„Je to už dávno..."

„Je to už dávno, že…“ promluvil zastřeným hlasem. Dívčiny oči se rozšířili v údivu…
„Ano, to… ano“ vyslovila a on se překvapeně otočil přes rameno, jakoby nečekal odpověď.
V korunách zašuměl vítr a z pozamraku vysvitl slabý paprsek měsíce…
„Nebudeme tu jen tak stát, že…“ vydal ze sebe muž a ona stále omámeně přikývla.
Udělal rychlý úskok a stejně tak vytáhl z pouzdra katanu, která v zápětí zasvištěla ve vzduchu…
Jak už je to dlouho?
Odrazila to a pokusila se ho zasáhnout. On hbitě uhnul a znovu se ohnal mečem. Téměř ten útok vykryla. Dívka si skousla ret, aby nezasténala. Po rameni se jí spustil temný potůček krve. První kapičky ztřísnily vyprahlou zem…

Jak už je to dlouho?
Jak je to dlouho, co jsme tu stáli. Oba. K zemi přikováni skutečností a myšlenkami se vznášeli ve svých snech. Možná jsem měla mlčet. Být zticha. Ale musela jsem promluvit. Vždyť to víš. Znáš mě…?

Dívka se pokusila nashromáždit svoji chakru do pěstí. Pouhým úderem se pod ním roztřásla zem a vzedmula se jako vlna na moři. On se i přes své náhlé zmatení sebral a stačil uskočit, dřív, než se k němu dohnala další pěst…

Ráda bych ti řekla, že jsem zapomněla. Zapomněla na vše co jsi udělal.
Se mnou, s tím, co ze mě ještě před lety bylo…Na to, co jsi způsobil.
Možná by to vskutku bylo snadnější…
Že už nevnímám tu bolest a smutek. Z odloučení, jenž mezi tebou a mnou přetrhali něco, co…Co jsem chtěla z tvé strany nazývat alespoň přátelstvím…

Málem ji zasáhnul. Tou obrovskou a zároveň rafinovaně ostrou silou chakry, jenž ji mohla úplně vyřadit z boje. I přes vše se vzchopila a využila příhodné situace. Nadlidskou silou ho zasáhla a on narazil na kamennou zídku, v níž udělal značnou díru.
Dívka si utřela pramínek krve z úst a přiskočila k němu… Byl omráčený a měl zlomených alespoň pět žeber. To ona přeci poznala.
Mohla ho kdykoliv zabít. Ne, předtím nebrala ohledy na to, že byl z předchozího boje vyčerpaný. Proč taky? Jenže teď…

Ale tak to není, a teď už ti nebudu lhát… Má paměť zůstává a vzpomínky nevybledly…City ještě nezmizely…

Probral se. Vykašlal krev a z jakéhosi nepochopitelného důvodu se na ni usmál.
„Ano, zesílila jsi…“ vydal ze sebe a znovu se rozkašlal.
„Vzpomínáš si… Jinak bys mě asi už zabila…“ řekl, stále víc chraplavějším hlasem.
Je zraněný ještě z předchozího boje.
Zamračila se. Nechtěla, aby to poznal…
A co vlastně! Nemínila ho přeci litovat. Ale pohled na něj…
Nemohla se ubránit tomu pocitu, tomu nutkání…
„Ano, vzpomínám si velmi dobře. Nezapomněla jsem. Nemohla bych. “ Při jejích slovech se ušklíbl.
Jak pouhá mu musela připadat…
Promnula si pěsti, znovu se prudce a nečekaně napřáhla k tomu ničivému úderu…

A jak ráda bych si potvrdila, že ten pocit zmizel… Pocit prázdnoty, v němž tonu…
Od dob, kdy jsi odešel… A i když už ten pocit možná oslábnul, stále ho cítím v sobě…

Na poslední chvilku uskočil. Do zbytků cesty, sutin půdy a kamenů se natáhl pro svou katanu…

Děkuji, řekl jsi. Možná jsem opravdu měla mlčet…Mám mlčet. Bylo by to lehčí. Uznat to, co jsi vyslovil…
Ale já nesouhlasím. Ne, neděkuj. Protože jaký to má vlastně smysl? Dlouho jsem to nepochopila…

Rozběhla se proti němu. Znovu ta ohromná chakra v pravé ruce. Tohle mohl být rozhodující úder.
Buď on nebo ona…
Posledních pár metrů. Až teď si toho všimla. Jak mohla být tak slepá.
Zemře…
Pokusila se ho ještě zasáhnout. Odrazila ho, i přesto jí však projela ta síla…

Dal jsi mi tím naději. Tu, která se do mě vryla. Chtěla jsem ji střežit. Opatrovat, nosit ji v sobě. Aby, až se zase shledáme…Vím, hloupá naděje to byla… ale…
Tolik jsem ti chtěla říct ta slova, znovu, abys je slyšel. Aby tě přivedla zpět, vždy jsem věděla, že by to stejně nepomohlo… I dnes…

Ucítila bolest. Ne však tu, kterou čekala. I ta ji mohla usmrtit… Měla štěstí…
Nejdříve přišla ta tupá, jenž se pomalu měnila v jakousi vpíjivou, která jí křečovitě projížděla bokem…
Ne, nebyla to hluboká rána, i když z ní odcházelo tolik krve…
Pohlédla pozorně na to, čímž ji udeřil.

Co to bylo? Co to znamenalo a znamená „Děkuji…“?

Pouzdro od katany a… a slabá Chidori… Ztratil svůj meč…
Snažila se vzpamatovat. Třásla se po celém těle a nemohla nalézt rovnováhu. Podlomili se jí kolena…
Noční můra, ze které se však nelze probudit…
I on ležel na zemi. Tak přeci jen ho zasáhla dostatečně…
Měsíc se zase skryl…

„Arigato Sakura…“
Vždyť jsi věděl, že už se nevrátíš…
Musel jsi to vědět… Tak proč zrovna naděje…
Řekl jsi to snad z posměchu? Jako tu ironii osudu? Rozloučení? Tvé sbohem? Nebo v tom bylo víc? Víc, než jsem do teď tušila…
Toužil jsi mě snad znovu vidět? Chtěl jsi…?
Stále to v sobě obracím a nenalézám odpovědi, už spoustu let…

Pár metrů před sebou uviděla jeho ztracený meč.
„Ne… Ještě ne… Ne tak…“ vyslovila tiše a pokusila se vstát. Zakroutila hlavou.
Ne, protože…
Nejistými a těžkými kroky, z posledních sil, se vydala směrem k němu…

Jenže… A i kdyby… to byla pravda a ty…
To, co jsi udělal… Kvůli tomu tu přeci bojujeme…

Už byla téměř u něj. Stála a hleděla mu do očí…
V jeho tváři se objevil hořký úsměšek.
Myslel si, že to nedokáže...
Už se nemohl ani pohnout. Všechna jeho chakra byla pryč.
V ruce pevně sevřela katanu…

I přes všechny mé pocity, které byly upřímné, ač se mohly zdát více než naivní… Přes naději, jenž jsi mi možná nechtě dal a jenž mě nikdy neopustila, ti musím říct…

„Arigato, Sasuke-kun…“ zašeptala.
Ostří zasvištělo ve vzduchu. Rána však zůstala tichá, jako by v sobě skrývala důstojnost, již si možná ani nezasloužil…
Znovu se zvedl vítr a mrak odhalil bílý srpek, osvětlující krajinu.
Na tváři jí stekl další stříbrný pramínek…
„Arigato…“