Cesta temnotou (Kapitola 1)

Kapitola 1- Začátek pravé cesty

Kolem se míhali tisíce větví temného lesa, skrze které pronikalo tak málo paprsků, žeby je člověk dokázal spočítat na prstech obou jeho dlaní a možná pár prstech chodidel. Kolem se tetelila prazvláštní, černá mlha a vyhýbala se kmenům a větvím stromů, jako by byla živá a věděla, že při nárazu do stromu ji to bude bolet. Nikde ani živáčka, nikde žádný zvuk. Nebyl slyšet zpěv ptáků, dusot kopit divé zvěře, ani ševelení větru. Les byl naprosto mrtev.
Když najednou se mlha, která byla snad všude, se v obrovské rychlosti rozvířila a kolem se prohnal divý vítr, který na chvíli oživil tak mrtvou krajinu. Avšak vítr nebyl přírodní. Byl způsoben čtyřmi probíhajícími postavami. Byl to Sasuke a jeho tým Taka. Hrnuli si to mrtvým lesem za svým novým cílem. Tenhle cíl, tenhle extrémně těžký cíl, který se týkal osmi ocasatého démona Yamata no Orochi. Podle toho, co se Sasuke dočetl ve spiscích, které se týkaly Bijuu, a které nalezl ve starých Orochimarových kronikách, je osmi ocasatý had, Yamata no Orochi, neuvěřitelně mocný, co se týče chakry i obsahu repertoáru jutsu. Ale hlavním důvodem, proč jej chce nalézt je to, že je údajně rivalem Kyuubi no Youkou. Podle spisu Konjaku (přítomnost a minulost), který pojednává o dávné historii Bijuu a porovnává ji s přítomností, Yamata no Orochi se kdysi dávno utkal se všemi Bijuu a jediný koho nedokázal porazit, byl právě Kyuubi.
Tohle by mohlo být zajímavé. Zajímalo by mě, jestli budu muset použít svůj nový Mangekyou Sharingan. Pomyslel si Sasuke za urychleného skákání z větve na větev ve předu svého týmu, Taka, který jej následoval v o něco pomalejších, ale delších skocích. Na Sasukeho tváři byl zamyšlený výraz. Ještě stále nemohl zapomenout na Itachiho, svého staršího bratra, kterého nejvíce obdivoval, kterého chtěl překonat. Tyhle vzpomínky a myšlenky jej stále vnitřně užíraly. Myšlenky, že jeho bratr zemřel jeho rukou a vzpomínky na jejich dětství. Tohle vše mu bude působit bolest až do konce jeho života a po něm taktéž.
Když v tom jej ze vzpomínek vytrhnul Suigetsu, který se k němu z boku přiblížil a bez pohledu na Sasukeho stále pokračoval v běhu po jeho boku. Sasuke na něj otočil hlavu a vrhnul na něj tázavý pohled. Suigetsu se jen pousmál a ukázal tak své, zuby, které byly zapilované do ostrých špiček a tak nápadně připomínaly žraločí skus. Otočil svá zelenavé očka a upřímně pohlédnul sasukemu přímo do tváře.
„Vážně si seš tím plánem jistej? Mě to tedy připadá až moc riskantní.”
Vyhrknul najednou na Sasukeho.
„Jo, to máš asi pravdu. Riskantní určitě je, ale pokud nemáš lepší nápad tak to budeme muset provést takhle.”
Suigetsu začal přemýšlet. Usilovně se snažil, jak takhle riskantní plán nakonec obejít, ale jen se na Sasukeho zamračil a naštvaně se znovu posunul dozadu mezi Juuga a Karin.
Po několika hodinovém cestování v korunách stromů, se k Sasukemu z pravého boku přiblížila Karin.
„Sasuke, objevila jsem stopu nějaké podivné, temné chakry. Podle mě by to mohla být Jeho chakra.”
Vyhrknula ze sebe rozpačitě Karin. Po chvíli ticha se Sasuke, bez toho, aby se otočil, zeptal Karin na další podrobnosti.
„Ale?” Otázal se, na něj až velmi zdvořile. Karin se začala cítit celkem trapně. Mlčela. Jen tichounce hleděla na Sasukeho a přemýšlela, jak mu to říci. Nakonec se rozhodla, vysypat to ze sebe vše najednou.
„Ale zvláštní na tom je, že není koncentrovaná na jednom místě. Jako by byla rozptýlená všude kolem nás. Nerozumím tomu, ale připadá mi to, že ta černá mlha, kterou se už nějakou dobou ženeme, je jakýmsi druhotným účinkem té chakry. Jakoby ta chakra byla tou mlhou. Trošičku mě to děsí.“
Sasukeho výraz byl stále klidný a to i přesto, že tohle opravdu nečekal. Myslel si, že Karin našla chakrovou stopu nějakého Jinchuuriki s Orochim v sobě a místo toho se dozví tohle.
„Dobře.“Pokývnul.
„Řekni Suigetsuovi a Juugovi, že se na místě, kde je největší koncentrace zastavíme a prozkoumáme jej.”
Karin se hned zasunula zpět mezi Suigetsua a Juugu. Bylo na ní poznat, že jí spadl kámen ze srdce, i když sama nevěděla proč. Co se to tu sakra děje, ale ať je to cokoli, musím splnit svůj úkol. Pomyslel si zamračený Sasuke a nechal se vést Karin, na kterou před chvílí pokynul, aby je vedla na místo co možná největší koncentrace ony záhadné chakry.
A skutečně po chvíli dorazily na místo s takovou koncentrací temné chakry, že ji cítili všichni tak, že z ní až mrazilo na zádech. Její koncentrace byla tak velká, že ji musel cítit i obyčejný člověk, který nemá s chakrou žádné zkušenosti. Tím místem byla jedna maličká chatrč, s jedním políčkem uprostřed lesa. To políčko obdělávala jedna mladá, nejspíš šestnáctileté, dívka s černými, kratšími vlasy, oděná do bílé košile, bílých kalhot a červené zástěry. V ruce třímala motyku, kterou urputně ryla do země.
Všimnula si příchozích a zaleknula se tak, že jí motyka spadla na hlinitou, mokrou zem. Sasuke a ostatní na ni hleděli. Šlo z ní něco cítit. Něco velmi zvláštního, co i Sasukeho téměř zarazilo. Ale zvědavost převýšila jeho bázeň a prostě k ní popošel se slovy:
„Promiň, nevíš, co je to za zvláštní mlhu?“
Dívka pohlédnula svýma hnědýma očkama do sasukeho černých očí, které ji úplně uchvátily.
„Zvláštní? … Mě nepřipadá zvláštní. Ale bere se z lesů na kopci.“
Odpověděla rozpačitě a líce se jí zalily rudou barvou.
„Dobře. Děkuji.“
Sasuke se otočil a popošel na cestu, která vedla kolem políčka. Dívka z něj nestrhnula oči, a jakmile se znovu otočil a znovu na ni pohlédnul, celá tvář se jí zalila rudou tak, že i rajče by jí mohlo závidět.
„Jo a ještě. Neobjevil se tu někdo nedávno a nemířil do těch … kopců?“
Otázal se ještě jednou. Dívka sklopila hlavu.
„Ne … Tady se vůbec nikdy nic neděje.“
Odpověděla. Sasuke se počal znovu otáčet směrem k cestě.
„Počkej! Vlastně se tu před nedávnem objevila partička takových nebezpečně vyhlížejících cizinců. Vypadali jako vy, ale měly oděný černý plášť a u pasu několik zbraní a kapsiček. Vypadali jako ti lovci odměn, kteří se často pletou do zemních záležitostí.“
Vyhrknula dívka nadějným hlasem a znovu zůstala civět na Sasukeho. Možná že šli také po Jinchuurikim. Pomyslel si Sasuke. Sice v duchu pochyboval, že by je mohli pouzí vykradači hrobek a zloději ohrozit, ale co když? Lákadlo, které představovala nepřekonatelná síla Bijuu je mnohem větší, než všechny ostatní poklady. S ním by i obyčejný člověk získal tolik síly, žeby si mohl podmanit i celou říši. Tak jak tak, stojí to za prozkoumání. Usnesl Sasuke.
„Můžeš mi říct, kam ti Lovci odešli?“
Otázal se naposledy. Dívka se nesměle usmála.
„No přece nahoru, do kopců. Následovali mlhu. Říká se, že tam straší. Už jsem naváděla dost lidí, kteří se tam chtěli podívat. Tohle je jediná cesta, která tam vede a nikdo z nich se tu podruhé už neobjevil.“
Odpověděla dívka. Sasuke se usmál a konečně se vrátil na cestu. Dívku úsměv tak okouzlil, že z toho měla málem zástavu srdce.
„Děkuji, s bohem.“
Vyhrknul Sasuke a zmizel i se svým týmem v houští lesa. Dívka se ještě jednou usmála, zvednula motyčku a pokračovala v práci.
„Co uděláme teď Sasuke?“
Zeptal se zvědavě Juugo.
„Coby. Podívám se, kam měli ti Lovci namířeno.“
Odpověděl Sasuke a přejel očima celý tým Taka.

Kapitola 2- Údolí smrti