Ty nejsi pro mě…

Dva lidé vedle sebe leží… Drží se v objetí… Dívka už to však nevydrží a ticho prolomí.
„Sasuke? Miluješ mě?“ řekne odhodlaně.
„Samozřejmě, Sakuro, a už mi dej s tím tvým ptaním pokoj. Už jsem ti to přece několikrát řekl… Teď musím zase odejít, jinak mě Orochimaru bude hledat… Sbohem. Brzy se zase sejdeme. Neboj se o mě,“ a políbil jí na tvář.
„Ne... Prosím, neopouštěj mě… znovu už ne!“ jenže to už mluvila do prázdna…Nikdo tam nebyl. Je to vůbec on, ten pravý? Co když se už nevrátí? Nechal by mě tady samotnou? Pořád ty samé otázky v hlavě dívky, která už ani nemilovala…

O měsíc později

Leželi na svém oblíbeném místě. Leželi na louce, kde všude byly rozkvetlé květiny, ale něco přece jenom bylo jinak.
„Lásko, už musím jít,“ jako vždy se loučil
„Sasuke, ty už nikam nepůjdeš… Ty! To kvůli tobě jsem přišla o všechny city. To kvůli tvýmu věčnýmu lhaní! Byla jsem jen tvou loutkou na hraní! Ty… Ty jsi pořád šel jenom za svou pomstou… Nikdy ses neotočil a nezeptal se mě jak se mám… Tak proč?“ ptala se, ale bez jediné slzy smutku… Bez emocí.
„S-Sakuro? Jsi to ty? Co se stalo? Proč teď tohle všechno říkáš?“ ptal se nechápavě.
„Ptáš se už příliš pozdě... Ty nejsi pro mě ten pravý. To tys zradil mé city. To tys pošlapal všechno, co jsme se snažila v našem „vztahu“ vytvořit.“
Vzteky vytáhla kunai z pouzdra a zabodla mu ho přímo do srdce, které mělo patřit jí. Jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi… Bez jediné slzy. Bez jediné známky bolesti. Bez citu…
Odešla… Jako pravý shinobi. Šla až na vrchol skály, kde z plných plic vykřičela své poslední city, které uchovávala hluboko v srdci: „Za všechno si můžeš sám!!! Tys nebyl pro mě ten pravý!!!“
Od té doby ji už nikdy nikdo neviděl, ani zmínku o ní neslyšel… Chtěla, aby se na ní zapomenulo. Ale v jednom srdci pořád žila. Byla navždy hluboko zarytá v srdci Uzumakiho Naruta.