Její pomsta

No tak jsem napsala něco dost jiného, než jsem zvyklá. Obvykle nikoho nevraždím nebo tak. Byl to ale nápad a já jsem ho prostě musela napsat. A navíc tahle povídka nemá otevřený konec, což je u mě dost divný. Ale snad se bude i tak líbit :)

Krev. Tma. Krev. Tma. Krev. Na jeho těle. Na obličeji. Na krku. Na břiše. Všude po zemi. Na ní. Na jejím obličeji. Jejích rukou. Všude. Klepala se zimou. Klečela vedle jeho bezvládného těla a její slzy rozmazávaly krev, co měla na obličeji. Její krvavé slzy skapávaly na zem vedle jeho obličeje.

Škubl sebou a celý zpocený se posadil na posteli. Sáhl na noční stolek a rozsvítil malou lampičku. Protřel si oči a vstal. Už zase. Ten samí sen.
Vlezl si do sprchy a vlažnou vodou ze sebe smyl všechen pot. Všechny ty hořké sny, které se mu zdají stále dokola. Všechny ty hořké vzpomínky.
Oblékl se a vyšel ven. Měl misi. S ní. Měli sraz u brány. Loudal se, protože měl ještě čas. Rozhlížel se kolem sebe a všímal si detailů. Všeho, co mu dosud ještě o oko nikdy nezavadilo. Proč tak najednou? Viděl vesnici jako ještě nikdy. Krásné domy, vlídní vesničané, skotačící děti. Všechno se kolem něj točilo. Vždycky si všímal jen věcí, které byli pro něj podstatné. Nezabýval se zbytkem.
Pomalu se doloudal k bráně a opřel se o ni. Ruce vrazil do kapes, jak to měl ve zvyku a čekal na ni. Slunce na něj pálilo. Bylo mu vedro.
Slunce. Horko. Čekání. Vteřiny se vlekly jako hodiny. Kde sakra je?
Začal ani né tak nervózně, jako naštvaně přešlapovat na místě. Vyndal si ruce z kapes, ještě se kolem sebe rozhlédl a pak se vydal k jejímu bytu.
Lehce zaklepal. Nic. Znovu zaklepal, tentokrát hlasitěji. Zase nic. Pokusil se otevřít dveře. Bylo zamčeno. Není doma.
Otočil se k domu zády a rozhlížel se po ulici. Pak mu vyvstal v paměti jeho sen. Na chvíli ho to překvapilo, proč zrovna ten sen, ale pak se rozešel tím směrem. K tomu místu. Obloha se pomalu začala zatahovat. Zvedl hlavu a díval se na ni. Konečně úleva od toho horka.
Pomalu se přiblížil k tomu místu. Mraky byly tak černé a husté, že vypadalo, že začne pršet. Byla tma a on ji tam uviděl. Stála naproti toho kamene.
Četla všechna jména, která do něj byla vyryta. Bylo tam i JEHO jméno. Toho HRDINY. Sama se divila, že tam je. Ano zemřel sice v boji, ale byl to boj neúspěšný. Krutý a neodpouštějící boj. Ona sama ho viděla, ale nemohla tomu nijak zabránit nebo se zapříčinit. Mohla jen sledovat. Tu ohavnost. Tu nenávist. Ten krutý masakr. Jen se jí vařila krev. Věděla, že stojí za ní.
„Tak tady jsi,“ řekl tiše.
„Ano, kde jinde by si čekal?“ odpověděla chladně.
„Nezasloužil si to, víš to. Nemusel si být tak krutý a nenávistný. Vždyt‘ on to dělal z dobré vůle,“ řekla zlostně.
„Je pozdě na to mi něco vyčítat. Stalo se,“ řekl klidně.
„Stalo se?! To je všechno?! Prostě se stalo?“ otočila se na něj zlostně. V ruce držela nůž. Než stihl něco říct, vrazila mu ho do břicha.
„Co to-“ vyprskl krev. Přímo jí do obličeje. Pomalu zvedla ruku a setřela si ji. Pevně chytla rukojet‘ nože do obou rukou. Zatlačila nůž ještě hlouběji do jeho břicha a pak s ním zatočila. Zapotácel se. Z úst prskal kolem sebe krev. Ruce mu automaticky přejely k jeho ráně a k noži.
„Ne, prosím-“ zaskučel. Prudce vytáhla nůž z jeho břicha. Krev začala stříkat všude kolem. Složil se na kolena. Ruce celé od krve držel na díře v břiše. Podíval se nahoru. Do jejího obličeje. Viděl tam jen nenávist.
„Víš co je tohle? Tomuhle se říká pomsta. Ale tu ty přece tak dobře znáš, ne?“ přiklekla k němu a přiblížila svůj obličej k jeho.
„Jenže si to asi nečekal zrovna ode mě, co? Jak kruté,“ smála se. Ano smála se mu.
„Vím moc dobře, že pomsta nikam nevede. Ale stalo se,“ řekla sarkasticky a setřela z nože krev.
Držel ránu ze které vytékala krev. Už to nevydržel. Padl k zemi. Ještě chvíli se klepal. I ona se klepala. Klečela vedle něj a klepala se zimou. Všude byla tma a krev. Z jejího obličeje skapávaly krvavé slzy. Jenže to nebyly slzy. Byly to kapky deště. Pomstila se.

The end by Haya