Když najdeš novou sílu 01 - Útěk před minulostí

„Sbohem a doufám, že se ještě někdy uvidíme.“ loučil se se dvěma kunochi před branou Konohy Třetí Hokage.
„Sbohem, Hokage-sama.“ řekla jedna z žen. Druhá koukala někam do prázdna.
„Shizune, dejte prosím na Tsunade-hime pozor. Mám o ni docela strach.“ řekl muž s prošedivělými vlasy kunochi, která se s ním rozloučila. Oba dva se starostivě podívali na blonďatou ženu, která neustále koukala do prázdna.
„Jistě. Smrt Dana a Nawakiho ji hluboce zasáhla.“ řekla Shizune a dál sledovala druhou ženu. Ta se najednou probrala z tranzu a podívala se na Třetího.
„Sbohem.“ řekla a otočila se k němu zády. Zhluboka se nadechla a vyrazila pryč od Konohy. Shizune jen omluvně pokrčila rameny a rozběhla se za Tsunade. Opouštěli svou vesnici po cestě, která vedla lesy kolem Konohy. Celý den šly obě mlčky.
„Asi se s tebou rozloučím, Shizune.“ zamumlala Tsunade, když se začalo stmívat. Shizune na ní upřela vystrašený pohled.
„A kam byste chtěla jít, Tsunade-sama? Kolem jsou jen lesy. A navíc by jste si mohla ublížit. Já vás nikam nepustím!“ řekla rázně Shizune a rozhodně zakroutila hlavou. Tsunade si pozvdechla. Věděla, že dlouho již neudrží ten příval slz, které se jí tlačily do očí. Nechtěla plakat před Shizune.
„Musíme se rozejít. Já... prostě musím být chvíli sama.“ zašeptala do ticha rušeného jen šuměním stromů.
„Ale to nejde, Tsunade-sama. Já vás prostě nepustím. Po smrti Nawakiho a strýčka se chováte nebezpečně sama sobě. Nechci, aby se vám něco stalo. A ani Dan, ani Nawaki by to taky nechtěli. Takže prostě nikam nej...“ Shizune mluvila s velkým odhodlání. Když vyslovila jména chlapce a muže, slzy si začaly nekontrolovatelně bloudit po Tsunadině tváři. Hledaly svou cestu, tak jako ji hledala ona. Teď si ale potřebovala odpočinout od všeho. Potřebovala si někde sednou a vybrečet se. Nechtěla Shizune bránit v jejím rozhodnutí jít s ní, ale teď potřebovala alespoň měsíc klidu a samoty, aby se vzpamatovala. Nebo zabila. Neměla už moc chuti žít dál. Omráčila Shizune a opatrně ji položila na zem. Vedle jí nechala na svitku vzkaz. Neměj o mě strach a nehledej mě. Vrátím se k tobě, až bude ten správný čas. Doufala, že se Shizune nevidá ji hledat. Taky nechtěla, aby se jí něco stalo. Tsunade se otočila vstříc lesu. Když uviděla ty klidně se houpající lístečky, všechno na ni dolehlo. Smrt jejich blízkých, válka, opuštění Konohy. Pocity, které se ji doposud dařilo skrývat vytryskly na povrch. Zoufalství, bolest, beznaděj, láska, nenávist, smutek, bezmoc. Směsice těchto pocitů ji srazila na kolena. Najednou měla dostala chuť všechno to vyběhat. Zvedla se. Udělala pár váhavých kroků k lesu, ohlédla se na Shizune a pak se rozběhla lesem. Běžela jako smyslů zbavená. Zakopávala a zase se zvedala. Větve ji šlehaly po tvářích, ale ona pořád běžela dál. Utíkala před minulostí, která se ji neustále doháněla ve vzpomínkách. Věděla, že utíkat před problémy nemá cenu, ale teď jí to bylo jedno. Všechno jí bylo jedno. Chtěla jen běžet. Běžet a nezastavovat. Nezastavovat dokud nepadne únavou. Přála si zapomenout. Znovu zakopla ale tentokrát se už nezvedla. Ležela a plakala. Už neměla sílu se zvednout. Vzpomínky ji dohnaly a zaplavily mysl. Radostné i bolestné. Přála si smát se a zároveň umřít a být se všemi mrtvými v nebi. Už neměla důvod žít. Nebo si to alespoň myslela. Pokusila se zvednout hlavu, ale vyčerpání se projevilo a hlava ji prudce dopadla zpět na kořeny, na kterých ležela. Rána byla silná a Tsunade upadla do bezvědomí. Kolem ní se zvedl vítr. Schodil ji na tvář list ze stromu, pod kterým ležela. Z křoví se ozval šramot a vylezlo z něj maličké prasátko. Přidupalo k ženě a opatrně do ní šťouchlo svým rypáčkem. Když nezareagovala, starostlivě zakvičelo. Před Tsunade a prasátkem vyšlehli plameny, zvedl se sloupec vody, země vytvořila také sloupec a vzduch se přidal se svým malým tornádem. Čtyři živly se rozestavěli do čtverce a z jejich středu vystoupila osoba. Mladá dívka v bílém kimonu, pokresleném obrázky z přírody.
„Proč mě voláš Tontone? Aha. Tsunade-hime, co tady děláte?“ zeptala se mladá dívka příjemným hlasem, který jako by patřil do lesního ticha. Vůbec nenarušil klidnou atmosféru lesa, spíš ji ještě prohloubil. Dívka se sklonila k Tsunade a položila ji prsty na krk.
„Tep je v pořádku, dýchání také. Asi se praštila.“ řekla si spíš pro sebe dívka.
„Jste ještě mladá a už jste zažila tolik bolesti. Budete potřebovat klid.“ prohlásila a vzala bezvědomou Tsunade do náruče. Ačkoliv vypadla křehce, síly očividně měla dost. Otočila se zpět k místu, ze kterého se objevila. Čtyři slpouce ze čtyř živlů stále tvořili čtverec.
„Mohla bych vás poprosit, aby jste nás dopravili zpět k mému domu? Tsunade-hime si potřebuje odpočinout.“ ptala se sloupců. Oheň zapraskal, vzduch zapískal v korunách stromů, země se zatřásla a voda lehce šplouchla o zem.
„Děkuji.“ poděkovala mladá dívka a vstoupila doprostředka čtverce. Malé prasátko běželo za ní. Sloupce se rozšířili a po pár sekundách nebylo v lese po dívce, ženě, prasátku a živlech ani památky.
Asi dvacet kilometrů hlouběji v lese se před malou dvoupatrovou roubenkou objevila dívka, která v náručí držela ženu a vedle nohy ji běželo prasátko. Dívka opatrně otevřela dveře a vešla do útulně zařízené místnosti. Nezdržovala se v ní a vešla po schodech do prvního patra. Otevřela dveře hned první dveře a vstoupila do ložnice. Pod oknem stála dřevěná postel, na kterou dívka Tsunade položila. Přikryla ji dekou, jenž voněla lesem.
„Vítejte v domě Paní lesa, Tsunade-hime.“ zašeptala dívka a neslyšně se vytratila na chodbu.