Mise především

Podotýkám že pokud teď máte čas určitě si k tomu pusťte tehle luxusní theme song.
http://youtube.com/watch?v=E4VB9C94N4M&feature=related

Kapky padaly na zem téměř neslyšně, ale on si toho nevšímal. Jediné co ho zajímalo byl jeho osud. Proč přežil? Proč nezemřel s nimi? Byl to nespravedlivý úděl osudu. Nechtěl s tím žít, natož se s tím vyrovnat.
„Přece,... přece musí existovat ještě něco pro co žít!!“ Pokládal si stejnou otázku pořád znovu a znovu. Byl na dně svých sil, proč neulehl ke spánku byla přece už noc! Ne. Nemohl spát, bál se že by se mu o tom zdálo. O té hrůze, která ho už teď stravovala zaživa. Nedalo se to přežít! Nikdo by nevydržel tak psychický nátlak! Z mysli se mu vynořovaly vzpomínky.

„Ale prosím tě, to by přece nebyl náš syn.“ Usmála se na něj a potom se kouknula na jejich potomka. Běhal sem a tam, zakřičel na něj.
„Už se vrať nebo se ztratíš!“ Syn ho ale asi neslyšel a běžel ještě rychleji. Křičel na něj dál a dál a potom se za ním rozběhl, viděl ale jen jak se mu vzdaluje, začal být zoufalý.
„Co když se doopravdy ztratí!“ Kouknul na svou ženu opodál, ale už tam nebyla. Nevěděl co má dělat, byl zmatený. Začal pobíhat sem a tam, nervózně křičel na všechny strany jejich jména když v tom-
„Hahá! Tatíí, ale měl jsi strach co??“ běžel proti němu syn s úsměvem na tváři. Byl to jen vtip. Jen blbý vtip, pitomá sranda, ale on se přesto tak bál. Věděl že se něco chystá a proto byl tak vystresovaný, tak bojácný když neměl rodinu u sebe. Podíval se na svou ženu, která už také vylezla zpoza křovin.
„Vypadají tak šťastně že?“ Oslovil jej někdo, ale když se otočil, nikoho neviděl.

„Myslím že by jsme měli už jít domů.“ Prohlásil starostlivě když se k němu vrátili. Oba souhlasně přikývnuli hlavou. Po cestě pořád přemýšlel o tom, kdo byla ta záhadná osoba. Hlasem mu připomínala muže, jemu velice blízkého, ale nehodlal si připustit že by to byl on.
Když dorazili domů, bylo mu už lépe. Byl už vyrovnaný a stres z něj opadl.
„Večeře!“ Slyšel z jiné místnosti, ale hned na to uslyšel křik. Dal se do běhu a uviděl příšernou scénu. Jeho žena byla mrtvá a syn se klepal strachy. Přiběhl k němu a ten se ho leknul. Nadskočil a chtěl se mu vysmeknout.
„To jsem já! Co se tady stalo synu??“
„Já- já nevím tati! Nic jsem neviděl! Tati! Ž-že není maminka-“
„Není!“ okřikl jej zase on. Sám ale věděl že jeho ženě už není pomoci.
„Měl bys jít pro pomoc já zatím ošetřím maminku ano?“ rozkázal a syn poslušně vyběhl z místnosti. V tu samou chvíli vyšel ze stínu on.
„Mám důležitý úkol. Si jeho součástí. Ty, který jsi mi vždycky povídal že plnit mise je to nejdůležitější. Pro klan. Pro vesnici.“
„Ty zrůdo!“ Otevřel oči. Teď už to nebyla představa. Teď to byla skutečnost. Klečel tam před ním a prosil o milost.
„Takhle jsem to nemyslel!“ Tak zněla jeho poslední slova. Poté už se jen po místnosti rozlétla krev a otec padnul na zem. Mrtvý.
„Tati,Mami!!“ Zakřičel od dveří ten malý.
„P-proč si to udělal? Bráško?“
„Jednou to pochopíš. Sasuke.“