Akatsuki- dítě, aneb pohroma na entou 10, závěr

„Červená se, line záře…“
„My malujem červeně, my malujem červeně…“
„Ehm!“ odkašlal si důrazně Kakuzu a všichni se na něj tázavě otočili- paže, hlavy, pláště i všechno ostatní pocákala červená barva, pomocí které zvelebovali pokojíček pro blížící se dítě.
„He?“
„Chlapi, koukejte pohnout. Tady nejste na konkurzu X-Factoru, ale malujete dětskej pokoj! Z Konohy mi volal Pein a jeho hlas zněj nějak všelijak. Vrátí se už dnes večer a vy jste za tu dobu,“ odmlčel se Kakuzu a vytáhl dlouhý seznam ze své kapsy. „Vytopili jste koupelnu, lednici jste vyhodili do vzduchu, podpálili perský koberec a…. Tohle je ze všeho nejhorší… Ztratili jste ovladač a umyvadlo je plný světlých ženských vlasů.“
„Kaku-chááán, kdo ti předal velení, smím-li se zeptat?“ nasadil Deidara ten nejafektovanější hlásek roztomilé blondýny a řasama zakmital jak profesionální modelka.
„Komise pro debilitu,“ zasyčel Itachi a štítivě těkal pohledem od jedné zdi ke druhé a ke třetí a ke čtvrté…. A víc jich už neměli.
Kakuzu se otočil na podpatku, div že při tom nezahučel z otevřeného okna a uraženě složil ruce. „Víte…“ začal po desetivteřinové pauze, „Když tu není šéf, jeho pozici automaticky získá ten nejchytřejší, nejspořivější, nejspolehlivější a nejhezčí. To je přesně můj popis. A já Peina nezklamu!“
„Kde se v tobě bere ta oddanost?“ zachechtal se Kisame.
„Kiss me, Kisame! Jsem tvá oddaná Kakuza a udělám vše, co budeš chtít!“ zapískal posměšně Deidara a napodoboval Kakuzovo taneční kroky. Ten se otočil zády a litoval té pivní párty, na které se minule ožral do němoty a tančil na stole foxtrot.
Komu se nelení, tomu se zelení. Naší Akatsuki partě se lenilo, takže už brzy byl pokoj pěkně červený.
„Doufám, že s Hidanovo genama bude to děcko pěkně krvechtivý. Jinak jsme tu červenou vybrali špatně…“
„Já jsem navrhoval růžovou!“ dupnul si Deidara, ale nikdo mu nevěnoval sebemenší pozornost. Začal tady dupat, skákat, mávat rukama, chodit po hlavě…
„Jo, hezky odvedená práce,“ ukončil to Kakuzu a vyplul z pokoje. Ostatní za ním.
Vchodové dveře se otevřeli a vešel Tobi- ruce plné igelitových taštiček.
„Jsem tááády, senpai!“
Kakuzu- organizátor tisíciletí- k němu přiběhl: „Máš to všechno? Přesnídávky, přeobědávky, převečerdávky? Prostě jídlo pro dítě…“
„Ten hamánek byl pro dítě?“ zeptal se Tobi a oko se mu zklamaně zatřáslo a lesklo se jako kapota luxusního sporťáku.
„Kdo mi rozbrečel poskoka? …. Chci říct: Kdo rozbrečel mě rovného spolupracovníka?“
Kakuzu se mu chystal bolestivě odpovědět svojí zaťatou pěstí, ale vyrušilo ho další trhnutí dveřmi.
„Jsem tady,“ řekla bílá polovina.
„To ví i bez tebe,“ odsekla ta černá.
„Hmmm…. Už jsou zase v sobě,“ zakroutil hlavou Itachi a snažil se ty dva dostat co nejdál od sebe.
„Hej!“ okřikly ho obě Zetsuovo poloviny.
„To je rasismus!“ obrátila oko v sloup černá půlka.
„No jo… Vy všechno svádíte na rasizmus….“ nedala si ta bílá pokoj.
„Hele, Šachovnice-san. Neměl jsi něco udělat?“ připomněl se mu Kakuzu.
„A jo. Tady je kytice pro Konan. Cestou pro ní jsem sežral tři lidi, ale to byl jeho nápad,“ ukázala šeptem bílá na černou.
„Jestli ze mě budeš dělat debila, neřeknu jim, koho jsme na své strastiplné cestě potkali…“ zašklebila se černá.
Bílá se zasmála: „Tak jim to řeknu já. Když jsme tak šmírovali za keřem, uviděli jsme pochodovat Hidanovi a Peina domů…. A musím říct že to dítě-“
„Né!“ umlčel ho černej. „Nekažme jim překvapení,“ mrkl spiklenecky a bílá protentokrát souhlasila.
„Takže…?“ chtěl vědět Kisame, ale Zetsu si to už zamířil k televizi.
„Kašlete na něj,“ uklidňoval je zatímšéf. „Měli bychom zrychlit tempo, když se už blíží.“
A tak tedy začal rozdávat instrukce:
„Svlíknout, Kisame vypere pláště!
Itachi si dá rande s vysavačem!
Tobi vyleští okna v pokoji dítěte!
Deidara po sobě uklidí koupelnu!
Zéééétsu, ty zase umyješ nádobí- za ten týden se tam udělala pěkná hromada porcelánu!“

Práce vrcholila a zatímco Akatsuki oživovali Tobiho, který spadl z okna, pomalu ale jistě se blížila naše trojice a…

„Jak myslíš, že budou reagovat?“ zeptal se Hidan Konan.
„Určitě líp, než ty…“ odpověděla nakvašeně a v náručí držela malý uzlíček (fufufu)
„Nemůžu za to! Vždyť i pro tebe to muselo být překvápko, ne?“
„Alespoň jsi nemusel reagovat slovy: A do p***le…!“
„Co jsem měl dělat? Takovej jsem už odjakživa a ty mě měnit nebudeš!... … A kde je vůbec Pein?“
„Jsem táááády! Ale měl bys to nést ty a ne já!“ s těmito slovy podal cosi zabalené do deky Hidanovi.
Pokračovali v chůzi a na obzoru se objevilo jejích záporácké sídlo.

„Myslím, že se už blíží…“
„Myslíš? A kdo říkal, že má ty nejlepší a nejkrásnější oči pod sluncem?“
„Itachi, Deidaro, chytejte,“ hodil po nich vyprané a vyžehlené pláště Kisame a sám se soukal do svého.
Tobi měl poslední minuty na dotvoření svého transparentu- na jedné straně nápis VÍTEJ AKANE a na druhé straně VÍTEJ TETSU- tou dobou přece nikdo nevěděl, jestli se narodí kluk, nebo holka. Už brzy to však měli zjistit.
Všichni už stáli v pozoru, Tobi držel ceduli, Deidara si upravoval vlasy, Kakuzu si rukama hladil plášť, Kisame držel kliku a Itachi nezúčastněně postával v rohu a tvářil se jak lampa.
Sharky se dal do odpočítávání: „3, 2, 1!“
Dveře se otevřeli přesně ve chvíli, kdy Pein zvedal ruku ke klice. Manželé Hidanovi (checht) stáli za ním (ano, budeme napínat).
Chvíli na sebe koukali jako idioti.
„Dovolte, abych vám představil,“ promluvil triumfálně strýček Pein, „…. Malou Akane!“
Zbytek Akatsuki tleskal a hvízdal, zatímco Konan pomalu vešla do předsíně a v náručí držela svojí malou dceru. Tobi konečně otočil svůj transparent na stranu VÍTEJ AKANE a ostatní se seběhli kolem Konan, aby se na dítě mohli v klidu podívat.
„Ta je ale hezkááááá!“ rozplýval se Deidara.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Pein, aby si znovu získal jejich pozornost. „Malou Akane a jejího bratra Tatsua!“
Teď vešel domů Hidan a synka držel neohrabaně v levé ruce, div že mu Tetsu už dávno nespadl.
„Co?!“ zděsili se všichni jednohlasně. „Dvojčata?!“
Hidan se zasmál a naklonil se ke Konan: „Vážně sis myslela, že budou reagovat líp, než jsem reagoval já?“
Všichni si vyměnili zděšené pohledy a Tobi se svým transparentem zacouval k zrcadlu, takže ukazoval oba dva nápisy.
„Ale no tak!“ zabouchl dveře Pein. „Pochytali jsme sedm démonů, zabili víc lidí než cholera a AIDS dohromady, takže si poradíme s oběma. No nemám pravdu?“
Všichni se usmáli, ale bylo jim jasné, že od této chvíle nic nebude jako dřív.

A tady náš příběh končč-čí-í- WTF?

Konan, Hidan a Pein si nakvašeně stoupají před vás čtenáře a házejí na vás směsici cool a nenávistných pohledů dohromady.
„Chtěli bychom vám vysvětlit pár…. No pomozte mi,“ otočil se Pein na dvojku za sebou.
Konan se chopila slova: „Takže předně vás chci upozornit, že jde o naprosto smyšlený příběh plný lží a nesmyslů. Já bych si NIKDY nezačala NIC s takovým debilem, jako je Hidan. Vždyť je to cholerickej úchyl! A NIKDY bych si nekazila postavu dítětem!“
Hidan: „Jak už začala moje…. Spolupracovnice,“ vrhl po ní pohled ostrý jako břitva, „ nikdy bych si s ní nic nezačal. Mám svojí úroveň a ona je prostě…. No řekněme, že to není můj typ. Navíc se mi ku*va nelíbilo, že Haruko omezila můj milovaný slovník!“
Pein: „Takže, Haruko Hamé,“ zašklebil se na mě, zatímco mě Deidara s Itachim naštvaně svazovali a ucpali mi pusu. „Haruko ze mě udělala naprostého idiota- všechen respekt, který jsem si u vás získal je kvůli ní pryč! Celou tu dobu ze mě dělala idiota a sraba. Konan dala dohromady s Hidanem a já byl celou dobu jenom klaun! No dokážete si mě snad představit, jak upadnu na ledu, nebo jak zabořím hlavu do ramenu? Nikdy!“
Snažím se něco namítnout, ale přes tu dávku izolepy se z mé pusy dostane nanejvýš tak: Hmmm mmm! Humh!“
Pein tedy pokračuje: „Mám tu i další stížnosti. Jako příklad za všechny uvedu Deidaru, kterému se nelíbí, že z příběhu vyprchala všechna jeho mužnost a stal se z něho…. Buzík… Nakonec jsme se dohodli, že z Haruko uděláme guláš, ať přijde na jiný myšlenky. Loučím se s vámi a ještě jednou opakuju: Ani věta z tý její slátaniny nebyla pravda!!!!!“

A tohle je skutečný konec tohoto příběhu. Jestli Haruko nesnědli, vaří se ještě v jejich kotli…