Mami...

Malá dívka se zasmála a běžela směrem k její matce. Ta ji jenom s úsměvem objala.
,,Mám tě ráda, mami!" podívá se na ni malá holčička a vlepí ji pusu na tvář.
,,Já tebe taky, Hinato." Usměje se její matka a polibek ji opětuje.
,,Budeme pořád spolu?" zeptá se děvče.
,,Jednou odejdu, Hinato. Jednou tady budeš beze mě. Ale já… Já budu pořád ve tvém srdci." Usměje se a nechápající malou dívku obejme.

Hinatě po tváři stekla slza.
,,Mami…" řekla do prázdna. ,,Ani on nechápe, že ho mám ráda." Stekla další slza a dívka se opět ponořila do vzpomínek.

Maminka Hinatě upletla věneček a dala jí ho na hlavu.
,,Teď jsi úplně dokonalá, princezničko moje." Řekne a pohladí ji po jejich krásných modrých vláskách. ,,Jsi krásná." Dodá.
,,Ale ty jsi hezčí, mami!" kvikne malá holčička, když své matce na hlavu položí jí upletený věneček z těch nejhezčích květin.
,,Nejsem… To ty… Ty jsi ta krásná." Opět se usměje. Je to tak lehké, usmát se. Vždyť stačí malinký úšklebek a nakřivit ústa. Ale toto není obyčejný úsměv. Je to úsměv od srdce. Tak krásný, dokonalý. Jenom úsměv od srdce je takový. A ty uměly nejlíp jenom tyhle dvě. Matka s dcerou. Tolik se měly rády…

Další slza Hinatě sjede po tváři.
,,Proč mě nikdo nechápe?" vykutálí se další slza.

Dívka ale ten úsměv na tváři už dlouho neměla. Je jí dvanáct a všichni ji mají za chudinku, která na nic nemá. Podle ostatních je slabá, ale… Proč? Proč někomu záleží jenom na síle a vše kolem toho?
,,Od té doby, mami, co jsem pocítila opravdovou bolest… Od té doby, co jsem tě ztratila… Ztratila před očima… Jsem se nezasmála… Nikomu jinému, než tobě jsem neukázala pravý úsměv od srdce… A ani jemu. Tomu, koho mám tolik ráda… Ale… On mě… Ignoruje… Nechápe. Všichni nechápou, proč už se tolik nesměju… Ale… Nejde se smát, když nevidím smát se tebe, mami. Měla jsem tě tolik ráda! A ještě mám, ale… Ztrácíš se mi. Pokaždé, když si chci na tebe vzpomenout, strašně to bolí. Bolí to, jako kdyby mě měl někdo propíchnout. Už ani pořádně nevím, jak vypadáš, ale láska k tobě, je pořád stejná. Mám tě ráda, mami." Říká větru. Ví, že ji nikdo neslyší, jenom její matka.

,,Už vím, co si mi chtěla říct. Vím, že jsi v mojem srdci, a já si toho cením. Nikdy bych tě nechtěla ztratit. Mám tě aspoň v srdci, ale… Už to není jako dřív. Svěřuju se ti, vím to. Vím, že mě posloucháš, ale už mi neporadíš.. Už se nezasměješ… Né přede mnou. Nerozveselíš mě tvým krásným úsměvem, který jsem měla tolik ráda." Řekne dívka a po tvářích se jí začnou kutálet slzy. Už je jí patnáct a vzpomínka na matku je stále bolavější… A rozmazanější.
,,Ani on…" sjedou další slzy, plné bolesti a smutku.
,,Tolikrát jsem si chtěla zebrat život, ale… Pamatuju si na to, co jsi mi řekla, mami."

,,Hinato…Nikdy, nikdy si nesahej na život. Ať je to kvůli komukoli, nesahej si na život. Na to člověk nemá právo. Nikdy…" slyšela stále v hlavě. Už chtěla… Chtěla tolikrát, ale vždycky si vzpomněla na matčiny slova. Nechtěla ji zklamat.

,,Mami… Co mám dělat?" otáže se dívka do větru. Nic. Žádná odpověď nepřicházela. Jenom na obloze svítily hvězdy s kulatým měsícem. Byl úplněk. Ten Hinata milovala a každý, každičký úplněk šla na jenom jedno místečko a tam vše své matce povykládala. A ona ji každý úplněk poslouchala. Přeci se měly tolik rády. Hinata každý úplněk plakala. Proč? Kvůli mrtvé matce a ztracené lásce. Každý úplněk ji napadlo zabít se, ale nikdy to neudělala. Vzpomněla si na matčina slova, přece jí nechtěla zklamat. Hinatě se do očí zase hrnuly slzy při vzpomínce na její matku.

,,Hinato…" ozvalo se za ní. Nevěděla co to je. Otočila se a .. Byl to on.
,,N-Naruto-kun?" ozvala se potichu.
,,Pojď, nebo nastydneš." Řekl soucitně a podal jí ruku. Bylo to poprvé, co jí tam někdo našel a… Byl to zrovna on.
,,Hinato, víš…Něco bych ti chtěl říct." Řekl šeptem aby nerušil tu kránu noci.,,Já.. Miluju tě." Řekl a podíval se na ni. Hinata přestala dýchat, zastavil se jí tep, ale po chvilce se srde rozbušilo.
,,Došlo mu to…" řekla si v duchu. Naruto na nic nečekal a políbil ji. Pro oba to byl okamžik snad tisíckrát zpomalený, i když to bylo jenom pár sekund. Potom se vpili do dalšího krásného polibku. Ale… Kolem líbající dvojice se mihl stín a kunai prosvištěl.Náhle se dívka odlepila… Vzdychla a sesunula se k zemi.
,,Na-Naruto-k..kun…" zešeptala.
,,Hinato.." stekla mu po tváři slza když zpozoroval dívčin krvavý bok. ,,Všiml jsem si toho tak pozdě… Příliš pozdě…" vzlykal.
,,To nevadí… M-miluju tě… Naruto-kun…" vydechla naposledy dívka a usmála se. Ano, byl to onen nádherný úsměv od srdce, který uměla jenom ona a její matka. Ale… Teď budou zase spolu….

,,Mami…" hlesne mladá dívka. ,,Já umírám, mami?" zeptá se smutně a tázavě se na ní podívá.
,,Ano."
,,Ano… Já umírám…" projelo jí hlavou.
,,Já umírám, mami." naposledy se usměje. Oči ztrácejí lesk a úsměv… Ten nádherný úsměv navždy zůstane na její tváři.


Proč se usmála? Proč se tak hloupě ptala? Aby se ujistila, že opravdu umírá, že jde za svojí, tolik milující matkou.

Dívka se zasmála a běžela směrem k její matce. Ta ji jenom s úsměvem objala.
,,Mám tě ráda, mami!" podívá se na ni dívka a vlepí ji pusu na tvář.
,,Já tebe taky, Hinato." Usměje se její matka a polibek ji opětuje. Potom už jenom obě postavy mizí kdesi ve světle… Kde je mír a klid… Božský klid… A kde si Hinata počká… Počká si na člověka, kterého milovala za cenu svého života… A na chvilky těsně před smrtí nikdy nezapomene.

,,Naruto-kun…Nikdy, nikdy si nesahej na život. Ať je to kvůli komukoli, nesahej si na život. Na to člověk nemá právo. Nikdy…" slyšel stále v hlavě. Už chtěl… Chtěl tolikrát, ale vždycky si vzpomněl na Hinatiny slova. Nechtěl ji přece zklamat…