Ztráta

Dotyčný na posteli otevřel oči. Chvíli viděl rozmazaný obraz stropu a nemohl pořádně zaostřit. Natočil hlavu na pravou stanu. Byli tam lidé. Jejich tváře byly rozmazané, ale podle zvuků a toho co viděl věděl, že brečí.

„Proč? Proč ale brečí?“ Ptal se sám sebe. Kromě špatného dýchání ho nic nebolelo. Cítil se lehký. Znovu se pořádně nadechl. Kdesi ho přitom zabolelo. To bylo jediné co pociťoval, že není v pořádku.

„Gaaro?“ Optala se plačtivě žena, která seděla po jeho pravici a trochu přitlačila na jeho ruku, kterou měla ve své dlani. Nereagoval. Jenom oči měl trochu otevřené a mžoural s nimi do stropu. Žena plačtivě složila hlavu na bílé prostěradlo postele.

„Volal mě někdo? Nevím… Proč jsem tady? A kde vlastně jsem? Co tu dělají ti lidé a kdo jsou? Co se stalo?“ Otázky mu běžely hlavou jedna po druhé. Hleděl do stropu a přemýšlel. Nemohl ale najít správné odpovědi. Opatrně otočil hlavu opět na pravou stranu. Rozostřené postavy lidí. „Co tu ale dělají?“ Nemohl nikoho s nich poznat. Jejich tváře byly příliš rozmazané a třpytily se. Pohled mu sklouzl až k nohám. Cestou však si všimnul osoby ležící sklíčeně na jeho posteli, chvějící se v přívalu slz. „Vždyť ji znám! Ty vlasy, černé oblečení, červená stuha a to trčí musí být vějíř.

„ Temari?“ Mluvit mu dělalo velké problémy, přesto nakonec po pokusech, kdy jen naprázdno otevřel ústa vyšla také slova. Rychle zvedla hlavu.
„Gaaro.“ Štěstím mu zmáčkla dlaň, kterou pořád držela v té své. Tohle cítil. Rychle si setřela spíše neúspěšně slzy na tvářích.

„C-co se..“ Začal, ale někdo ho umlčel. Celou tvář měl růžově fialovou, na zpocené čelo se mu lepily přední pramínky vlasů. V okamžiku v něm poznal svého staršího bratra. Ten se hluboce nadechl, slyšel to, všechno teď utichlo ve falešné naději a očekávání.

„Gaaro…my…my jsme se s tebou..přišli rozloučit.“ Po tváři mu stekla další vlna slz, které dopadaly na čistě bílé povlečení.

„Rozloučit…“ Jeho mozek pomalu a neochotně zpracovával to slovo a jeho význam. Opět se mohutně nadechl. Začínalo mu to dělat čím dál větší potíže. Pomalu, jako by se probouzel se zimního spánku cítil, jako by jeho tělo roztávalo. Cítil některé svaly, které byly napnuté pře s jeho vůli. Hlavou mu proletěly záblesky posledních hodin. Už věděl co se stalo.
„Ale jakože tedy ještě žije? A jak dlouho bude ještě žít?“

Při podobných příbězích se obloha v nejhorších dnech stáhne do černé a začne hustě pršet. Světlo mizí a kapky deště se smíchají spolu se slzami pozůstalých a zchlazují jejich rozpálená těla od pláče. Na poušti ale ne. Když vám umírá sourozenec, přítel , Kazekage, hrdina…. Slunce nezajde za nejbližší mrak a schová se před světem. Ono ten svět rozpálí. Zrníčka písku se lesknou, jako vlny moře a pálí na dotek. Pálí stejně, jako ztráta. Jako otisk, který ve vás zůstane už napořád.