NEW life Ziky Ac Yanto 2.DÍL

Dívka běžela úzkou lesní pěšinou. Podzimní listí, které padalo seschlé k zemi se jí zaplétalo do vlasů. Dívka zpomalila do kroku. Během pár minut uběhla už skoro celou trasu. Dívka napjatě poslouchala a napínala sluch. Také zbystřila zrak, ale pohybovala se stejně pružně a svižně. Nenápadně sáhla po třech a třech shinoby-jehlách a rozeběhla se ještě větší rychlostí. Nikde nic neviděla, ale přesto nezpomalovala. Běžela do kopce, kde pěšinka zarůstala. Protáhla a zrychlila krok. Byla na vrcholku kopce a před ní se vynořila jeskyně. Na chvilku se zastavila, rozhlédla a pokračovala v běhu. Vchod do jeskyně byl úzký, jen tak, že se tam člověk stěží protáhl, ale dívka vyskočila do vzduchu. Byla vysoko, a teď jakoby "letěla" dopředu. Pomalu klesala na povrch jeskyně. Nahoře zůstala stát a pak skočila do díry, která byla zamaskována větvemi stromů. Dívka byla v jeskyni, kde byla strašná tma. Přesto se pohybovala plynule a rozeznávala stěny a stropy. Dívka pořád běžela. Vběhla do prostorné haly. Něco zamumlala tichým hlasem a znělo to jako nadávka "Kunoichy" - to v její řeči znamenalo "ninja žena". Dívka něco ve tmě nahmatala. Asi nějakou páku. Zatáhla. Místnost byla osvětlena, i když nikde žádné světlo vidět nebylo. Černovláska se vrhla k poličkám s deskami a vytáhla tmavě modré desky. Strčila je do batohu, udělala pár pečetí a zmizela.

Jinde
Černovláska s batohem na zádech běžela směrem k velké budově, která ležela na opačném kraji města, než její sídlo.
Vešla velikými, vchodovými dveřmi dovnitř. Viděla před sebou dlouhou chodbu a po obou jejích stranách šatny. Kousek naproti, vlevo viděla černovláska chlapce, který chodil do 9.třídy, stejně jako ona. Právě si podával holčičku z prvního stupně a jeho partička si postávala kolem a posmívala se dívčině.
"Trouba. Počítám do tří, a jestli ji nepustí..." teď do dívčinky začal surově šťouchat "... Tak O.K. TŘI!" říkala si pro sebe a když dořekla jedno z jejích nejoblíbenějších čísel, vyrazila. Po cestě vytáhla tři a tři jehly a když chlapce třikrát v rychlosti blesku oběhla, zastavila se a všech šest jehel hodila na toho, jež si dovoloval na dívku. Jehly se mu zabodli do zad.
"Slavný, obávaný Thomas Aberth, že?"
"Kdo si ty?" zavrčel mladík a snažil se vytáhnout si nezvané hosty ze zad.
"Ziky Ac Yanto." řekla dívka chladně, tiše, znuděně, ale přese všechno to důležitě a půvabně "Pojď sem." řekla milejším hlasem k dívčině, která okamžitě přicupitala.
Měla blond vlasy a zářivě modré oči. Její milý úsměv byl schován za strachem.
"Strach by se změnil na vztek, nebo nenávist a byl by z ní hotový... NE! Ziky, nemysli na ně. Na ně na všechny si zapomněla, jasný?!" přemýšlela Ziky a při pomyšlení na NĚ měla slzy na krajíčku "NE. Teď tu máš toho kluka, kterej má kudrnatý hnědý vlasy a zakalený hnědý oči, se kterým musíš vyřešit tenhle problém. Vždyť kvůli němu tu si!" Ziky koukala na Thomase, ale přitom si všimla, že pár, který milostně hašteřil, i několik dalších lidí přihlížejí této podívané. V duchu se usmála, ale venku nedala nic znát.
"Jak se jmenuješ?" řekla mile k holčičce.
"Já jsem... jsem Jesie..." zakoktala dívka
"Připomíná mi mojí matku... Ziky!!! Dost. Copak n tom záleží? Má její vlasy, jméno a oči, ale to nic neznamená, jasný? Není jako byla ONA. Není a nebude, protože si slíbila JEMU, že TO neuděláš." Ziky nevěděla, co se děje. Thomas si všiml její nepozornosti a skočil po ní. Strčil ji a Ziky padala.
"Už zase? Jako v Akademii," usmála se.
"Tak co? Máš dost? Přestaneš se mi plést do života?" řekl povýšeně Thomas a koukl na bandu, která se černovlásce smála a pohihňávala.
Ziky ale na zem nedopadla. Těsně nad zemí se otočila, udělala něco podobného saltu a dopadla na obě těsně za Thomase. Ten jen valil oči, protože to, co černovlasá dívka udělala bylo na něj příliš rychlé a nenormální...
Ziky přesně věděla, co musí udělat. Všechno se seběhlo rychleji, než se šíří zvuk, nebo blesk. O tom nebyl čas uvažovat. Ziky sáhla k pasu, vytáhla z pochvy její dýku, vyskočila, otočila se a dopadla před Thomase. Chytla ho za levou ruku a mezi zápěstí a loket mu dýkou něco načmárala. Když byla hotova. vyskočila a jen tak tak se uhnula úderu jednoho z Thomasovo kumpánů.
„Vážně vám to stojí za to?“ ozvala se opět Ziky. „Myslím, že by jste toho měli nechat… Radím vám dobře, jestli toho nenecháte…“
„… tak to řekneš mamince? Máme se bát písklete, jako si ty?“ ozval se jeden kumpán, ale Thomas ho zarazil a přivolal k sobě „Tomy, pojď sem, musím ti něco říct.“
Tomy připochodoval k šéfovi a ten mu začal šeptat: „Tomy, víš kdo to je? Já ji neznám, takže tu bude nejspíš nová, a víš co se stane, když si budeš dovolovat na nováčky, který tě tu neznaj a neuctívaj. Dala na frak mě i Sidovi, a ten dokáže spráskat všechny…“ Thomas se při tichém proslovu držel za postižené místo. Ziky to vše pozorovala s úsměvem. Hoši totiž nevěděli, že Ziky má takový sluch, jako měla a nevěděli ani, že celý jejich tichý rozhovor slyší.
„Dej sem stovku a nebudeme ti hlavu strkat do záchodu.“ Prohlásil po domluvě Tomy.
„Dej sem pětistovku a já vás nechám na pokoji.“ Řekla Ziky a sama se divila, jak dobře umí obchodovat
Všichni z bandy vyvalili oči a přihlížející na tom nebyli o nic lépe. Jen Ziky věděla, co se doopravdy děje a jak se chovat „Tak co bude?“ zeptala se a nastavila pravou ruku. Levou rukou sáhla do dlouhé pochvy připevněné na levé noze a rozepnula pásek přehozený přes rukojeť.
„Cvak,“ rozlehlo se po ztichlé místnosti Ziky už měla v levé ruce dlouhý tenký a i ostrý meč, který směřoval na Thomasovo krk. Ten jen sáhl do kapsy a vytáhl dvě stokoruny „Stačí?“ zeptal se s opovržením a strachem zároveň.
„Asi si dojdu za tvojí učitelkou n matematiku, co si MĚL za známku… Ale to už budeš kaput.“
Thomas se asi vyděsil a dal jí zbytek do pětistovky. Ziky řekla jen, "díky, a nemysli na mě,“ a odešla z chodby. Vešla do kratší chodby, kde byly troje dveře – ŠKOLNÍK, a dva sklady učebnic a knih na vyučování. Vydala se do ředitelny. Vyřídla všechno rychle a tajuplně neúplně, takže se říďa nic nového nedověděl... Pak se vydala do posledního, třetího, patra do její třídy. Učitel právě vešel z kabinetu, Ziky otevřela dveře, když v posledních lavicích uviděla...