Začátek konce III.

„No.. Myslím, že Sakura-chan už nemusí jít hledat Hokagediary.“ Řekl trochu smutně strážný ninja.
„Vážně, ale proč? Vždyť jsme to včera celé prodiskutovali s radou. Všichni to samozřejmě odsouhlasili. Nevidím důvod, proč by-“
„Skykage-sama, když jsme měli noční hlídky, tak se něco mihlo. Bylo to strašně rychlé, nesmíte nám to vyčítat. To, co se mihlo nám zanechalo před vesnicí Hokagediary a v něm nějaký vzkaz. Neotevírali jsme ho.“ Řekl s jedním nádechem ninja.
„Hokagediary a v něm vzkaz, říkáš? Vážně jste neviděli kdo nebo co se to mihlo? Každopádně, přineste mi Hokagediary i s tím vzkazem!“ poručil Nejvyšší.
„Ano, pane!“ reagoval na rozkaz strážný ninja. Muž vyběhl z místnosti a hlasitě práskl dveřmi. Běžel až k hlavní bráně vesnice ukryté v Nebi a tam si od hlídky vzal Hokagediary. Bylo to strašně rychlé. Vážně nadlická rychlost. Neznám nikoho nebo nic, co by bylo tak rychlé. A proč nám předal Hokagediary? Věděl snad, že ho chceme jít hledat? A co ten vzkaz? Jsem teda dost zvědavý, co v něm bude.
Vešel do místnosti, kterou před chvílí opustil a předal Skykagemu Hokagediary i se vzkazem.
„Díky, můžeš jít.“ Poděkoval Jiraiya. „Sakuro, ty zatím nechoď nikam! Chci, abys ten vzkaz také viděla.“ Řekl Jiraiya.
„Vy snad víte kdo ten vzkaz poslal? A co v něm je?“ zeptala se zaskočeně Sakura.
„Nevím nic, jenom tuším, kdo by to mohl poslat.“ Nejvyšší položil Hokagediary na stůl, otevřel ho a vzal si z něj vzkaz. Nejdříve se pozorně díval na obálku, ale na té nic nebylo. Teprve potom obálku rozřísl jen jedním rychlým pohybem.
„Myslím, že by bylo dobré vědět, že Naruto se tu už neobjeví. Ano, bojoval jsem s ním. Byl to tvrdý boj. Obadva jsme už vyplítvali všechnu chakru a tak přišla na řadu Kyuubiho chakra a má prokletá pečeť. Byl to tak tvrdý boj, že jsme ztratily i tyto dvě chakry. Byli jsme zcela vyčerpáni. Najednou se z naruta dostával ven černý kouř, ne nebyl to kouř. Byla to nějaká chakra. Naruto ležel na zemi a tato černá chakra z něho stoupala nahoru. Pak jsem na něj použil sílu ostří, ale ta chakra mu to neoustila k tělu. Naruto tam ležel a díval se na nebe. Pak se na mě podíval a řekl: „´Tady ti dávám kousek z mé síly. Doufám, že tuto sílu nebudeš muset nikdy použít´ to mi řekl Itachi, když jsme se viděli naposledy. Už chápu.. Význam té síly..“ zavřel oči a už nepromluvil. Byl to slaboch, který myslel pořád jako dítě. Jinak to s ním dopadnout nemohlo. Uchiha Sasuke.“
Jiraiya četl vzkaz nahlas, aby to mohla slyšet i Sakura.
„Né! To nemůže být pravda!!! Naruto přece nemohl.. Přece nebyl.. To nemůže být..“ Sakura jakoby nevěděla, co na to má říct, ale přece jen „PRAVDA!!!“. Sakura to poslední slovo vykřikla a se slzami v očích vyběhla ven z Hlavní budovy. Utíkala, utíkala do svého pokoje. To přece není možné. Naruto nemohl zemřít. Ne, to přece nejde, to není pravda. Je tohle snad nějaké genjutsu? Nééé… Sakura pořád běžela a čím běžela rychleji, tím víc si uvědomovala krutou pravdu, která se ještě před chvilkou zdála být jako nějaké genjustu.
Byl už večer a Sakura seděla na okně se slzami v očích. Stále tomu nemohla uvěřit, ale zároveň se chtěla smířit s tou krutou realitou. Už byla tma, svítily už jen pouliční svítilny a Sakura se pořád dívala z okna. Její pokoj byl těsně za Hlavní bránou, za vstupem do vesnice ukryté v Nebi.
Zadívala se směrem k ní. Najednou vidí někoho přicházet. Ten někdo byl zřejmě zraněný, protože kulhal a potom zakopl. Sakura vstala z okna, vyšla z pokoje a vyšla na ulici. Potom se rozhlédla, venku stále nikdo nebyl. Potom se podívala po tom zraněným a šla směrem k němu. Už byla skoro u něj. On se zastavil u jedné z těch pouličních svítilen.
„TO NENÍ MOŽNÉ“ Sakura si utřela slzy, aby lépe viděla. Né, jenom se mi to zdá, další genjutsu. Určitě je to genjutsu, protože ty by si jinak musel „být..“ to poslední slovo vyslovila nahlas.