Akatsuki- dítě, aneb pohroma na entou 8

Pein se vzbudil už brzy ráno kvůli hlasitému řvaní ze spaní.
„Jashine, dej sem tu kosu!“ poroučel ze spaní Hidan a nesmyslně při tom žužlal svůj polštář.
Leardovi nakonec nezbylo nic jiného, než vstát ze studené země, kam se uchýlil před roztahujícím se spolubydlícím, odolat pokušení majznout toho parchanta něčím po hlavě a prošmejdit vzdálená zákoutí této přívětivé vesničky.
Venkovní krajina vypadala jako kulisy Mrazíka. Každý kousek byl pokrytý tlustou sněhovou peřinou... Až na chodník, o kterého se postaral /můj úhlavní nepřítel/ led. Pein po zrádném ledu kráčej jako přip... jako šnek, přesto ale párkrát zabruslil svýma piercingama.
„Ha Ha Ha!“ vysmál se mu blonďatý chlapec, když Pein narazil čelem do lampy pouličního osvětlení.
„Něco k smíchu?“ otočil se k němu zrzek a oddychoval zuřivě jako býk po maratonu.
„Ne, já jen tak. Rád si dělám srandu z jiných lidí.“
„Vážně prcku?“
„Nejsem žádnej prcek. Jsem nejsilnější ninja týhle vesnice a jednou ze mě bude ho-“
„Tvoje úchylný představy o budoucnosti mě nezajímají!“ zarazil ho rázně Pein, chlapci zamrzl na puse zbytek slova.
„-kage.... Jmenuju se Uzumaki Naruto, dattebayo!“
„A já jsem leader Akatsuki.“
„Ha ha ha!“ praštil sebou ten infantilní o zem. „V Akatsuki je to samej looser.“
„Zato ty budeš elita vesnice, co? Hele... Nejsi ty ten s tím vopelichaným tvorem v těle?“
„Liščí démon nemůže pelichat, nebo jó? Každopádně jestli jsi myslel právě toho devítiocasého, máš pravdu, Datebbayo!“
„Hm...“ zapisoval si Pein poznámky do svého zápisníčku: Zabýt toho kluka.
„Zabýt? Nepíše se to s i?“ nakoukl Naruto přes jeho rameno.
„Šmarjá, blonďáčku! Tohle mi nedělej,“ rozdýchával menší srdeční příhodu Pein.
„Hm... Jestli mě chceš zabít, vem mě nejdřív k Ichiraku.“
„Co to je?“
***
„Hi-dá-n-ÉÉÉ!“ klepala Konan na dveře do pokoje Akatsuki dvojky. Když její metody (klepání, nadávání, kopání, ponižování...) nepomohly, uchýlila se k té nejhorší možné variantě: „Jestli okamžitě neotevřeš ty ******* dveře, na místě se s tebou rozvedu a tvoje dítě bude vychovávat první nula, kterou během cesty k východu potkám. Slyšíš?“
Dveře se otevřely a Konan vběhla do pokoje jako neřízená střela.
„Co to bylo?!“ tloukla do svého manžela botou.
„Klid,“ zívl skoro nezúčastněně Hidan a rozespale se podrbal na... hýždích.
„Ty jsi ještě spal? Copak jsme si nedomluvili, že půjdeme nakoupit pro malou Akane?“
„Nejmenuje se Tetsu? Skoro bych přísahal, že to byl vlastně tvůj nápad...“
„Grrr... Kde je vůbec Pein? Rezervovala jsem mu druhou botu..“
Oba dva se zběsile rozhlíželi po pokoji. Pod postel, za záclonu, pod koberec... Nakonec uznali, že tu není a šli ho hledat ven.
***
„Itadakimasůůů!“
„Ichiraku je restaurace s nudlema? Tak trochu jsem doufal v night cl-“
„Až se jednou stanu hokage, dattebayo, udělám z Ichiraku obchodní řetězec, dattebayo. A víš, co budeme prodávat? Ramen. Ramen všeho druhu, pro všechny. Čerstvý ramen, instantní ramen, mražený ramen, žvýkačky s příchutí ramenu...“
Inner Pein: Že já jsem sem vůbec lezl...
„Pejnéééé!“ ozval se ten nejsladší hlas hořkého přivítání.
Plesk, Pein prozkoumal nejen dno misky, ale taky příznivé účinky hovězího na pokožku. Když zvedl hlavu a vyplivl hůlky, zaostřil zrak na Konan a Hidana, který nejistě přešlapoval na místě a tvářil se dost uboze. Podpantoflák...
„Jé, ahoj...“
Vzhledem k rekordnímu počtu urážek a nadávek ze strany modrovlasé Akatsuki jsem se rozhodla, že následující scénu prostě vynechám - Poznámka autora.
Naruto se nejistě rozloučil s kámošem na jeden ramen. Takhle ho ještě nic nerozhodilo, tak si alespoň přidal.
Pein a Hidan vypadali vážně drsně... když tahali nákupní tašky a vozíčky, přikyvovali na každý kus dětského oblečení a samozřejmě platili. Konan byla nezastavitelná- kolik měla taky v temném doupěti možností nakupovat? Jistě tu sehrály roly i velké konožské slevy.
„Tohle!.... Tamto!.... .... Není to moc růžový?.... Hidane, pojď sem s tím vozíčkem!“
„Víš,“ naklonil se důvěrně Pein k Hidanovi, „opravdu přestávám litovat toho, že sis jí vzal.“
Hidan reagoval na Peinovu poznámku ještě trefnější poznámkou na způsob: A že ne?... No, připouštím, že to bylo trochu sprostější.
„Hej vy dva,“ vmísila se mezi ně Konan a přestože měla před porodem, zbývalo jí ještě dost sil na to, aby každého odstrčila do jiného regálu.
„Nezdá se ti nějaká ...“
„Nervózní?“ přerušil Hidan Peina.
„Myslel jsem spíš podrážděná,“ zavrkal Pein a pomohl Hidanovi vyškrábat se z hromady plastových chrastítek, dudlíků a kachniček z Číny.
Konan se ztratila o pár řad dál a dala se do rozhovoru s nějakou jinou těhotnou kunoichi.
„Dane, pojď sem. Tohle je Kurenai a její přítel Sarutobi,“ zavelela Hidanovi, ovšem pod jeho krycím jménem.
Hidan se připloužil jako na popravu. Sarutobi, na tom byl pravděpodobně podobně, když si ho tak prohlížel, jak drží obrovská plyšová monstra a ještě táhne vozík.
„Eh, nemáme to my, chlapi, zrovna lehký co,“ zašeptal Sarutobi tak, aby ho ženy neslyšely, a podal neznámému ruku.
„Jo, to jo,“ potřásl si s ním Hidan a byl děsně rád, že osud umí být pěkná sv*ně i na ostatní.