Temné proroctví 05

Temné proroctví 05

Volání nejbližších dokáže navrátit vůli žít, i těm co stojí na prahu smrti.

Otevřely se dveře a vyšel z nich Yuse, léčitel, a otíral si ruce do starého hadru.
„Itachi,“ otočil se směrem k lavičce, na které seděl starší Uchiha. Mladší stál opřený o dům a bedlivě pozoroval bratra.
„Jak mu je,“ zeptal se a okamžitě byl u něho.
„Přežije to,“ uklidňoval ho léčitel, po té se otočil na Sasukeho a zeptal se: „To je tvůj mladší bratr?“
„Ech,“ nechápal Sasuke, jak ho ten slepý stařec poznal.
„Ano je,“ potvrdil mu to Itachi.
„Máte podobnou chůzi a pohyb,“ usmál se Yuse.
„Dědečku,“ ozval se jemný ženský hlas. Všichni tři příslušníci mužského pohlaví se otočili po hlase.
„Co se děje, Sunako,“ zeptal se Yuse a uslyšel v jejím hlase obavy.
„Teplota tomu chlapci znovu vyskočila nahoru,“ potvrdila mu jeho obavy.
„Hmm,“ promnul si v prstech vousy. Pak se otočil na Uchihy a řekl: „Nedá se nic dělat, budete muset do jezírka.“
„To snad ne,“ vyděsil se při té představě Itachi. Bratr se jenom na něho překvapeně podíval. Copak to se bojí vody?
Yuse se vydal okolo domku a došel ke dvěma jezírkům ohraničených kameny. Z jednoho stoupala pára, ale u toho druhého ležela na kamenech mírná jinovatka.
„Do toho mám jako vlézt,“ zeptal se pro jistotu Sasuke a ukázal na ledové jezero, ale pak mu došlo, že to gesto stařec nevidí.
„Ano, přesně,“ usmál se Yuse.
„Je to nutné,“ zeptal se Itachi s nadějí v hlase.
„Nezbytně,“ odtušil Yuse.
Itachi se po tomto slově otočil směrem k zadní dveřím stavení a cestou si mumlal: „To mi snad dělá naschvál. Vlézt nahý do toho ledového jezírka.“
„A já musím taky,“ zeptal se Sasuke.
„Rozhodně,“ usmál se léčitel. „Pokud chceš tomu chlapci zachránit život.“
Sasuke se na něho vztekle podíval, ale kvůli Narutovi se vydal do domku se převléci.

„Sunako, řekni. To mi dělá naschvál, že, “ vztekal se uvnitř domku Itachi a díval se přitom na Sunako. „Naposledy, když jsem tam musel vlézt, tak jsem z toho marodil ještě týden.“
„Ale Itachi,“ usmála se Sunako. „Jde o život toho chlapce.“
„No jo,“ zavrčel nakonec a začal si sundávat plášť. Byl už skoro jenom v kalhotách, když do dveří vrazil Sasuke. Překvapeně vyvalil oči na Sunako, která jako by nevadilo, že se vedle ní vysvléká mužská osoba.
„Ech,“ vydal ze sebe. „Prý tam musím s tebou.“
„Tak to se na něco připrav,“ zašklebil se Itachi a nastavil svojí hruď na světlo. V tu chvíli Sasuke uviděl podivné tetování na bratrově levém prsu. Vypadalo to jako spirála a kolem ní byli tři tečky.
„Co to je,“ zeptal se Sasuke a ukázal na tetování.
Itachi sklonil hlavu, aby se podíval, kam to bratr ukazuje: „To je jenom takový tetování.“
„Aha,“ zavrčel Sasuke.
„Itachi, tomu chlapci se akorát přitíží,“ přerušila jejich debatu Sunako.
„No … já…,“ začervenal se Sasuke.
Na tváři Itachiho to vykreslilo úsměv, pak se naklonil k Sunace a něco jí zašeptal do ucha. Ta se otočila na mladšího z bratrů a usmála se. Sasuke v tu chvíli zrudnul ještě víc.
„Co je,“ vyrazil ze sebe celý rudý.
„Nic,“ zašklebil se Itachi.
„Neutahuj si z něho,“ plácla ho Sunako po ruce. Podala Sasukemu ručník a odešla z místnosti, aby jim nechala krapet soukromí.
Sasuke ze sebe rychle shodil všechno oblečení a kolem beder si uvázal ručník. Itachi už byl také převlečený a teď stahoval zbývající oblečení z Naruta. Jeho tělo hořelo vysokou teplotou a muselo být okamžitě zchlazeno.
„Pojď mi pomoct,“ vyzval Itachi bratra. Ten k němu došel a podržel nemocného, tak aby mu mohl Itachi ovázat ručník kolem beder. „Hotovo.“
„Ten ale hřeje,“ nadhodil jen tak Sasuke a společnými silami vzali Naruta mezi sebe s jeho rukama kolem krku.
Itachi na to nic neřekl a otevřel zadní dveře, vedoucí k jezírkům. Pomalým krokem směřovali ke svému cíly. Na starším z bratrů byla vidět veliká nechuť, ale zdržel se všech komentářů.
„Hlavně ho neutopte,“ ozval se Yuse, když všichni tři dorazili k jezírku.
Itachi se zhluboka nadechl, přenechal Naruta na chvíli Sasukemu, a hrdinsky vstoupil do chladné náruče vody: „Ježíši, fuj!“
„Ukaž, na chvíli ho podržím a pak vám ho podám,“ řekla Sunako, která stála celou dobu vedle dědečka, ale teď přešla k Sasukemu. Ten jí ho podal a zašklebil se na vodu. Odhodlaně do ní vstoupil a v tu chvíli si myslel, že je někde na severním pólu.
„Pane bože, ta je ale ledová,“ vykoktal ze sebe zmučeně.
„A to ses mi divil,“ vyčetl mu bratr a natahoval se po Narutovi. Sunako ho pomalinku pouštěla do jeho náruče, až se i on ocitnul ve vodě. Každý ho držel z jedné strany a snažili se, aby měl celé tělo ve vodě, ale tak aby ho neutopili.
„Jak dlouho tady budeme muset být,“ drkotaly Sasukeho zuby.
„Chvíli,“ odvětil klidně Yuse.

„Gaaro můžu dovnitř,“ ozvalo se za dveřmi.
„Jistě,“ odvětil písečný Kazekage, když poznal bratrův hlas. Ten na vyzvání vešel a v ruce svíral list papíru.
„Mám špatné zprávy,“ řekl Kankarou hned, jak za sebou zavřel.
„Jaké,“ zeptal se Gaara a v jeho hlase byly znát obavy.
„Je to z Konohy,“ pokračoval loutkař. „Píšou, že Akatsuki zajali Naruta.“
„Cože,“ prudce vstal za svým stolem.
Kankarou mu podal list a nechal ho, aby si to přečetl sám. Gaarovi oči rychle přejížděli řádky textu. V jeho obličeji se střídalo mnoho emocí – od nevíry až po vztek.
Prudce třískl listem o stůl a rychle dýchal. Kankarou pro jistotu ustoupil do bezpečné vzdálenosti, kdyby si chtěl Gaara vybít vztek na něm.
„Nejdřív já a teď i on,“ vyrazil ze sebe Gaara, hlas se mu chvěl vztekem. „A navíc neví, kde začít hledat.“ Podíval se po bratrovi a pokračoval: „Vydám se do Konohy, musím pomoct. Nedokážu tady jenom tak sedět.“
„Ale,“ chtěl namítnout Kankarou.
„Převezmeš za mě můj úřad,“ řekl Gaara hlasem, který nepřipouštěl námitky. „Rada mi může, víš co!“
Obešel svůj stůl a rychlým krokem opustil kancelář. Jeho plášť Kazekageho za ním jenom vlál.

Naruto pomalinku otvíral oči a spatřil nad sebou cizí ženskou tvář.
„Takže ses rozhodl vrátit do světa živých,“ usmála se na něho ta žena.
„Kde … kde to jsem,“ vyrazil ze sebe vyschlými ústy.
„V bezpečí,“ odvětila. „Jmenuji se Sunako.“
„Na..Naruto,“ vydechl, když mu pomalinku dávala napít čaje.
„Já vím,“ usmála se.
„Jak jsem se sem dostal,“ ptal se zmateně. „Poslední co si pamatuju, je, že ležím v nějaké cele.“
„Máš dobré přátelé,“ pokračovala a ohmatala mu ránu na boku.
„Au,“ zakňučel, když mu odhrnovala látku obvazu.
„Ale no tak, jsi přece chlap, něco vydržíš,“ zasmála se a dál pokračovala v obhlídce. „Rána se dobře hojí, i když nám dala zabrat. A nohu ti dědeček spravil okamžitě. Máš štěstí.“
„Dědeček,“ nechápal a se Sunačinou pomocí se opatrně posadil.
„Yuse, můj dědeček, je léčitel,“ vysvětlovala a podala mu znovu šálek s čajem. Naruto pomalinku usrkl a obličej se mu zkřivil hnusem.
„Jen to vypij! Pomůže ti to,“ sledovala ho pozorně, zda plní její příkazy. Naruto zatnul zuby a statečně vypil hrnek až do dna. „Vidíš, že to jde.“
Naruto se zvědavě rozhlížel kolem sebe a zjistil, že všude kolem jsou věci potřebné k léčení lidí. Od nástrojů až po bylinky. Pak si najednou na něco vzpomněl: „Kde je Sasuke? Nebo to byla jenom halucinace?“
„Sasuke je zrovna venku v zahradě,“ řekla Sunako a pozorovala, jak se jeho tvář rozzářila překvapením a radostí. Když viděla, jak se zvedá a míří ke dveřím, zeptala se: „Nechceš pomoct?“
„Ne, díky. Zvládnu to sám,“ usmál se na ní a už otevíral dveře.
Sluneční světlo ho prudce oslnilo, s chutí mu nastavil tvář a vychutnával jeho doteky. Pak vyšel ven ze dveří a rozhlédl se kolem sebe. Uviděl záhony s bylinkami i se zeleninou, přitom pohledu se ušklíbl. Protáhl svůj pohled dál a uviděl Sasukeho, ale ten nebyl sám. Seděl po boku nějakého starce a z druhé strany seděl Itachi. Naštěstí oba Uchihové seděli k němu zády, takže si je mohl v klidu prohlédnout. Naruto nevěřil svým očím a hlavou se mu mihlo: „Tak buď mám halucinace, nebo jsem něco prošvihl.“
S kulháním, noha se mu ještě úplně neuzdravila, se dobelhal, až za jejich záda. Ani jeden z nich si ho nevšiml, jen ten stařec, slepý jak zjistil, nepatrně natočil hlavu.
„Tak tenhle příběh si rád poslechnu,“ řekl Naruto klidným hlasem a sledoval, jak sebou ti dva trhli.
„Naruto,“ vyrazil ze sebe Sasuke, když se otočil a uviděl, kdo tam stojí.
Itachi nic neříkal, jen se na něho díval a v očích byla vidět úleva.
„Vidím, že ses chlapče, vrátil mezi nás,“ usmál se na něho ten stařec.
„Děkuji za péči,“ uklonil se mu.
„Mě neděkuj,“ mávnul rukou. „To spíš těmhle dvěma. To oni tě sem donesli a starali se o tebe.“
Při tomto prohlášení sebou oba Uchihové trochu trhli a na jejich bledých tvářích se rozlil lehký nádech červené barvy.
„Takže tihle dva,“ opakoval Naruto po něm a měřil si ty dva nic neříkajícím pohledem. „Tak tomu se mi nechce ani věřit.“
„No ech,“ zakoktal se Sasuke a sám se divil, proč tady vlastně zůstával. Neměl k tomu jediný důvod, ale i přesto všechno tam zůstal.
Itachi se nadechl, že konečně něco řekne, ale přerušil ho Sunačin hlas: „Itachi, mohl bys na chvíli?“
Dotyčný se zvedl, prošel kolem Naruta a pomohl Sunace s těžkým košem na prádlo. Yuse to všechno pozoroval, tedy spíš poslouchal, s úsměvem na rtech.
„Čas všechno zhojí,“ zašklebil se na ty dva, když vrátili pohled zpátky na něho.
„Cože,“ zeptal se Naruto a se zatnutými zuby posadil naproti Sasukeho.
„Kdysi nám Itachi zachránil život,“ začal stařec vyprávět.
Sasuke jenom otevřel pusu a v obličeji mu hrálo překvapení snad ještě větší než u Naruta.
„Šli jsme tenkrát lesem na trh,“ vrátil si zpátky do minulosti. „Najednou se kolem nás objevili banditi. Bylo jich moc. Nebál jsem se ani tak o svůj život, nebo o peníze, ale o svou vnučku. Co všechno by jí mohli udělat. Už po nás natahovali ty svoje nechutný pařáty, když se tam objevil Itachi. Už tenkrát jsem byl slepý, ale okamžitě jsem ucítil jeho sílu. Působila na mě v mé temnotě, jako to nejjasnější světlo. Řekl těm banditům, že mu stojí v cestě, ať uhnou, jestli chtějí dožít rána. Ti samozřejmě neuhnuli a chtěli i jeho okrást, ale během pár minut bylo po boji. Přišel jsem k němu, poděkoval a řekl, že když bude něco potřebovat, má vyhledat léčitele Yusee, každý v okolí mu poradí cestu. Abych pravdu řekl, tak jsem nečekal, že by se u nás někdy objevil, ale mýlil jsem se. Po měsíci se u nás ukázal s velmi hlubokou ranou na paži. A od té doby nás pravidelně navštěvuje.“
„Hmm,“ podivil se Naruto a hodil pohledem po Itachim, který stál u Sunaki a o něčem se spolu bavili. Sunace hrál na tváři veselý úsměv a i Itachi měl na tváři lehký nádech úsměvu. Poté se otočil na Sasukeho a zeptal se: „A jak jste se zrovna vy dva dali dohromady? Nechtěl jsi ho vždycky zabít?“
„Dlouhý příběh,“ zamrčel Sasuke.
„Mám dost času,“ nenechal se Naruto odradit a založil si na hrudi paže.
„No,“ zavrtěl se Sasuke, ale i přesto se pustil do vyprávění. Vypověděl mu celý příběh. Jak spolu bojovali. Jak se objevil další člen Aktasuki i to jak se vydali pro něho, aby ho dostali z vězení.
„Tomu se dá, jenom těžko věřit,“ zakroutil hlavou Naruto.
„Mě to povídej,“ zašklebil se Sasuke.
„A proč jsi s ním zůstal,“ zeptal se Naruto a zadíval se na Itachiho, který se najednou strašně rozesmál.
„Já ani nevím,“ pokrčil rameny. „Neviděl jsi ten jeho výraz. Jakoby měl o něco strach. Nevím, bylo to divný.“
„Hmm,“ zamrčel Naruto.