Dar lásky

Dar lásky

Byl pozdní večer a Konoha se skryla pod roušky tmy. Měsíční záře se začínala rozprostírat po celém vesnici, vyjímaje temnoty pod semknutými korunami stromů. V baráčcích se začala rozsvěcovat světla a dodávala vesničce pohádkový vzhled.
Tím idylickým panoramatem se kradla zahalená postava, která jakoby byla z jiného příběhu a sem ani nepatřila. V měsíční záři se objevila jen na zlomek vteřiny, než ji opět pohltila neproniknutelná tma. A v dáli se objevuje muž pohádkového vzezření.
Blonďatými vlasy si pohrával slabý větřík, který se doteď honil mezi větvemi stromů.
Nebesky modré oči hleděly vpřed v představě krásné rusovlasé ženy, čekající v příbytku jménem Domov. Minato se vracel zpět ke své ženě Kushině.
Měla na srdci něco urgentního.
„Co by to mohlo být?" přemýšlel Minato. Byl natolik zabrán do svých úvah, že si nevšíml postavy, skrývající se v temnotě stromů.
„Tadaima,“ zvolal Minato a začal si sundavat boty.
„Vítej, miláčku,“ řekla celá rozzářená Kushina a popadla ho za ruku. Vedla ho do skromně, ale útulně zařízeného obýváku.
„Mám dvě noviny. Jednu dobrou a jednu ještě lepší. Tak kterou chceš slyšet?“ ptala se nedočkavě.
„No, tak nejdříve tu dobrou,“ odpověděl Minato. Vůbec netušil, co se mu Kushina právě chystala říct.
„Jsem těhotná!“ vykřikla šťastně a podívala se do Minatovy ohromené tváře.
Ohromení se ale v okamžiku přeměnilo na výraz „nejšťastnější člověk na světě“ .
„To je ohromné!“ vykřikl nadšeně a objal Kushinu. „Ale co může být ještě lepší“?
„No,“ laškovně mrkla jeho milovaná. „Jednou to bude určitě po tatínkovi velký shinobi.“
Víc říkat nemusela.
„Takže...já mám syna? Opravdu? Ale jak se bude jmenovat? Musí to být něco stylového a něco, co bude nést jeho sílu a slávu,“ řekl Minato a horlivě přemýšlel.
„Jo, abych nezapoměla. Byl tady Jiraiya. Přinesl ti knihu, kterou napsal. Jmenuje se Naruto, podle hlavní postavy. Přečetla jsem kus a bylo to velmi hezké.“
„Naruto, říkáš? To zní...skvěle! Můj... Náš syn se bude jmenovat Naruto“.

O 8 měsíců později

„To je můj syn?“ ptal se roztřeseně Minato.
„Je tak malinkatý. A má blonďaté vlásky. Jako jeho tatínek,“ zasmála se Kushina.
„Budeme spolu. Navždy. My tři,“ řekl zasněně Minato.
„My tři. Navždy,“ opakovala Kushina, ale něco jí říkalo, že to není pravda.
Minato i Kushina si malovali svůj společný život spolu s malým Narutem. Vše bylo tak idylické... až moc. Ani jednoho nenapadlo dívat se do stínů. Jestli se tam někdo neskrývá...
Kdyby tak udělali, všimli by si zahalené postavy, která je z povzdálí pozoruje.

„Minato. Ať se ti daří v práci,“ mávala Kushina s Narutem v náručí za Minatem.
To je poprvé od narození Naruta, co nebudou všichni spolu.
„Mám takový zvláštní pocit... Ale neumím ho vysvětlit,“ pomyslel si Minato, když se ještě naposledy otočil, aby se alespoň pohledem rozloučil se svou rodinou.
Ano, měl rodinu, ale něco mu říkalo, že ji nemusí mít nadlouho.
„Zapoměň na to,“ řekl si a vyrazil plnit svou práci jako Hokage.

„Kouř. Všude je kouř. Pláč. Naruto? Vydrž už jdu,“ omámená Kushina se zvedla s podlahy.
„Co se to děje?“ přemýšlela. Pláč sesílil.
„Naruto. Něco se mu stalo!" Ta myšlenka ji popoháněla stále dál i přes únavu, kterou cítila.
„Ten fakan je v pořádku. O něj si nedělej starosti,“zašeptala postava, která se znenadání obevila vedle Kushiny. Ta se chtěla otočit, ale neznámé ruce pevně svíraly její předloktí, takže se nemohla ani hnout.
„Nevšímali jste si mě. Byl jsem jako mor. Ale vy jste mě včas neobjevili. A teď je už pozdě,“ pokračoval ten cizí hlas.
„Prosím, jen neubližujte Narutovi. Prosím,“ vzlykala Kushina, které se v uších stále ozýval Narutův pláč .
„A co za to?“ zeptal se chlípně hlas.
Při té poznámce se Kushina otřásla odporem. Ale neměla na vybranou. Moc dobře věděla, co se po ní chce.
„Sebe. Jestliže slíbíte, že nic Narutovi neuděláte, dám vám sebe,“ řekla potichu Kushina.
Cizí hlas se jen zasmál.
„Vzal bych si tě tak jako tak,“ a jeho ruka začala šátrat pod šaty.
Našla stehno a jela nahoru.
„Dost!“ vykřikla Kushina. To nemohla. Položí život. Klidně ho položí, ale tohle nevydrží.
„Dost, říkáš? Víš, co to znamená? Že si budu muset vzít to, co chci, násilím,“ zachechtal se hlas.
„Kdo jsi?“ zeptala se roztřeseně Kushina a začala polykat slzy. Nechtěla ukázat, jak moc ve skutečnosti slabá je.
„Ty mě nepoznáváš?“ zeptal se hlas.
Najednou ji svitlo. Ale to, co ji napadlo, se zdálo jako nemožné.
„Ty jsi... mrtvý! Ty nežiješ!“ vykřikla zmatená Kushina a pokusila se vykroutit se sevření.
To se jí bohužel nepovedlo.
„Jak vidíš, mrtvý nejsem,“ uchechtl se neznámý.
„Madara,“ zašeptala potichu Kushina. Její noční můry se stávají realitou. Tolik se bála, že se vrátí a ublíží jejím milovaným. Ale každý den se uklidňovala, že je mrtvý. Ale věděla, že to není pravda. Ale vždyť už když se poznali, měl být dávno mrtvý. Ale on žil předtím a žije i teď. A přišel jí vše vzít. Za to, že ho odmítla. Že se mu nepoddala. Že mu nedala, co chtěl.
„Jak vidíš, nakonec dostanu vše, po čem toužím. A je mi jedno, jestli to dostanu hned, nebo za roky. Já si umím počkat,“ řekl Madara.
„Ochráním Naruta. Ochráním Minata,“ řekla si Kushina.
Před očima se jí začaly odvíjet všechny vpomínky. Byli tak šťastní. Konečně poznala lásku. Každý večer vedle Minata usínala a každé ráno se vedle něj probouzela. Tak moc ho milovala... A teď pro něj zemře. Nedovolí totiž, aby se jí za jejího života zmocnil jiný muž.
„Tak moc tě muluju, Minato. Prosím, dej pozor na Naruta. Je to náš odkaz do života. I když mě neslyšíš, tak doufám, že na mě nezapomeneš. Že v tobě bude žít kousíček mě. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Chci, abys alespoň naposledy vyslovil mé jméno. Abys mě naposledy objal a políbil. Ale to nemůžeš... Musíme se odloučit. Sbohem, má jediná lásko, budu na tebe čekat,“ yašeptala a po tvářích jí stékaly slzy.
Sebrala poslední síly, vytrhla se Madarovi a vběhla do druhého pokojíčku. Tam na zemi ležel Naruto, na kterém nebyly vidět žádné stopy po nedávném pláči. Naopak se teď smál. Když mu vešla maminka do dveří se slzami na tváři, svážněl a natáhl po ní ruku.
„Naruto. Minato. Tak vás mi...“ nestačila vyslovit své pocity.
Hrudí ji projela katana. Všude po zemi se rozlila krev. Naruto na to vše zíral a nechápal, co se to děje.
„Miloval jsem tě,“ zašeptal Madara a zastčil si katanu do pouzdra. Poté odešel.
Večer se Minato vracel domů. Dnes si všímal stínů ve tmě. Bohužel si jich začal všímat příliš pozdě. Kdyby se občas rozhlédl kolem sebe, nemusel by se vracet domu k největší lásce svého života a naleznout ji mrtvou. Nemusel by poté cítit tu prázdnotu a nenávist a potřebu jít za svou láskou ať do nebe, nebo do pekla. A nechat Naruta samotného v tom krutém a nenávistném světě.
Konec