Temné proroctví 02

Temné proroctví 02

Temnota v srdci je někdy temnější, než temnota noci.

Naruto ležel v bezvědomí v malinké cele v sídle organizace Akatsuki. Jednu nohu měl v nepřirozeném úhlu a i přes oblečení bylo vidět, že je zlomená. Na jeho těle byly vidět další rány z těžkého boje. Ruce byly samá krev, rozdrásané od technik a zbraní. I když bojoval dobře, přece jenom ho dostali.
Najednou se zavrtěl a pomalinku otevřel oči. Snažily se zaostřit, ale moc jim to nešlo. Ještě se nevzpamatovaly z otřesu, kterým prošla Narutova hlava. Po chvíli přece jen začínal rozeznávat obrysy stěn a dveří. Zvednul ruku, dal si ji před obličej a pozorně si ji prohlížel. Poté se pokusil posadit, ale jeho tělo proti téhle námaze začalo ostře protestovat.
„Au,“ zasyčel bolestí a chytnul se za bok. Když odtáhl ruku a podíval se na ní, byla celá od krve. „A sakra.“
Znovu se pokusil posadit, tentokrát s větším s úspěchem, ale když mu padl pohled na nohu, prohodil: „No to mám zase štěstí.“
S povzdechem se odplížil ke studené zdi, ale neobešlo se bez bolestných vzdechů a nadávek, že by se i zdi červenaly, kdyby mohly. Když se k ní konečně doplazil, unaveně se o ni opřel a chladil si horečnatou tvář.
„Tak z toho se jen tak nedostanu,“ prolítlo mu hlavou, když se rozhlédl kolem sebe a změřil si místnost ode zdi ke zdi.
V duchu se vrátil k tomu, co si pamatoval z boje, kterým prošel.

Byl spolu se Sakurou a Saiem na louce za Skrytou Listovou a trénovali boj nablízko. Sai s Narutem se vyhýbali Sakuřiným útoků a kolikrát se stalo, že je její chakra lízla a oni ucítili drobné brnění na postiženém místě. Kdyby použila všechnu svojí sílu, tak by to brnění asi bylo jiné stylu.
„Dáme si pauzu,“ řekla asi po hodině a půl Sakura.
„Dobře,“ souhlasili Naruto se Saiem, kteří toho měli právě dost. Unaveně se dobelhali ke stromu a s vděkem se pod ním usadili.
„Nic nevydržíte,“ ušklíbla se Sakura a odkud si vytáhla košík s jídlem, čímž si vysloužila mnoho poklon od obou kluků. Spokojeně se zapýřila a všichni se pustili do jídla.
Byli asi tak v půlce, když se ozvala obrovská rána a do vzduchu se vzneslo ohromné množství prachu a zeminy, že nebylo vidět na špičku nosu. Sakura poděšeně vykřikla a snažila si udržet čisté oči. Absolutně nevěděla, kde jsou ostatní z jejího týmu.
„Naruto, Sai,“ vykřikla a snažila se proniknout pohledem skrz prach.
„Sakuro,“ ozvalo se jí v odpověď. „Kde jsi?“
„Tady,“ křikla a přišlo jí, že ten hlas patří Saiovi.
Prach a nečistoty se začaly pomalinku usazovat a zjevily tajemství svého vzniku. Uprostřed louky stály dvě osoby. Obě zahalené v pláštích se znaky Akatsuki. Jeden z nich měl přes tvář takovou oranžovou masku s jedním otvorem pro oko a druhý se nedal popsat, jinak než přerostlý žralok. Jeho obličej připomínal žraločí tvář a ještě to všechno podtrhávaly do špiček vytvarované zuby.
„Akatsuki,“ zavrčela Sakura a okamžitě se postavila do bojového postoje. Naposledy, když se s jedním setkala, vyústilo to v boj, ve kterém člen Akatsuki nakonec přišel o život. Ale i tak to byl neuvěřitelně tvrdý boj.
Riskovala rozhlídnutí kolem a snažila se v usedajícím prachu najít ostatní dva ze svého týmu. Saie našla hned, stál asi pět metrů od ní a svůj pohled směřoval na nepřítele. Už teď bylo vidět, že si připravuje plán útoku.
Pootočila hlavu o pár centimetrů na druhou stranu a uviděla Naruta. Tedy spíš jeho hlavu. Zrovna se zvedal ze země a něco si pro sebe šeptal. Když svůj pohled zaměřil na Kisameho, okamžitě se mu v obličeji mihlo poznání.
„Kdepak jsi nechal Itachiho,“ zeptal se s úšklebkem a přemýšlel, jak se vyhnout boji s tímhle individuem. Znal jeho styl, znal jeho meč a dobře věděl, že teď na něho nemá.
„Má nějakou jinou práci,“ zašklebil se Kisame a odhalil tak ještě víc svoje zuby.
„Takže jsi dostal tady toho,“ ukázal na druhého z týmu Akatsuki.
„Jsem Tobi,“ představil se druhý člen. „Těší mě.“
„Co chcete,“ zeptal se pro tentokrát Sai.
„Jako obvykle,“ zasmál se Kisame a ukázal mečem na Naruta.
„A to jsem se bál,“ zašklebil se Naruto.
„Moc si nevyskakuj,“ usadil ho žraločí muž. „Tentokrát tady není ten poustevník a ani ten spratek se tady neukáže, aby se nám do toho pletl.“ Pak se podíval na Sakuru a Saie a řekl: „A pochybuju, že tihle dva ti vůbec pomůžou.“
„Nepodceňovat,“ zavrčela Sakura a kolem zatnutých pěstí se jí objevila modrá chakra. „Sasori to udělal a jak skončil.“
„Sasori,“ opakoval po ní Tobi a pořádně si jí prohlédl od hlavy k patě. Pak se otočil na Kisameho a zeptal se: „To ona zabila Mistra Sasoriho?“
„Ona a jedna další,“ potvrdil mu to Kisame.
„Ještě že tady není Deidara,“ odtušil Tobi a dál si ji zkoumavě měřil. Nemohl uvěřit, že tahle holčička se dokázala měřit s legendárním loutkářem a ještě ho i porazit. Poté se podíval na Sai a vůbec nevěděl, co si o něm má myslet. Působil na něho neznámým dojmem.
„Dost řečí,“ vytrhnul ho z myšlenek Kisame. „Je na čase, abys ses přidal ke svému druhu, Uzumaki.“
„Díky nechci,“ odtušil Naruto, vytáhnul z kapsičky shurikeny a prudce je po něm hodil. Poté rychle složil prsty do několika pečetí a na louce se objevilo na stovku jeho klonů, všechny s vážným výrazem ve tváři. Sakura se Saiem zaujali svoje místa někde uprostřed, Naruto se je ani nesnažil zastavit, věděl, že by ho stejně neposlechli.
„Pěkný,“ zhodnotil Narutovu snahu Tobi a rozhlížel se kolem sebe.
„Nepodporuj ho,“ zavrčel na něho Kisame. „Budeme mít jenom víc práce ho dostat.“
A pak to začalo. Kisame zmizel a najednou začali klony kolem Naruta mizet v kouři. Protivník byl tak rychlý, že ho nebylo skoro vidět. Ale přece se jednomu klonu podařilo vykrýt jeho útok kuneaiem.
„Hmm,“ zamručel Kisame uznale. Trochu přitlačil a klon zmizel v záplavě kouře. Kisameho katana byla velmi nebezpečná. Prosekávala svému pánovi cestu k jeho cíly.
Mezitím se Tobi soustředil na zbylé dva protivníky, na Sakuru a Saie. Chtěl vědět, co se skrývá za potenciál v té mladé kunoichi a v tom mladíkovi. Zaútočil nečekaně z boku na Sakuru kuneaiem, ale Sai ho svou technikou, oživlých kreseb, stačil zastavit.
„Malíř,“ zavrčel překvapeně Tobi a musel se rychle vyhnout Sakuřině pěsti. Když viděl, co její pěst udělala se zemí v místě dopadu, jenom ztěžka polkl. Došlo mu, že když se ho dotkne jenom i kousíčkem prstíčku bude mít vážné problémy. Sakura se Saiem střídala v útocích, Tobi okamžitě pochopil, že bojují jako tým, což mu přidalo na problémech.
Kisame se mezitím dostal k pravému Narutovi a i tady se rozhořel boj. Naruto moc dobře věděl, že Kisameho meč krade chakru, ale i tak neměl moc šancí se boji vyhnout. Odvážil se hodit pohledem po Sakuře a Saiovi a uviděl, že se jim zatím daří držet Tobiho si od těla. Byl rád.
„Kam koukáš,“ ozvalo se mu u ucha, ucítil prudkou bolest v boku, podvědomě vykřiknul a odletěl dobrých pár metrů daleko. Dopadl na nohy a držel si pravý bok, ale i tak se začala krev vsakovat do oblečení kolem rány. Udělal chybu a zaplatil za ní. Kisame stál klidně na místě, kde před tím stál Naruto a usmíval se na něho.
„Nevypadá to, že bys ses za ty roky moc zlepšil,“ rýpnul si Kisame a ani teď mu nezmizel z obličeje ten jeho škleb. „Škoda, že tady není Itachi.“
Naruta náhle něco napadlo: „Je se Sasukem, že?“
„Hm, trefa,“ překvapil se Kisame. „Teď někde ten tvůj povedený kamarádíček umírá, co ty na to?“
Do Naruta jako když střelí, na chvíli ztuhnul, ale pak se mu v očích objevila rudá barva, prodloužili se mu špičáky a narostly nehty.
„Tak teď teprve začíná ta pravá zábava,“ utrousil Kisame a trošku víc se rozkročil, aby ustál náraz útoku, který určitě přijde, co nevidět.
Ale než se děj k něčemu vůbec dostal, ozvala se obrovská rána ze strany, kde bojovali Sakura se Saiem. Naruto stočil svoje rudé oči na ten směr a uviděl, jak Tobi vítězně stojí nad bezvládnými těly Sakury a Saie. Najednou ucítil na svých zádech vítr, prudce se odrazil od země a na místo, kde ještě před chvílí stál, dopadla Kisameho katana. Zavrčel, máchl rukou a donutil Kisameho k obrannému postoji.
„Kisame, dost bylo hraní,“ ozval se Tobi a pomalu mířil k Narutovi. V jednom jeho oku zažhnula rudá barva a Naruto se najednou nemohl vůbec pohnout. Byl spoután Tobiho pohledem. Podrážděně zavrčel a snažil se z této techniky dostat, ale vůbec se mu to nedařilo. Napínal svoje tělo k nepříčetnosti, ale k ničemu to nebylo.
„To je marný,“ řekl Tobi, když stanul, až u něho. Pak jeho mysl přitlačila na tu Narutovu a on se začal pomalinku měnit do své normální podoby. Klesl na všechny čtyři a zhluboka dýchal, celé tělo ho bolelo.
„Tobi, ty mi zkazíš, každou legraci,“ rozčiloval se Kisame.
„Nemáme moc času,“ odtušil Tobi, ale bylo na něm vidět, že mu to vůbec nevadí. Kisame jenom pokrčil rameny, šlápnul mu na nohu, aby ho náhodu nenapadlo utíkat. Loukou se ozvalo praskání kostí a zmučený křik.
„Ty naděláš,“ zasmál se a udeřil Naruta rukojetí katany. Pak už všude byla tma.

Vrátil se zpátky do místnosti, ve které byl vězněn a na jeho mysli vyvstala myšlenka: „Doufám, že jsou Sakura a Sai v pořádku.“