Macarena

Ha, já říkala, že to jednou přijde! Chorý mozeček a psaní o ničem se projevilo! YA-HA! *z horka jí už šibe v kouli*
Mno... takže... solidně XD Jednorázovka konečně absolutně o ničem, přičemž inspirace mě chytla při nostalgické chvilce s Los del Rios a jejich Macarenou

***

„Zabiju ho. Já ho vážně zabiju. Tobi!“ zaječela jsem do prázdného pokoje, jako by mě snad ta oranžová maškaráda mohla slyšet. Samozřejmě mě neslyšela, protože se kdesi potulovala s tou kytkou. Zetsuem. Zabiju je oba! A toho malýho skrčka zvlášť.
Kruci! Tohle mi byl čert dlužnej.
Zrovna, když na mě padne úklid kuchyně, tak mi ten malej spratek zabaví můj MP3 přehrávač! Já věděla, že mu ho nemám ukazovat… Nejenom že mi pořád vybíjí baterie, přehazuje mi playlist, ale teď mi ji dokonce zabaví úplně.
A představa úklidu bez mp3jky mě fakt děsila.
Bezradně jsem se rozhlédla po pokoji. Teď už nebyl tak pěkně naklizený jako ráno. Byl v něm neskutečný binčus, jak jsem rozhrabala nejdřív postel (co kdyby byla pod polštářem?), pak moje náhradní kalhoty, pak plášť, a pak přeházela co se dalo. Samozřejmě v záchvatu zoufalství, které postupně přerostlo ve vztek a chuť rozdrápat tý dýni ksicht.
Sakra. Jako by to nemohl uklidit Deidara! Minulé kolo se z toho vyvlíkl, že má misi, a vyměnil si službu s Kisamem. A ta modrá obludnost na to pak zapomněla a uklidila to pak i za sebe.
Jenže já se nemám jak vymluvit, a vzít roha, tak mě přitáhnou za uši. Kruci, já věděla, že připojit se k týhle organizaci není jen tak.
Musela jsem vypadat jako démon, protože když jsem rudá vzteky vydupala z pokoje, Itachi, který zrovna zacházel, jenom pozvedl obočí a radši se klidil. Chci říct, že to, že vůbec nějak zareagoval, je úspěch. Jinak na mě permanentně používá svůj kamenný ksicht číslo xy.
Pomalu jsem prošla obývacím pokojem, který už byl zbaven týdenního nánosu obývací činnosti Akatsuki – dneska to vyšlo na Sasoriho, a ten se s tím ani nepáral, ani neofrňoval, a ani na to nemusel šahat. I když mě to jeho loutkařské umění občas děsilo, občas jsem mu ho neskutečně záviděla.
Zachmuřeně mě napadlo, že dneska asi oželím televizi za účelem Tobiho zabití. Myšlenky na pomstu mi dělaly dobře, ovšem ve chvíli, kdy jsem přišla do kuchyně, jsem úplně zapomněla, na co jsem zrovna myslela.
U kuchyňské linky stál Sasori, v ruce držel moji mp3jku, v uších sluchátka, a vrtěl se v rytmu Macareny.
Taková zásek, jako teď, jsem v životě neměla. Jenom jsem stála, pak mi došlo, cože to vlastně vidím a musela se chytit futer, abych neupadla. Řehtala jsem se jako kůň, a do pusy jsem si musela nacpat pořádný kus rukávu pláště, abych nezačala hýkat nahlas. Protože teď Sasori zjistit, že tady z něho umírám, tak mě bez milosti odpraví, nehledě na to, že by si ze mě s největší pravděpodobností udělal jednu ze svých loutek.
A že na něho byl božský pohled…
Začala jsem se smát nanovo a poslintala si svůj Akatsuki ohoz.
Sasori si toho samozřejmě vůbec nevšiml, protože měl hudbu tak nahlas, že jsem to slyšela až u dveří. Úplně kouzelně se kroutil v bocích, a naprosto k sežrání máchal rukama ve stylu toho potrhlého tance.
Dale a tu cuerpo alegria Macarena
Que tu cuerpo es pa' darle alegria y cosa buena
Dale a tu cuerpo alegria, Macarena
Hey Macarena!
Málem jsem se počůrala.
S velkou námahou jsem z pusy pustila rukáv (děsně mi ztuhla čelist od toho, jak jsem se pořád tlemila) a opatrně, aby si mě nevšiml, jsem došla až za něj. Chytly mě křeče, když Sasori naskočil, zaječel „Macarena!“ a zase hodil rukama.
Teď už jsem prostě nemohla. Tohle byl můj limit.
Začala jsem se řehtat na plný kule, úplně mě to lámalo v pase a ten Sasoriho výraz, když se otočil a zjistil, že tady z něho mám druhé Vánoce, ten by zaručeně vyhrál první cenu kamkoliv, kam by se poslal.
Teď už jsem i brečela, a končetiny jsem měla jako z rosolu. Mrtvá smíchy jsem ho chytla kolem krku, z ucha mu sebrala jedno sluchátko a začala zpívat (ok, spíš hýkat) s tím, co se ozývalo ve sluchátku:
Macarena tiene un novio que se llama
Que se llama de apellido Vitorino,
Que en la jura de bandera el muchacho

Se metio con dos amigos
Macarena tiene un novio que se llama
Que se llama de apellido Vitorino,
Y en la jura de bandera el muchacho
Se metio con dos amitos!
Neodolala jsem, a jak jsem se pomalu uklidňovala, začala jsem se vrtět a hopsat taky. Ovšem když jsem se konečně odvážila zvednout oči, probodl mě tak vražedný oříškový pohled, že jsem se začala znova chechtat. Trochu jsem uvolnila to křečovitý sevření, místo toho položila rozzuřenému a studem rudému Sasorim jednu na boky (chudák zrudnul ještě víc) a druhou mu nechala kolem krku.
Macarena sueqa con El Corte Ingles
Que se compra los modelos mas modernos
Le gustaria vivir en Nueva York
Y ligar un novio nuevo
Macarena sueqa con El Corte Ingles
Que se compra los modelos mas modernos
Le gustaria vivir en Nueva York
Y ligar un novio nuevo!
Začala jsem tancovat, a vzhledem k tomu, jak blízko jsme u sebe byli, si Sasori znechuceně odfrkl a začal se znova vlnět taky.
Teď už se mi povedlo záchvat potlačit, zato jsem se začala zuřivě hihňat. Ale to prostě nešlo jinak – jen si to představte: věčně nabručený Sasori, kterého jsem snad v životě neviděla se usmát, říct něco aspoň vzdáleně podobného vtipu, a který málokdy vůbec vystrčí nos buďto z pokoje, nebo Haruko, tu teď uprostřed zpola uklizené kuchyně tancuje Macarenu.
Kdyby mi slzy ještě pořád netekly proudem, byla bych ho musela sežrat. Bylo to neuvěřitelně roztomilý, jak se maličký červenovlasý mis-nin vrtí…
Awwwwwwwww! Absolutně kawaii!
„Dale a tu cuerpo alegria Macarena
Que tu cuerpo es pa' darle alegria y cosa buena
Dale a tu cuerpo alegria, Macarena
Hey Macarena!“
Snažila jsem se zpívat, ale musela jsem se u toho pořád uhihňávat, takže z toho moc nebylo… Zato Sasorimu asi došla trpělivost, protože teď to byl on, kdo mě drapnul a přitiskl k sobě.
„Jestli tohle někomu řekneš, zabiju tě,“ řekl mi do ucha klidně a já vyprskla. Sasori něco zavrčel, udělal otočku a já se ocitla připlácnutá na lednici. Neoddělili jsme se od sebe ani o milimetr a já cítila, jak se mi do tváří hrne horko. Pěkně těsný tanec se změnil v pěkně těsné objetí, pokud se tak dalo říkat tomu, že Sasori se mě snažil zavraždit pohledem a já se mu vyloženě tlemila do očí.
A písnička ve sluchátku (druhé měl pořád on), se už taky blížila ke konci…
Podívala jsem se mu do očí, začala se vrtět v bocích proti těm jeho a začala provokativně zpívat:
„Dale a tu cuerpo alegria Macarena
Que tu cuerpo es pa' darle alegria y cosa buena
Dale a tu cuerpo alegria, Macarena
Hey Macarena…!“
Ve sluchátkách se rozhostilo ticho, stejně jako v kuchyni. Jediný zvuk, který se ozýval, bylo moje tiché hihňání.
„Ještě mě chceš zabít, Sasori?“ zeptala jsem se zamračeného loutkaře. Ten mě propálil pohledem, přitiskl se ke mně, zasyčel: „To rozhodně…“ a prudce přitiskl svoje rty na moje. Nebránila jsem se.
Polibky byly divoké, vášnivé, a když ve sluchátkách začala znova hrát ta prokletá písnička (musím zrušit to opakované přehrávání!), byl už i ten nesmírně směšný tanec v jejím rytmu i přes to, že jsme se od sebe neodtrhli.
Dale a tu cuerpo alegria Macarena
Que tu cuerpo es pa' darle alegria y cosa buena
Dale a tu cuerpo alegria, Macarena
Hey Macarena!

***

Tak jo, už jsem ze sebe udělala totálního blbce, příště přijdu s něčím na vážnější téma... XD Ale... víte... Ta představa Sasoriho vrtícího zadkem, ta mě odrovnává pořád