Maska z porcelánu

Táááák... To jsem jednou tak v noci seděla u počítače a zastesklo se mi po Takako... A tak jsem ze zebe vysypala něco jako flashback, který by se dal ale zařadit až po "Květině"... No, prostě totálně zmatené a nic nepřinášející, každopádně jsem se vytesknila a vyplodila další povídku Doufám, že se vám bude aspoň trochu zamlouvat XD

***

Pozdě. Zase jdu pozdě. Poslední dobou chodím vždycky pozdě.
Kakashi mě zabije.
Při představě navztekaného velitele naší ANBU skupiny se mi udělalo lehce nevolno. Protože není nic horšího, než když je navztekaný – to znamená, že z něj ani jeden z nás nevydoluje ani slovo navíc a jediné, co slyšíme, jsou strohé rozkazy.
Panebože, ne, mě nezabije Hatake, mě s největší pravděpodobností zabijou Amaya a Montaro. Protože to budou oni, kdo budou muset celou misi vystát ty jeho nálady.
Teď se k nevolnosti přidalo i mrazení podél páteře.
Rychle jsem vyskočila na nejbližší střechu a dál to brala po ní. Sice už byla tma, ale po ulici se pořád ještě míhali lidi. Chci říct, že být sražen k zemi splašeným ANBU není zrovna příjemná zkušenost. A taky – po střechách to bylo vždycky rychlejší.
Přeskočila jsem na druhou stranu ulice a odtud bez námahy nabrala směr hlavní brána. Bezmyšlenkovitě jsem přeskakovala ze střechy na střechu a doufala, že na mě moji společníci nečekají moc dlouho. Poslední dobou totiž chodím pozdě vždycky. Moje drahá rodina si totiž vždycky vybere tu nejlepší chvíli na prodiskutování toho, jak špatná jsem dcera.
Že mám misi? No a co? Uchiha senior si dupne a Uchiha junior padne na zadek. A ten blbec Tekka, místo aby měl vlastní hlavu, se otci podvoluje… Při myšlence na bratra mě znova chytil vztek.
Ale co, aspoň někdo se mu povedl… Když už se nevyvedlo starší dítě, tak si to aspoň vykompenzuje tím mladším.
Stěží jsem potlačila odfrknutí.
Jo, ono se řekne Uchiha, a každému se vybaví ten úžasný klan, dohlížející už od počátků Konohy na její bezpečnost, ten bezchybný klan, plný elity. Jenže nikoho už nenapadne, jak je vlastně tenhle klan plný špíny.
Panebože, já doufám, že se někdy najde někdo, kdo donutí si klan uvědomit, kam až tahle nechutná touha po uznání a prestiži může dojít…
Vyšel měsíc.
Téměř kulatý, jasný, a krásně mi posvítil na cestu. Teď už jsem viděla i do ulice – byla prázdná. A já skoro u brány, takže jsem se přikrčila a dlouhým skokem se dostala o pořádný kus dál – akorát, že dolů do ulice.
Jenže jsem udělala sotva pár dlouhých kroků a s někým se s křupnutím srazila.
Ten někdo vyrazil z postraní ulice takovou rychlostí, že jsem nestihla nic jiného, než schovat kunai, který jsem měla už připravený v ruce.
Léta trénované reflexy holt neoblafnu – já vím, že tohle trdlo, které se tu se mnou srazilo, by mi neudělalo ani škrábanec na masce.
Viník, který za srážku mohl, s tichým výkřikem odletěl v prachu pěkných pár metrů. Já to ustála, ale v prachu jsem skončila taky – jak jsem se to snažila ubrzdit, udělala jsem v ulici pěknou brázdu. Takhle blízko u hlavních zdí byly ulice prašné. Takže kdyby se teď někdo podíval z okna, uviděl by dvě oblaka prachu, jak se pomalu rozptylují proti téměř kulatému měsíci.
Smykem jsem zastavila. A s hrůzou sledovala, jak kus přede mě elegantně seskočil další ANBU. V měsíčním světle bíle zazářila jeho kočičí maska a mě polil studený pot.
Asi jsem byla hodně pozdě.
A podle toho, jak teď dupal toho nešťastníka, byl asi Kakashi asi taky hodně naštvaný.
Schovala jsem kunai a došla až k těm dvěma.
„… se nepleť tam, kde nemáš,“ chytla jsem akorát konec chladné věty, kterou Kakashi adresoval mladšímu shinobimu.
Kluk se trochu pohnul a do obličeje mu dopadlo měsíční světlo. Přes nos se mu táhla vodorovná jizva a hnědé vlasy měl stažené v poníkovském ohonu. Poznala jsem ho – byl v Akademii o pár ročníků níž. Vypadal pořád stejně – akorát mu přibyla chuuninská vesta a hromada složek, které se mu po srážce rozletěly po ulici. Jmenoval se Umino Iruka – a kdybych před pár týdny nedohlížela na učitelské testy, které jeho skupina dělala, nevzpomněla bych si na to.
Chudák teď vypadal trochu vyplašeně – a já se mu ani nedivím, z té jeho pozemní pozice to muselo vypadat docela impozantně… Dva ANBU, výhružně se nad ním tyčící proti záři měsíce.
Jenže tu působivost to ztratilo ve chvíli, kdy ho Kakashi začal totálně ignorovat a místo toho se otočil ke mně: „Jdeš pozdě. Zase.“
Jako bych to nevěděla.
Povzdechla jsem si a sundala si masku, která mě v tuhle chvíli začala malinko dusit. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že bych tohle v žádném případě před civilistou udělat neměla. Jediné, na co jsem si dala pozor, bylo, abych neaktivovala Sharingan. Sklonila se k lehce konsternovanému, čerstvě jmenovanému učiteli: „Nebudu se ti za srážku omlouvat, protože to byla tvoje chyba. Pokud chceš, aby z tebe něco bylo, nespoléhej pořád na to, že ti všichni budou vyklízet cestu. Pokud si to neuvědomíš, budeš pořád slabý nic, jako jsi teď. Takže se snaž, mladej.“
Jenom polkl a kývl. Nechtěla jsem ho vyděsit, ale v krvi mi ještě proudil adrenalin ze srážky a Sharingan se mi aktivoval automaticky.
Musela jsem vypadat jako dlouhovlasý, rudooký stín.
„To by stačilo,“ ozval se najednou Kakashi příkře. „Jdeš pozdě a ještě budeš zdržovat s touhle nulou. Chovej se svému postavení, buď tak laskavá.“ Malinko znechuceně si odfrkl a skokem se přenesl na nejbližší střechu.
Potřásla jsem hlavou a věnovala chuuninovi poslední pohled. „Měj se.“ Nasadila jsem si zpátky masku a skočila za Kakashim. Chuuninův pohled jsem cítila v zádech, dokud jsme nezabočili a neskryla nás jedna z vyšších střech.
Sotva jsme byli z doslechu, Kakashi zpomalil. Přizpůsobila jsem se mu a ani jsem nebyla moc překvapená, když zastavil úplně.
„Jestli mě chceš vyčítat, že jdu zase pozdě, udělej to teď,“ řekla jsem polohlasně. „Nechci, aby se to řešilo před zbytkem týmu.“ Zadívala jsem se mu do obličeje, krytého porcelánovou maskou, a čekala, až spustí.
Jenže Kakashi jenom stál a mlčel. Nakonec se pohnul – ale jenom proto, aby zvednul ruku a sundal si kočičí masku. Překvapeně jsem si přešlápla. „Kakashi?“
„Takako,“ zamračil se na mě přísně, ale pak mu pohled malinko změknul. „Zase rozhovory doma?“
„Hm,“ řekla jsem neurčitě a pokrčila rameny. „Tam je to marný, i kdybych se stala Hokage.“
„Zkusím s tím něco udělat,“ slíbil Kakashi zamyšleně a já se za maskou ušklíbla: „Přijdeš mýmu papínkovi vysvětlit, že kvůli jeho péči chodí dceruška pozdě na mise?“
„Ne,“ šlehl po mě pohledem, „přijdu mu taktně naznačit, že pokud ti doma neudělá klidné zázemí, stěhuješ se ke mně. Protože v opačném případě je nejvyšší pravděpodobnost, že se mu dcera díky jeho péči zabije na nějaké misi.“
Spadla mi čelist. „Kakashi…“
„Co zníš tak překvapeně? Říkal jsem ti přece, že nechci, aby se ti něco stalo. A pokud tě doma pořád takhle deptají, je největší pravděpodobnost, že budeš roztěkaná a uděláš někde chybu. A já ti pořád nemůžu krýt záda,“ dodal a já vyletěla: „No hele jako…!“
Ovšem umlkla jsem, když mi došlo, že přesně na tohle čekal.
„Ty jsi přece jenom zmetek,“ ulevila jsem si a i ve svitu měsíce jsem viděla, jak se Kakashi za svojí maskou zasmál.
„Proto jsem taky velitel já a ty jenom Uchiha přidržtác.“
Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev. „KAKASHI! Jedinej, kdo mě nutí se cejtit roztěkaně jsi tady TY!“
Velitel na to neřekl ani popel, jenom se ke mně naklonil a vtiskl mi rychlou pusu na kousek nezakryté kůže před uchem.
„Žehlíš si to?“ zamumlala jsem a Kakashi si nasadil zpátky masku.
„Ne, jenom tě zbavuju roztěkanosti. A nezdržuj, nebo se ještě začne vykládat, že jsem to já, kdo chodí pozdě.“
„A copak snad nechodíš?“ zajímalo mě, zatímco jsme okem nepostřehnutelnou rychlostí zkracovali vzdálenost, která nás dělila od brány – a dvou čekajících společníků.
„Já nechodím nikdy pozdě, to všichni ostatní chodí moc brzo,“ odpověděl Kakashi tak, abych to slyšela jenom já – konečně jsme totiž skočili dolů ze střechy. Rovnou před Amayu a Montara, kteří se založenýma rukama čekali a významně podupávali nohama. Oba dva, a hezky synchronizovaně.
A hádejte, co byla první věc, která z Amayi vypadla?
„Jdeš pozdě, Takako. A veliteli, ty by sis měl taky srovnat hodinky, už to začínáš chytat od naší drahé Uchihy. Ach jo, to je úroveň…“
Vyprskla jsem a rychle to zamaskovala omluvným kašlem. „Promiň, Amayo. Je mi to moc líto. Příště se to už nestane.“
Občas jsem opravdu ráda, že k ANBU uniformě patří ty masky. Kdyby moji kolegové viděli, jak se u lítostivě pronesené omluvy šklebím jako pitomec, skončila bych s liščím čumákem masky promáčknutým dovnitř.
Kakashi, jako by mi četl myšlenky, se ke mně naklonil: „Buď ráda, že jsou ty masky z porcelánu.“
Jenom jsem se usmála – a byla jsem si jistá, že to věděl - i když jediné, co mohl v tu chvíli vidět, byla ona proslulá, ledově chladná maska bez výrazu.

***

..... měla bych se konečně naučit psát o něčem, ne o ničem XD....