Minulost 1.

Drahý Itachi,
odpusť mi to ale vrátila jsem se do Konohy.Moc ráda bych s tebou zůstala ale mé místo je tam.Vždy zůstaneš v mém srdci.
Sakura

Růžovovlasá dívka utíkala lesem.Každou chvíli si musela utírat slzy.Bylo to vážně to nejlepší co mohla udělat?Milovala ho, ale byl na špatné straně.Za sebou nechala ty krásné chvíle strávené s ním, ale i starou vysmátou Sakuru.Nová už taková nebyla.
Itachi se probudil.Chtěl ji obejmout, ale nahmatal jen deku.Nikdo vedle něj neležel.
,,To je divné,"pomyslel si a vstal z postele.Šel se zeptat Tobiho a Deidary.Nic o ní nevěděli.Itachi se zase vrátil do svého pokoje.
,,Třeba si jen někam odběhla"namlouval si.Uviděl dopis,který byl krásně nadepsaný jeho jménem.To co bylo v něm tak hezké nebylo.Každé druhé písmeno sice bylo rozpité od slz ,ale pochopil o co jde.V rozčilení dopis roztrhal a vyhodil z okna.
,,Jaká ironie,bezcitný Itachi Uchiha se zamiluje a ona...mu zdrhne!"začal řvát a v záchvatu vzteku začal ničit vše kolem sebe.
Za pár týdnů se vrátil do normálu.S kamennou tváří a pevnou pěstí skrýval své raněné srdce.

Za pět let

,,Aiko!Nech ty kunaie na pokoji,"řvala Sakura na čtyřletou holčičku.Měla růžové vlasy a v očích se jí leskly Sharingany.Byla velmi nadaná. Už ve svých letech je uměla plně ovládat.
,,Ahoj ženuško!"řekl Sasuke který zrovna přišel z práce.Aiko za ním rychle utíkala a objala ho.
,,Nazdar prcku!"
,,Ahoj tati!Budeme dneska trénovat?"
,,Jasně,sním oběd a vyrazíme.Rychle se nachstej!"
Natěšená holčička rychle vletěla do svého pokojíčku v podkroví.Děti v jejím věku se zajímaly o hračky,jí zajímal jen trénink.
,,Je po mě miláčku!"řekl Sasuke a pustil se do polévky.Sakura se ne zrovna věrohodně usmála.
,,Vracím se!Vracím se tam kde všechno začalo!Osud mě sem zase zavál.Nejradši bych tě už v životě neviděl,Sakuro!"pomyslel Itachi mířící ke Konoze.Jeho dlouhý černý plášť splýval s neproniknutelnou tmou.Někde tam v dálce bylo to místo které moc dobře znal.Chtěl by na to zapomenout?Když každý den o západu slunce lozíval do okna, bylo to krásné ale..Bylo to dávno.Tolik se toho za tu dobu mohlo změnit.Plížil se Konohou jako stín.Srdce ho táhlo známým směrem.
,,Itachi,co blbneš,vykašlala se na tebe!Přece za ní nepolezeš!"přesvědčoval se.Nakonec si nedal říct a zamířil k Sakuřinému domu.
,,Nic za to nedám,když se jen tak podívám,ne?"říkal si zcela bezcitně Itachi.Strom vedle domu už vyrostl do takové výšky,že se po něm dalo vylést až k oknu.Dříve lozil po okapu,(pár krát se i zranil-natrhnul si kalhoty)ale to bylo nebezpečné.
Sundal si plášť a vyšplhal nahoru.Záclony byly rozdělané,takže dobře viděl.Sakura zrovna vešla do pokoje jen v noční košilce.
,,Jsi stále krásná" pomyslel si Itachi a pozoroval ji.Něco se na ní ale změnilo.Už tak nezářila jako když s ní byl on.Vypadala jakoby nežila.Vlastně to byla pravda.Itachi neodolal a přišplhal ještě blíž k oknu a sedl si na parapet.Zaťukal tak jak to dělal každou noc před pěti lety.Sakura sebou trhla.
,,Co to bylo?"ptala se sama sebe.Itachi zaklepal ještě jednou.
,,Ne to není možné,takhle klepal jen..."zašeptala a otevřela okno.Itachi se rychle schoval.
,,Už ti tady s toho hrabe Sakuro!"řeklo jí její druhé já.Měla ale zvláštní pocit.Něco jí říkalo,že to opravdu byl on.
,,Sakuro neblbni!Itachi na tebe už dávno zapomněl,a jestli nezapomněl tak tě k smrti nenávidí,za to cos mu udělala!"říkala sama sobě Sakura.
Itachi slezl ze stromu.
,,Pro dnešek by to stačilo,"řekl a vydal se zpět do doupěte Akatsuki.Dnešek v něm zase něco probudil...
Sakura zmožena celým hrozným dnem usnula.Zdálo se jí o tom co mohlo být jinak,kdyby zústala s Itachim.Byla by šťastná?....