Přívěsek probuzen II. 2.kap.

2. kapitola: Sasukeho odchod

Sakura se zhroutila na židli a zprudka oddechovala, jakoby právě uběhla maratón. Civěla do prázdna a vstřebávala to, co jí právě Sasuke řekl.
„Sakuro...“Kakashi-sensei ji chtěl nějak utěšit, ale než to stihl Sakura se v mžiku zvedla a vyběhla z místnosti. Rychle seběhla dolů a ven z budovy. Bylo už skoro ráno, ale stále ještě bylo šero.
„Sasuke!!!“křikla na vzdalující se postavu. Nic se ale nedělo. Znovu na něj zakřičela a rozběhla se za ním. Tentokrát se zastavil, ale neměl potřebu se otáčet. Musela ho oběhnout, aby se mu mohla podívat do očí.
„Co ještě?“ptal se jí.
„Nevěřím ti...“řekla s hlavou skloněnou. „...nevěřím tomu co si tam řekl. Vím, že lžeš!“
„Nelžu!“okřikl ji naštvaně. „Už je mi všechno jedno.“ Sakura se na něj podívala svýma zelenýma očima. Když se utápěla v jeho tmavých a ledových, hlavou se jí začaly míhat vzpomínky. „Jsou to jen lži...“opět sklonila hlavu. „Tam v poušti jsi to nehrál. Byl jsi šťastný! Říkal jsi, že si se od pomsty odpoutal! Řekl jsi, že už po ní netoužíš, a že se chceš vrátit! Naruto ti pomohl k setkání s rodiči, udělal pro tebe víc než jakýkoli jiný člověk na světě! Nevěřím tomu že by ses na něj vykašlal. Večer, když jsme se loučili, jsi se usmál! Smál jsi se, protože ti bylo dobře! Naruto totiž nikdy nepřestal být tvým nejlepším přítelem, i když jsi tvrdil, že jsi všechna pouta zpřetrhal. Byla to lež! A teď lžeš znovu... vím to.“ Mluvila pevným a přesvědčivým hlasem, ale ve skutečnosti byla celá rozklepaná. Neodvažovala se Sasukemu podívat do očí. S hlavou skloněnou pozorovala písek pod svýma nohama. Dlouho se nic nedělo.
„Musím už jít...“pronesl do ticha Sasuke, už klidným a smířlivým hlasem. Sakura se na něj nechápavě zadívala.
„J-jak to myslíš? Kam jít?“
„Prostě pryč... nech toho Sakuro, nemá to cenu. Teď odejdu a ty mi v tom ani tentokrát nezabráníš. Ale já se vrátím. Myslím si, že teď si s Narutem prohodíme role. Teď ti dám slib já. Přivedu Naruta zpět Sakuro.“Sakura nevydržela se na něj jenom dívat. Skočila mu kolem krku. Právě začalo vycházet slunce a se začínajícím novým dnem Sakura pochopila. Uvědomila si proč Sasuke říkal ty hrozné věci. Bylo to proto, aby mohl odejít a nikdo ho nehledal. Aby mohl sám pátrat po svém nejlepším příteli. Sakura toužila jít s ním, ale tušila, že by ji sebou nevzal, i kdyby prosila na kolenou. Tohle bylo rozloučení. Poslední chvíle se Sasukem. Sakuře vytryskla z očí nová várka nezadržitelných slz. Trošku se od Sasukeho odlepila a zadívala se mu do očí. Jejich obličeje se začaly přibližovat. Sakura chtěla tohle považovat za rozloučení a zároveň stvrzení slibu. Když se už téměř dotýkala jeho úst, zmizel. Sakura se zmateně rozhlédla, ale nikde nikdo nestál. Byl pryč. Měla sto chutí sesunout se na zem a z plna hrdla se rozbrečet, ale ovládla se. Utřela si slzy a vydala se zpět k ostatním s tou nejsmutnější zprávou. Sasuke odešel...opět.

Temari se vydala spolu s dalšími dvěmi ninji na cestu do Konohy. Věděla, že to bude dlouhá a náročná cesta, ale netušila jak moc...

Sakura, Hinata a Kakashi zůstali v Písečné. Následující den strávili převážně pohromadě usilovným vymýšlením, jak postupovat. Tedy skoro všichni se zapojovali. Hinata tam sice byla s nimi, ale žádné návrhy nepodávala a svoje názory stručně podala, jenom když ji k tomu přímo vyzvali. Byla neobvykle zamlklá.
Když se opět setmělo a vesnice se ukládala ke spánku, Sakura a Hinata se rozloučili s Kakashim a vydaly se směrem k jejich ubytování. Šly mlčky. Ticho mezi nimi tíživě viselo. Tedy aspoň Sakuře přišlo mlčení nesnesitelné. Hinata byla myslí někde zcela jinde.
„Hinato?“snažila se navázat konverzaci Sakura.
„Hmm?“Hinata ji vnímala jenom na půl ucha.
„Víš... já... děje se něco? Jsi nějak podivně zamlklá...“rovnou se zeptala Sakura. Hinata se na ni jenom zkoumavě podívala. Otočila se zpět a nepřesvědčivě odpověděla:
„Ne, nic...“Sakura se na ni podívala pohledem prosícím, aby z ní Hinata nedělala idiota. „Naruto je pryč, to se tady děje!“křikla najednou Hinata. „A nikdo nic nedělá. Sedíme na zadku a on přitom může právě umírat! Jak to můžeš takhle snášet a tvářit se jakoby nic? Jak se mě můžeš ptát jestli se něco děje? Nic se neděje a v tom je ten problém...“
Sakura se na ni vyjeveně dívala. Zaprvé nečekala, že se Hianta najednou tak rozpovídá a zadruhé... ji její slova tvrdě udeřila.
„Jak si můžeš myslet, že je mi to jedno? Jak si můžeš myslet, že teď zrovna, stejně jako celý den, se netřesu strachy o Naruta? Jenomže co mám dělat? Co můžu dělat, když ani nevím jakým směrem se mám vydat? Jak mám Narura najít, když nemám sebemenší stopu?“promlouvala tiše Sakura. Když se ohlédla po Hinatě zkameněla. Poprvé za celou dobu co jsou v Písečné viděla, jak se Hiantě řinou slzy z očí. Z ničeho nic si Sakura povzdechla. Všichni včetně ní, pořád jenom pláčou... k čemu je jim to dobré? Měla toho dost... Ale když viděla Hinatu, tyto myšlenky ji opustily. Bylo ji jí moc líto. Vlastně věděla přesně jak se cítí.
„Zklamala jsem ho. Vložila jsem svou důvěru do nesprávného člověka a donutila ostatní, aby mu také věřili. A tohle moje rozhodnutí teď může Naruta připravit o život...“vzlykala. Byla plná viny. Nemohla se na sebe ani podívat. Věděla že to byla její chyba. Nikdy neměla Kabutovi věřit...
„Hloupost...“slyšela jak říká Sakura. „Ty za nic nemůžeš a to si zapamatuj! Nikdo z nás se nemůže obviňovat. Nemá to cenu. Pocit viny, jenom oslabí tým. Nesmíme se teď hroutit. Teď na to není správný čas. Naruto potřebuje naši pomoc, a jestli se někdo z nás bude obviňovat, bude to jenom těžší a pro všechny bolestnější... A jestli je ten pocit tak neodbytný, tak se to snaž odčinit, ale tím způsobem, že Naruta zachráníš.“ Hinata se podívala na Sakuru, jako na zdroj inspirace. Sakura jí vážně dokázala skvěle motivovat. Hinata plná nového sebevědomí si otřela z tváří slané slzy. Bylo na čase, aby se přestala litovat a vzchopila se. Vždy se toužila změnit a teď málem zase spadla do toho bláta, jaké se ze sebe snažila celé roky smít. Tu sebelítost a obviňování. Tu nejistotu a zbabělost. Teď se musí znovu vzchopit!
Se Sakurou pokračovaly v cestě, když se Sakura zastavila. Hinata se překvapeně ohlédla.
„Co se děje, Sakuro?“optala se. Sakura jenom němě ukázala černého kosa, který seděl na střeše jejich hotelu a díval se na ně.
„Není to zvláštní, takový pták v poušti?“ptala se udiveně Hinata. V tom se pták zvednul do vzduchu a doplachtil až k mladým kunoichi. Hinata se k němu sehnula a spatřila, že kos má na jedné noze připevněný lístek se vzkazem. Opatrně jej z ptáka sundala. Ten se v tom okamžiku vypařil. Hinata se na vzkaz nechápavě dívala.
„Co to je Hinato?“přeptala se Sakura. Hinata neodpověděla, jen zamotaný a nerozbalený papírek podala Sakuře. Na vrchu byl napsán adresát. Stálo tam ‚Sakuře‘. Ta ho rychle a nedočkavě rozbalila a ztuhla v okamžiku, kdy zjistila, že dopis je od Sasukeho.