Itachi - bratr, hrdina a ochránce

Tak tu jsem vám napsala jak by mohl vypadat smutný den v Konoze. Sama jsem měla špatný den a tak mě tím pádem napadlo něco strašného.

Konoha byla zakryta temnými mraky. Slunečný den se proměnil v tmavý podvečer a jako tmavá barva, která vládla obloze byla i smutná nálada. Na prostranství rozprostřeném v malé části vesnice, bylo pokryté černými látkami a pomníky se jmény lidí kteří odešli.
U jednoho nového pomníku stálo mnoho lidí. Ti nejbližší stáli v prvních řadách. Dalo by se říct, že se celá Konoha přišla rozloučit a naposledy spatřit postavu dalšího z nejlepších shinobi a zachránců Konohy. Lidé plakali. I ti co ho neznali přišli a plakali!!!! Ale jeden, pouze jeden z nich plakal nejvíc. I přes to, že nedával své city najevo se mu slzy nespustili z očí jako ostatním a plakal pouze uvnitř. Při pohledu na pomník, ho zabolelo pomstychtivé srdce, které litovalo toho, co kdysi jeho nositel způsobil. Jak mohl? Jak mohl vědět, že to, co si svůj zatím celý svůj život usmýšlel, to co mu nikdo nikdy nevyvrátil, nebyla pravda ?Jak to mohl tušit ?Ale teď s jistotou ví, že udělal chybu.
Lítost stoupala při vzpomínkách, kdy s ním trávil čas jako mladší bratr a starší bratr jako malinký kluk a jako hrdina a ochránce.
A v den, kdy se znova uviděli a setkali aby svedli krvelačný boj …. ho zabil. V tu chvíli, kdy mu naposledy hleděl do očí, do tmavě černých a laskavých očí s malinkých uhasínajícím plamínkem a s posledním dotykem jeho zakrvácených prstů se, jakoby zastavil čas.
Nastalo ticho a byl slyšet jen tlukot jejich srdcí. Obě dvě už sotva konali svou činnost. Jako doznívající zvon jako poslední dopadající kapičky padající na hladinu vody, z usychajícího vodopádu, přestalo tlouct i bratrovo srdce. Před očima se mu zhroutil bratr.

S dalšími vzpomínkami se objevily v koutcích jeho očí kapičky slz. Slzičky dopadali na dvě růže, které držel v ruce. Stál nad jeho náhrobkem. S první růží přišla první bolestivá slova.
„Ta je za matku a za otce, byli by na tebe pyšní. „A druhá růže je za mě Itachi-sama.“
S těmito slovy se Sasuke zhroutil a sklesl na kolena přede všemi lidmi z Konohy.
„Proč? Prooooooooč?“ křičel.
„Odpusť. Odpusť mi prosím,“plakal.
Lidé nevěřícně pohlédli na Sasukeho a pak na pomník, na kterém byla zavěšena jeho čelenka ninji. Pár mraků dovolilo slnci proniknout. Paprsky dopadaly na náhrobek a na Sasukeho. Možná ho bratr slyší. Možná mu odpustil. Zase nastala ta chvíle, kdy si zastavil čas. Všichni kolem nehybně stáli. Sasuke nechápavě díval na všechno kolem.

„Hihihihihihihihi,“uslyšel smích.
„Kdo to je?“zeptal si a jeho hlas se ozýval jako kdyby byl sám v prázdné místnosti.
„Hihihihihihihi.“
Za ním se objevila malá holčička. V ruce držela čelenku.
„Zavři oči, hihi,“ usmívala se.
„A proč?“usmál se na ní. Byla tak malinká a tak krásná.
„Zavři je prosím,“ pohladila ho na líčkách. Sasuke ji poslechl. „Odpustil a odpustíš ty jemu?“ znovu ho pohladila na líčkách.
„Už můžeš hihi.“
Sasuke s velikým šokem otevřel oči.
„Hmmmm kde je ta holčička?“rozhlížel se kolem sebe.
„Odpustil a kdo?“ zeptal se.
„Sasuke-kun?“
„Hah?“ otočil se.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Sakura.
„Ano snad to zvládnu,“ usmál se na ni. Lidé postupně odcházeli a pak když už tam nikdo nebyl stál Sasuke nad pomníkem Itachiho.
„Děkuji ti Itachi,“ řekl a dotkl se čelenky, kterou mu uvázala malinká holčička do vlasů.
Pak odcházel a naposledy se otočil.
„Pápá,“ mávala holčička levou rukou a pravou tiskla Itachiho ruku. Oba dva mu zamávali a Sasuke také zamával. Pak už pomalinku mizeli. Sasuke se ještě chvilinku díval na místo kde předtím stáli a plakal a byl šťastný, že na malou chvíli mohl spatřit bratra, jak se usmívá a pak se pousmál... a odešel.

Takže mi prosím piště jestli se vám to líbilo. Omlouvám se za chybičky protože jsem neviděla na monitor kvůli slzám a asi to bude tím že mám špatný den.
Příběh bych chtěla věnovat Uchihovi Itachimu a pak lidem, kteří ho mají rádi a také těm, kteří na něj vzhlížejí jako hrdinu.