Přívěsek probuzen II. 1.kap.

1. kapitola: Naruto unesen, co teď?

„J-jak to myslíš?“ustoupil o krok Naruto. „Jak to myslíš odvést mě k Akatsuki?!?“
„Přesně tak, jak to říkám…“
„Ty hajz-“
„Jen klid Naruto, slibuji že to nebude bolet… alespoň ta cesta ne…“v očích se mu objevil doslova šílený výraz.
„Zapomeň že mě odsud někdy dostaneš!“křičel Naruto.
„Hmm… naštěstí jsem si přived posily…“ Kolem Kabuta se začaly oběvovat další dvě postavy, oblečeny v černých pláštích s malými červenými obláčky…

Sasuke šel směrem ke svému hotelu, když něco uslyšel. Otočil se. Nic dalšího se neozvalo. Chtěl pokračovat, ale zaslechl to znovu. Znělo to jako vzdálený křik. Když to uzřel potřetí neváhal, otočil se a utíkal zpátky po cestě, po které šel. Připadalo mu že běží snad celou věčnost, když se blížil k místu, kde se rozloučili se Sakurou a Narutem. Už stačilo jenom zahnout za roh, a bude tam. U zdroje toho rámusu. Utíkal co mu nohy stačily. Vyběhl do oné ulice a na místě zkameněl. Naskytl se mu ten nejhorší pohled, jaký se mu nezjevoval ani v těch nejděsivějších snech. Přímo před ním stáli tři osoby. Vlevo stál Kabuto, který se na Sasukeho pomstychtivě díval. Vpravo stál Kisame a v ruce držel meč, z kterého odkapávaly kapky krve. A uprostřed stál on. Ten, jehož nenáviděl na světě ze všech lidí nejvíce. Kvůli jehož životě žil on sám. Žil, aby jeho život ukončil. Itachi stál a usmívajíc se na svého mladšího bratříčka, před sebou pevně svíral o světě netušícího Naruta. Byl to jen pouhý okamžik, který se Sasukemu nevygumovatelně vryl do paměti, a potom se zvedl vítr a začal se točit kolem zločinců a Naruta. Zmizeli. O vteřinu později už na spoře osvětlené ulici stál jenom Sasuke.
„Naruto...“vydralo se mu z úst. Nebyl s to se pohnout. Nemohl jim ani zabránit odejít. „NARUTÓÓÓÓ!!!!!!“

Sakura utíkala jak nejrychleji dokázala. Když doběhla na místo uviděla Sasukeho. Oddechla si. Zřejmě se jí jenom něco zdálo, vše bylo v pořádku. Pak ji ale něco znepokojilo. Sasuke vypadal divně. Oči měl vyvalené, div že mu nevypadly z důlků, zkoprněle stál a s ústy sotva se hýbajícími něco mumlal. Neslyšela co, ale on to zopakoval.
„Narutóóó!!!“slyšela srdceryvný výkřik. Přiběhla k Sasukemu blíž.
„Sasuke, co se stalo?! Kde je Naruto?!! Je v pořádku?! Sasuke mluv!!!“zatřásla s ním. Jeho zorničky se nepřítomně stočily směrem k ní.
„Ita...“zašeptal.
„Co?“Sakuře už docházela trpělivost, a Sasukeho postoj jí naháněl strach, že se jí klepala kolena.
„Itachi...“uslyšela už jasněji. S vyděšeným výrazem probodávala Sasukeho pohledem.
„Co se stalo?“došlo jí, že z něho nic nevymlátí, a tak ho radši popadla za ruku a odvlekla ke Gaarovi.

U Gaary v kanceláři nyní nebylo k hnutí, jelikož to nebyla zrovna nejprostornější místnost a teď se tam tlačilo asi sedm lidí. Sakura se nervózně ošívala na jedné z přinesených židlí. Necítila se příjemně, zvláště se celá třásla strachy o Naruta. A pohled na Hinatu choulící se v jednom z křesel jí taky zrovna nepřidával na dobré náladě.
„Tak co budeme dělat?“naléhala na Gaaru Temari.
„Nemám tušení kde bychom měli začít...“přiznal se Gaara.
„Hmm... teď by se tu hodil Shikamaru, co?“prohodil Kankuro a své sestřičce věnoval významný pohled.
„Teď není čas na vtípky!“okřikla ho.
„Vlastně Kankuro má pravdu...“poprvé za celou dobu pípla Hinata.
„Ano, jeho strategické schopnosti a logické uvažování by nám byli skutečně vhod...“přiznal Kakashi.
„Nemá ale smysl přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby tady byl Shikamaru! Teď tady není a nemůžeme pro něj poslat a čekat až se dovleče, tak se prosím začněte zaobírat vhodnějším tématem!“Sakura nasadila přísný tón.
„Máš pravdu...“přiznal Kankuro skoro omluvně. Na chvíli zase zavládlo ticho. Každý uvažoval nad tím, kam mohli Kabuto, Itachi a Kisame odvést Naruta. Proč zaútočili zrovna teď a jak se mohli nepozorovaně dostat do vesnice... nic jim nedávalo smysl. Ať se každý z nich snažil sebevíc, nemohl přijít na rozumné vysvětlení jejich chování.
„Myslím...“jako první prolomil ticho Gaara „že bychom prozatím měli přece jenom poslat do Konohy pro posily. Je to to nejrozumnější co můžeme v této situaci udělat. Nemusíme čekat až dorazí a teprve potom něco vymýšlet. Můžeme něco podniknout i před jejich příchodem, každopádně jestli na nic nepřijdeme, musíme mít nějakou jistotu, že tady nebudeme jen tak sedět nadarmo...“ Sakura, které bylo především věnované toto vysvětlení, se na Gaaru zamyšleně podívala a po chvilce váhání přikývla. Během dalších pár minut Gaara svolal tým, který měl ihned vyrazit do Konohy s dopisem adresovaným Tsunade.
„Byl bych nejradši, kdyby je někdo z vás doprovodil...“tázavě se podíval na skupinku se zasmušilými výrazy.
„Já půjdu...“ozvala se Temari. „...myslím že tady teď nebudu potřeba...“prohlásila jakoby nic, ale asi každý tušil, že to není kvůli ‚nicnemamnapraci‘.
Gaara přikývl a dal jim pokyn k odchodu.
„To nemá smysl...“místností se rozlehl tichý ledový hlas, pocházející odkudsi z tmavého rohu pracovny. Sasukemu nebylo vidět do tváře, ale většina asi byla ráda, že na něj pořádně nevidí. Už jenom jeho hlas jim naháněl husí kůži.
„Jak to myslíš že to nemá smysl!? To tady máme sedět na p***li a hroutit se??? Naruto teď potřebuje naši pomoc, ale tímhle se nám to asi nepodaří! Co myslíš že by teď dělal on, kdyby unesli někoho z nás? Klidně by teď nadarmo prohledával celou poušť v naději, že najde alespoň náznak, stopu... rozhodně by teď neseděl v koutě se založenýma rukama a neužíral by se výčitkami nebo snad... pomstou.“vyjela na něj Sakura. S hořkostí v puse se jí říkalo poslední slovo. Nenáviděla Sasukeho za to, jak se teď choval. Nenáviděla ho, kvůli té jeho hloupé pomstě... Nenáviděla ho za to, že ho tak moc milovala a nemohla ho pořádně nenávidět. Zloba jí vehnala slzy do očí. „Copak ti na něm tak málo záleží, že teď radši než nad jeho záchranou uvažuješ nad pomstou? Copak toho pro tebe udělal tak málo, že ti nestojí ani za záchranu jeho života?! Tak už se neschovávej a vylez! Podívej se mi do očí a řekni mi, že se radši pomstíš, než bys zachránil přítele! Sasuke!!!“Sakura křičela hlasem plným bolesti. Slzy se jí řinuly po tvářích a slova neovladatelně padala z jejích úst. Vyčítavě se dívala na siluetu ukrytou ve stínu jednoho z koutů místnosti. Sasuke se nepatrně pohnul. Pak udělal pár pomalých kroků a vystoupil na světlo lustru visícího ze stropu. Hlavu měl sklopenou.
„Tak podívej se na mě...“zašeptala vzlykající Sakura. Ale co uviděla ji naprosto vyvedlo z míry. Sasuke se na ni podíval uslzenýma očima. Jeho výraz byl však mrazivý a chladný.
„Je mi to jedno... Naruto už to má stejně spočítané. Teď jde jenom o mého bratra!“řekl Sasuke tak nesoucitně, že tím Sakuru přibyl na místo. Dívala se na něj vyděšenýma očima, ve kterých se mihl náznak výčitek. Sasuke na nic dalšího nečekal a beze slova odešel z kanceláře Kazekageho.