Konec nadějí

Prosím, nečtěte tuhle FF pokud nesledujete mangu, nebo se nechcete dozvědět něco víc o smrti Uchihů ...

Tajemství. Věc, která je osobním majetkem každého z nás. Nikdo ho nesmí znát, ale všichni po něm pátrají. Chtějí vyzvědět ten poklad ostatních, ale ten jejich je pečlivě skrýván. V duši, v hloubce srdce, uzamčený v pomyslné truhle. Většinou se za něj každý stydí. A proto, musí zůstat schovaný … Navždy, navěky …
Seděl na schodech a slzy se společně s deštěm vpíjely do horké země. Letní déšť mu smýval hořkost z úst a čistil ovzduší od pomluv a lží. Alespoň na chvíli. Zrychleně vydechoval a v srdci se mu usadil zvláštní tlak. Silně tiskl kunai ve svých rukou. V žaludku mu ležel onen kámen, který symbolizuje, že něco špatného a důležitého je na obzoru osudu. Věděl, že to musí udělat. Musí prolít krev … Krev, která je stejná jako ta jeho. Hrdá a silná. On byl tím, kdo na svých bedrech nesl osud všech. On byl tím, kdo musel zahnat tíhu situace. Zachránit vesnici. Za krutou cenu. Cítil, jak jeho tělo chladne od studeného deště, ale nevnímal to, protože jeho srdce už před chvílí zamrzlo. Dozvěděl se něco, co mu radši mělo zůstat navždy skryto.
„Oni všichni … Všichni …“ zašeptal do ticha zastřeným hlasem.
Jeho oči žhnuly rudou barvou. Rudá, sharingan. Díval se do dálky a pozoroval padající kapky. Jedna letěla vzduchem, a po té se pomalu, alespoň pro jeho oči, rozstříkla do kaluže. Kaluže, kterou vytvořily její družky. Všechny padly, rychle, pro potřebu ostatních. Tak jako zítra večer padne jeho klan.
„Itachi-oniisan! Oniisan!“ zakřičel dětský hlas na konci ulice. Malý kluk se hnal deštěm a bránil se před ním malou přikrývkou, kterou držel nad hlavou. Muž na schodech se podíval jeho směrem. Na svého malého bratra. Toho, který nic neudělal, ale už měl zřejmě osud zpečetěn. Jenom se snažil sílit, aby všem mohl ukázat, že překoná i toho nejlepšího Uchihu. I on má zemřít? Doopravdy, i on? Proč, vždyť nic neudělal? Sharingan v jeho očích okamžitě zmizel a poslední slza se smíchala s vodou padající z nebes. Teď ne. Nebude ho strašit.
„Sasuke? Co tu děláš? Vrať se domů, vždyť prší,“ řekl svým obvyklým tónem, když chlapec přiběhl až k němu. Usmíval se, dítě které nepoznalo bolest.
„Máma říká, že se máš vrátit, brzy bude večeře,“ pokračoval Sasuke a přitom poskakoval na místě, aby se zahřál. Déšť mu smáčel oblečení a to teď nepříjemně studilo na kůži.
Itachi se sehnul s falešným úsměvem ke svému bratrovi. Usmíval se, aby nedával najevo svoje pravé city. Jako všichni Uchihové, záhadní, tiší, poslušní … Praví ninjové.
„Víš, ještě musím něco udělat. Něco, co bys nepochopil,“ zklamal svého bratra.
„Zase mě nebudeš trénovat? Zase máš hodně práce, bráško?“ řekl Sasuke s výčitkou v očích. Jeho se klid ani poslušnost netýkala. Byl jiný. Možná to bylo tím, že ještě nezažil ztrátu. Ani nezažije, pomyslel si Itachi. Zemře spolu s nimi. Zhluboka se nadechl aby zahnal další slzy. Svého malého bratra měl rád. Ale rozkaz byl rozkaz. Bylo mu nařízeno vyvraždit klan Uchihů. Chtějí ovládnout Konohu? Ale proč zrovna on, Itachi? Protože je nejsilnější? A zabít i toho nejmladšího člena, říkali?
„Sasuke …“ vydechl Itachi a zavřel oči. Nemůže ho tak rychle opustit. Musí, alespoň dnes … „Dneska půjdeme za vesnici, chceš? Něco tě naučím.“
Sasuke pokrčil čelo. „Vždyť jsi říkal, že nemáš čas …“
„Chvíli jo. Alespoň tu ti dát můžu …“ řekl jeho bratr s vážným pohledem. Poslední chvíli.
Sasuke se stále usmíval. Itachi ho poplácal po vlasech a položil mu ruku na rameno.
„Jdeme?“

Dětská ledabylost. Možná trochu. Sasuke poznal tvrdou výchovu. Nebyl tak oceňovaný, jak by si byl přál. Ale stále, byl jenom dítě. Dítě, které má radost ze života. Snaží se sílit, aby na něj byli rodiče pyšní. Snaží se, být nejlepší. Ukázat svému bratrovi, že to dokáže. Hlavně, aby na něj byl hrdý Itachi. Jeho vzor. Itachi byl Sasukemu nejen starší a zkušenější bratr, ale byl to také jeho přítel. Byl skoro stále pryč, stejně však v něm Sasuke viděl někoho, komu by se chtěl podobat. Ten pohled, plný jistoty a sebedůvěry, vystihoval Itachiho osobnost. Sasuke ho obdivoval. Nejlepší Uchiha všech dob? Pro svého bratříčka už dávno. Možná existovali silnější, ale bylo jich málo. A Sasuke to neřešil. Nedokázal si představit, že by Itachi někdy udělal něco špatného. Naprosto mu věřil. Už tolikrát s ním chtěl jít na trénink, ale Itachi pracoval pro ANBU. A to vyžadovalo hodně času. Ta dětská duše to chápala jenom těžko.
„Itachi-oniisan! Co budeme dneska trénovat? Naučíš mě vrhat shurikeny? Nebo snad … Naučíš mě probudit sharingan? Oniisan!“ křičel Sasuke a pobíhal vedle svého bratra. Byl z toho učení tak nadšený, že nedokázal tu Uchihovskou důstojnost alespoň předstírat. Itachi díky němu alespoň na chvíli zapomněl …
„Ne ne. Něco úplně jiného,“ usmál se. Tentokrát od srdce. Svého bratra měl rád. Byl jeho ochráncem. Nikdy by nedopustil aby se mu něco stalo … A teď … Teď mu měl sám ublížit? Stín padl znovu na Itachiho myšlenky. Tenhle úkol … Není to spíš prokletí?

***
Další moc dlouhá jednorázovka ve dvou dílech
Pokračování: Tady