Samotářův příběh 4.kapitola

Kapitola 4 Nová hračka
Druhý den ráno se Volen probouzí spokojený, že se stihl všechno naučit, co potřeboval k životu ninji. Venku krásně svítilo slunce a byl jasný den. Volen chtěl ještě chvíli ležet, ale když mu do očí začalo svítit slunce (které kvůli tomuhle neměl moc rád), tak přeci jen vstal. Dal se do snídaně a přemýšlel, co bude dělat teď. Podíval se na svůj objemný batoh, ze kterého zatím vytáhl jen oblečení, jídlo a zdravotní potřeby.
Myslím, že je už na čase. Stále se díval na batoh a ukousl si kus chleba. Měl bych tu někoho takovýho najít, kdo to pro mě dá dohromady., a rozhodl se. Po snídani se ještě osprchoval a potom se vydal do města i s batohem. Pátral po celém městě, až od jednoho vesničana získal informaci, kterou hledal.
Muž ho poslal do odlehlejší části města, kde to už nebylo tolik udržované jako v centru. Byl tu větší bordel okolo popelnic, malý výrostci v rozdrbaných šatech se praly o kousky jídla. Volen jim věnoval jen malou pozornost a ve svých šatech sem prostě… nepatřil. Procházel takovýmito uličkami a přivolával na sebe značnou pozornost. Byl ve střehu, protože nikdy svého soupeře nepodceňoval, protože věděl, že jsou lidi schopni všeho, když jde o přežití. Došel k zřejmě nevětší budově v této čtvrti. Čekal u dveří a rozhodoval se, co má udělat, aby dal o sobě vědět, z jeho přemýšlení však vytrhl hlas, který vyšel z druhé strany dveří.
„Co tu pohledáváš?“ Zněl hlas, pravděpodobně někoho staršího věku a Volena to z prve vyděsilo, ale hned se dal dohromady.
„Hledám Amarasana, prý se tu má někde vyskytovat.“ Řekl a čekal na odpověď. Po chvilce ticha se ten hlas ozval znovu.
„A co mu chceš?“
„Mám pro něj práci,“ Odpověděl Volen a ušklíbl se. „,za kterou dostane dobře zaplaceno.“ Po těchto slovech se ozval zvuk odemykání dveří, které se v zápětí otevřely. Volen nejistě vkročil dovnitř.Byl v menší hale s mnoha regály plných všelijakého harampádí, kusů železa a dalších věcí. Jak předpokládal, starý muž stál u dveří a díval se na něj skrz brýle chladným pohledem.
„A co by to jako mělo bejt, panáčku?.“ Zeptal se chlápek a Volen si byl jist, že to je Amarasanu, nejlepší zbrojmistr Listové vesnice, který se už několik let ukrýval v těchto končinách.
„Udělejte mi perfektní zbroj. Co nejlepší dokážete. Nic víc, nic míň.“ Odpověděl Volen a sundal si bágl ze zad. Otevřel ho a vytáhl z něho několik plátů kovu, které položil na nejbližším stole. „Z tohohle.“, dodal a ukázal na pláty. Amarasanu přemohla zvědavost a přistoupil ke stolu a začal prsty zkoumat pláty,. Obtěžkával a prozkoumával je jako nějakou vzácnost.
„To neznám. Co je to?“ Zeptal se po chvíli ticha zbrojmistr a Volen chladně odpověděl.
„Titan a wolfram. A k té zbroji mám i náčrtky.“ Podal Volen Amarasanovy několik papírů, ten je převzal a chvíli na ně zíral, pak promluvil.
„A za jak dlouho by to mělo bejt hotový?“ Volenovy se v koutcích úst vyloudil úsměv.
„Co nejdřív, jinak tu žádné omezení není.“ Amarasanu se podrbal na bradě a po chvilce zvažování přikývl.
Následující dny Volen chodil po vesnici a s pozoroval týmy a ninji, kteří trénovaly, aby se něčemu novému naučil. Také chodil k Amarasanovy pomáhat s jeho budoucí zbrojí. Podle nákresu, který Volen přiložil s žádostí, se měla zbroj skládat ze dvou částí. První, která byla vespod, měla být z wolframu pro ohnivzdornost. Druhá, vnější, měla být z titanu pro odolnost a pro další odolnost vůči ohni. Volen si během výroby také z zvláštní tkaniny ušil jakousi kombinézu, rukavice a boty, které měly udržovat jeho tělesnou teplotu za každého počasí. Zbroj se poté měla skládal z torza, trupu, helmy, nárameníků, ramenních, loketních, stehenních, lýtkových chráničů, chráničů na chodidla (takže boty), chránič na hřbet ruky a nakonec chrániče na jednotlivé články prstů rukou. Do helmy měla být po dokončení vsazeno černé poloprůhledné (z jedné strany ano, z druhé ne) plexisklo a nainstalován mikrofon, sluchátka a reproduktor, aby mohl komunikovat s ostatními i s nasazenou helmou. Na loketní chrániče měl být nakonec být namontován jeho elektronická souprava a mechanizmus pro vystřelování šipek.
Trvalo to dohromady šest dní a nocí, ale nakonec Amarasanu dokončil zbroj. Když ji Volenovy ukázal, divem mu nespadla čelist. Celá tahle zbroj byla dělána proto, aby byla co nejodolnější a zároveň nejlehčí, aby Volenovy moc nepřekážela v pohybu a v boji. Byla celá šedá, ale Volen si už koupil lak, takže už brzo měla vypadat velmi dobře. Zaplatil zbrojmistrovy tučnou odměnu a ještě k tomu přidal bonus za rychlost. Se svou novou zbrojí se vydal zpátky do svého bytu přes střechy a když dorazil, hned se dal do barvení.
Po několika hodinách si otřel pot z zbarveného čela a byl pyšný nad svou prací. Jeho zbroj teď měla zlato-šedou barvu, takže byla velmi zřetelná. Protože je na zakázku, tak je jedinečná a okamžitě se dá rozeznat, kdo je v ní navlečený.
Fajn, takže co teď budu dělat?