Přívěsek probuzen 15.kap.

15. kapitola: Slza naděje

„Naruto! Sakuro! Braňte se.“ Řekl a postavil se do bojové pozice. Sakura se na něj vyčítavě zahleděla. Sasukemu tělem proletěl zvláštní pocit. Tak pronikavě se na něj dívala. Tak vyčítavě. To nemohl snést…. Zvřel oči a chvíli tam tak stál. Co se to s ním dělo? Byl k nim sice stále krutý ale uvnitř byl naprosto zmatený. Nechápal to. Co se to s ním k čertu dělo? Otevřel oči a zaostřil. Viděl Sakuru jak se k němu žene ohromnou rychlostí s rukou připravenou k úderu. Podíval se jí do uslzených očí a uvědomil si proč se k němu tak žene. Bylo to ze zoufalství… ta vteřina trvala snad věčnost. Sasuke se díval na ni a ona se dívala na něho. Mohl by jí uhnout kdyby chtěl, ale on se nehnul z místa. Zavřel oči a čekal až k udeří. Bylo ticho, potom ucítil bolestivou a tvrdou ránu a potom jenom jak letí vzduchem. Ještě než se ale vznesl, cítil něco jiného. Něco co necítil od doby co přišel o rodinu. Byla to slza. Cítil jak mu z očí vylétla, když dostal ránu. Letěla vzduchem a rozplácla se přímo na Sakuřině zaťaté pěsti. Sasuke odlétl o hodný kus dál. Sakura stála a nemohla se ani pohnout. Vzpomněla si jak jí Sasuke vyprávěl že ten den naposledy brečel. Od té doby nikdy. Ale teď měla přímo na natažené ruce důkaz Sasukeových citů. Byla to jeho slza…. Chvíli tam tak stála a pozorovala ten úkaz, když jí oči zabloudily k majiteli toho, co ji tak znehybnilo. Sasuke se namáhavě zvedal ze země. Postavil se a udiveně se podíval na Sakuru. Tušil sice že bude hodně silná, ale tohle nečekal. Pohled mu sklouzl na Naruta. Stál pár metrů za Sakurou a bez jakéhokoli výrazu se díval na Sasukeho. Ten před jeho očima musel uhnout. Dělal že si oprašuje oblečení, ale nebylo to moc efektní vzhledem k tomu že byli na poušti. Něco ho ale donutilo podívat se mu znovu do očí. Když ale vzhlédl, Naruto nestál daleko, ale asi jenom jeden metr od něj. Mlčky si hleděli do očí. Sasukemu se hlavou honilo tolik myšlenek. Nedokázal je zkrotit. Když se ale díval do Narutových očí, klidných a mírných cítil něco zvláštního. Nepopsatelného… Sasuke sebou cukl při Barytově náhlém pohybu. Zvedal ruku, nehmatal však po kunai, ale pomalými pohyby si vytáhl z pod trička nenápadný přívěšek. Něžně se ho dotkl prsty a zavřel oči.
„Vím jak ti pomoci. Pomoct ti pochopit jak se cítíme a jak se asi cítí… tví rodiče.“ Řekl. Sasuke po něm hodil absolutně matený a nechápavý pohled.
„J-jak bys mohl…?“vykoktal. Sakura, která se mezitím opět vzpamatovala se na Naruta podívala zrovna tak.
„Nejspíš jste si všimli toho malého světla, které ze mě vyzařovalo při běhu?“rozpačitě se usmál.
„Malého? Naruto zbláznil ses? Vždyť jsme z toho málem oslepli!“vykřikla Sakura.
„No jo, tak bylo trošku větší…“Sakura se po něm nakvašeně ohlédla. „No tak tehdy jsem… já jsem byl dočasně pryč, dejme tomu. Já nevím jak vám to mám popsat ježíš… Prostě…viděl jsem svoje…rodiče.“řekl a smutně sklonil hlavu.
„Ale Naruto, jak bys mohl…?“začala soucitně Sakura. Sasuke tam zatím jen tak stál s pusou pootevřenou. Naruto se mu zadíval do tmavých očí.
„Je to tak, Sasuke. A já vím jak to udělat, abys ty mohl vidět ty svoje…“
„Lháři!“okřikl ho najednou Sasuke. „Myslíš si že tohle ti pomůže? Že když se budeš opírat o moje rodiče že se s tebou vrátím! Na to zapomeň!!“ Naruto se na něj smutně podíval.
„Jestli si vážně myslíš že jsem něčeho takového schopen… copak jsi zapomněl že já o ně taky přišel? Myslíš si že bych toho proti někomu zneužil? To pak tedy…“ podíval se do země. „Pak tě tedy mohu jenom přesvědčit o opaku.“ Široce se na něj usmál. „Vím že určitě máš něco, co jim kdysi patřilo, že ano?“ zeptal se. Sasuke se na něj zkoumavě podíval. Váhavě, jen nepatrně přikývl. Naruto se na něj jen mlčky díval, ale Sasuke cítil ten tlak co na něj vyvíjel.
„Ok, tady máš.“řekl a podal mu náramek co měl schovaný na ruce. Věděl že Narutovi může věřit, že s tím nic neudělá. Příliš si cenil jejich přátelství. Díval se jak ho Naruto opatrně bere do svých dlaní a prohlíží si ho.
Sakura se na Naruta nechápavě dívala. Co má za lubem? Pak ji píchlo u srdce. Uvědomila si, že spolu nebojují. Stojí a společně se něčemu věnují. Stejně jako kdysi…. tým sedm.

Naruto nevěděl co přesně má dělat, ale menší představu měl. Tušil jak Sasukemu ukázat kousky existencí jeho rodičů a pevně doufal že se mu to povede.
Vždy opravdu velice obdivoval Čtvrtého Hokageho…. svého otce. Přečetl si snad všechny životopisy co o něm vyšly. Nic moc v nich sice nebylo k vyčtení, ale Naruto si vzpomněl, že kdysi v jednom četl o jeho technikách. Bylo tam i jutsu na uložení duševní energie. Naruto věděl že to zrovna teď musí použít. Nikdy ho sice nezkoušel, věděl ale zhruba jak ho má udělat. Nikomu ale raději nic neřekl. Sakura by šílela že je nebezpečné používat na ostro jutsu, které ještě nikdy nezkoušel, a navíc takovéhle úrovně….
„Fajn… tak, podej mi ruku.“vyzval Sasukeho a zvedl k němu ruku, na které měl okolo prstu omotaný náramek. Sasuke mu váhavě podal tu svou. Podali si ruce tak, aby se obě dotýkaly náramku. Při tom dotyku se Naruto podíval na Sasukeho a lehce se usmál. Tak dlouho… potom Naruto svou druhou rukou uchopil svůj řetízek a udělal ruční znamení pro soustředění chakry. Začal se pekelně soustředit. Všechny svaly v jeho těle byly napnuté k prasknutí.
Sakura se na něj dívala nedůvěřivýma očima. Bylo to už asi dvě minuty a stále se nic nedělo. No tak! No tak!!! Říkal si v duchu Naruto.
„Naruto…“Sakura ho chtěla zastavit, když v tom najednou kolem nich začal v kruhu vát vítr. Zvedal se písek a kroužil kolem nich. Sakura se na ten jev vylekaně a šokovaně dívala. Co to jen bylo? Potom ji něco oslnilo. Podívala se odkud to světlo jde. Vycházelo přímo z náramku schovaného v Narutově a Sasukeho dlani. Bylo to úplně stejné jako pře chvílí s Narutem.
„Naruto!“vykřikla. Otevřel oči a podíval se na světlo. Sám se podivil že to fungovalo. Nestihl ale nic jiného než se naposledy podívat na Sasukeho. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a potom se jeho pohled zastavil na Narutovi. Usmál se na něho a potom z náramku vyšlehl takový proud světla, že je naprosto oslepil.

Jej, co mam k tomu dodat... mno snad se vam to bude libit