Dar posedlosti

,,Orochimaru - sama!" Dívka klečící před černovlasým mužem se rozpláče.
,,Prosím... Prosím! Slibuji, že již nikdy nebudu chybovat! Udělám cokoli... cokoli."
Usmál se. Tím svým zvláštním okouzujícím způsobem. Velmi dobře si uvědomoval, že tak oddaného složebníka by hledal jen těžko.
Rád s ní hrával tyhle hry. Rád ji trápil, přesto si život bez ní nedokázal představit. Zvedl se z křesla a došel k ní.
,,Postav se." Řekl téměř mile.
Překvapeně zamrkala,ale ihned uposlechla.
Chladnými prsty jí přejel po tváři.
,,Vážím si tě. Ano, je to tak." řekl, když viděl překvapení v jejích očích.
Prsty se zastavily na štéhlé šíji. Téměř se neodvažoala dýchat. Její touha, její posedlost, její pán je tak blízko...
Zajíkla se, když jeho dech ucítila na svých vlasech. jeho rty se jemně dotkly dívčina ušního lalůčku.
Zašeptal: ,,Teď běž... Jdi a jednej v mém jménu."
Chvěla se rozrušením z jeho blízkosti. nechtělo s ejí odejít, věděla ale, že musí. Možná pak dostane odměnu... Po zádech jí přeběhl márz nedočkavosti. Vyběhla z místnosti.
Posasdil se do křesla a znovu se usmál. Je jím naprosto posedlá a udělá pro něj cokoli. To je jeho největší výhoda. Největší dar, jaký mu mohla dát.