Panenka, 2 část

Ok, druhá část... Doufám, že tím koncem nikoho nezklamu, protože ať se snažím jak se snažím, vždycky se to zvrtne v něco takového XD

***

„Dobře,“ odpověděl Leader o chvíli. „Chápu. Ale přesto bych tě chtěl o něco poprosit, Takaro.“
„Hm?“ zareagovala dívka, ale dál se dívala na Itachiho. Oba dva ninjové se navzájem prohlíželi – a v obou pohledech se dalo vyčíst cosi jako zájem. Pein si toho všiml, ale nereagoval na to a místo toho pokračoval: „Vím, že máš od Sasoriho nepřeberné množství zdrojů informací. Byl bych rád, kdybys nám aspoň touhle formou slíbila svoji spolupráci.“
„Mám pro tebe šmírovat?“ zeptala se Takara a konečně odtrhla pohled od hnědovlasého ninjy. „Myslíš, že se tak snížím?“
„A k čemu ti ty informace jsou?“ odpověděl Pein otázkou. „K ničemu. Nám by velice pomohly.“
Takara se zamyslela. „A k čemu bude mě, když ti budu předávat informace? Nemám na tom žádný osobní zájem.“
„Možná proto,“ odtušil Pein. „Nemusíš mi odpovídat hned, ale rád bych odpověď slyšel. Myslím, že naši sokoli tě ještě pořád najdou.“
„Možná,“ odpověděla Takara neurčitě a Pein v tu chvíli nevěděl, jestli to znamená souhlas, nebo jenom reaguje na zmínku o sokolech, po kterých jí vždycky posílal zprávy Sasori. Už se to ani nedozvěděl, protože dívka se najednou napřímila a ostře se na něj zadívala.
„Pokud tu není nic, co bys mi chtěl ještě říct, byla bych ráda, kdybyste odešli.“
„Vyháníš nás?“ zeptal se Pein a malým úsměvem. Dívka mu zdvořilý úsměv oplatila: „Jo.“
„Tak v tom případě…“ zvedl se Pein a Itachi ho mlčky následoval.
V tichu došli ke dveřím. Všichni tři věděli, že to nemá cenu dál pokračovat. Takara evidentně o jejich společnost nestála, a když jí Leader řekl všechno, co chtěl, ztratila o ne zájem docela. Mis-ninjové vyšli ven a otočili se k pozdravu.
„Rád jsem tě viděl, Fujito Takaro,“ sklonil se lehce Pein. „Doufám v tvoji kladnou odpověď.“
Dívka neodpověděla, jenom se dá opírala o rám dveří. „Možná,“ odpověděla znovu neurčitě a pak i ona sklonila hlavu k pozdravu. „Děkuji za návštěvu.“ Pohled jí sklouzl k Itachimu a ten jí pozdrav opětoval. „Sbohem, Takaro z Červeného Písku.“
Dívka udiveně nadzvedla obočí a Itachi jí věnoval lehce zúžený pohled: „Vzpomněl jsem si, že jsem o tobě už slyšel. Tenhle titul používal jeden z nájemných ninja vrahů, kdysi dávno. Byl neuvěřitelně úspěšný, ale potom beze stopy zmizel. Dodnes je na jeho hlavu vypsaná jedna z největších odměn. Je to tak, že?“
„Je,“ usmála se Takara. „Ale jak jsem řekla, dnes už nemám žádné osobní zájmy v zabíjení ani v přidávání se k různým organizacím.“
„Vidím,“ odpověděl Itachi a pak se otočil. „Sbohem.“
„Sbohem,“ odpověděla dívka a Peinovi, který ji pozoroval, věnovala malý úsměv. „Musím uznat, že si umíš vybrat členy, Peine.“
„Jenže někteří mě už přes dvacet let posílají někam,“ povzdechl si Leader a ještě jednou formálně sklonil hlavu. „Sbohem, Takaro.“
Na to dívka už neodpověděla.
Leader pomalu sešel za Itachim a za chvíli z nich byly z domu vidět jenom černé pláště a špičaté bambusové klobouky.
A oba mlčeli – první slovo promluvili až na široké silnici, z které předtím odbočovali k upravenému domu.
„Tohle od tebe nebylo pěkné, Leader-sama.“
„Jako co?“ zeptal se trochu rozmrzele Pein. Itachi se na něj nepodíval, ale i tak Pein věděl, že se tváří zamyšleně, když odpovídal: „Ta dívka je už znuděná životem, a ty jí to ještě připomínáš… Nebyl to asi nejlepší způsob, jak ji přesvědčit ke spolupráci.“
„Naznačuješ mi snad, že jsem ranil její neexistující city?“ zeptal se ironicky Pein. „Ona už dávno žádné nemá. Jediné, co jí zůstalo, je ta její rýpavost a sarkasmus.“
Itachi mlčel, a Pein se ušklíbl: „Copak, vrtá ti to hlavou, Itachi? Myslíš, že její křehký vzhled se promítá i do její duše? Má sice mladou tvář, ale je o mnoho let starší než ty.“
„Ale pořád je…“ začal Itachi, ale pak se zarazil a místo toho se zeptal: „Jaký vztah měla se Sasorim? On o ní nikdy nemluvil. A upřímně, Leadere, já taky nevěděl, ke komu to vlastně jdeme.“
Pein si povzdechl, a neodpověděl hned. „Taky nevím všechno,“ řekl nakonec. „Jenom to, co mi Sasori řekl sám. Takara byla jeho studentka. Když opouštěl Sunagakure, ona se o tom jakýmsi způsobem dozvěděla a šla za ním.“
Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval: „Jenže zatímco Sasoriho odchod pozornost nevzbudil, její ano. Strážní ninjové si mysleli, že je zvěd a snažili se jí zabít. Skoro ji zabili – a když se Sasori kvůli hluku za ním vrátil, našel ji už téměř mrtvou v hromadě povražděných shinobi. Sama zabila skoro dvacet strážných ninjů.“
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Itachi. „Kolik jí bylo?“
„Tolik, na kolika se zastavila – panáct let.“
„Vypadá na víc,“ poznamenal Itachi zamyšleně a Pein se zasmál: „Zapomínáš, že je loutka – a i když je její tělo pořád z organické látky, není pro ni problém se jakkoliv vylepšit.“
„Já vím, ale stejně…“ řekl Itachi. „Mimochodem, proč…“
„… si o Sasorim myslí to, co si myslí?“ zasmál se Pein. „Protože aby ji Sasori zachránil, udělal z ní živou loutku. Sám v té době ještě loutkou nebyl – a Takara byla jakýsi jeho pokus, jeho ujištění, že jeho metoda opravdu funguje a že ji později bude moci provést na sobě. Sice ji tím zachránil, ale ona si to nemyslela – obviňovala ho, že ji v podstatě zabil podruhé. Že měla zemřít. Později jejich rozpory ještě narůstaly – a zhruba v době, kdy se Sasori připojil k Akatsuki, jsem jí také dal nabídku se připojit – ovšem ona se mi vysmála a zmizela.“
„Chudák dítě,“ zamumlal Itachi a Pein se teď rozesmál naplno. „Itachi, ty nějak měkneš. Chudák dítě? No to se mi jenom zdá.“
Na to Itachi nic neřekl. A Pein ani neviděl, jak se tváří – obličej mu zakrýval klobouk a podle jednotvárné chůze se nic poznat nedalo. Leader ho chvíli pobaveně pozoroval, ale Itachi mlčel.
A tak Pein potlačil pobavený úsměv a mlčky kráčel vedle něho. Věděl, že až Itachi bude chtít mluvit, už se o dívce a její minulosti ani slovem nezmíní.

„Nesnáším tě, Sasori.“
„Nesnášíš? Odteď přece nemáš city, Takaro.“
„A proto tě nesnáším. Připravil jsi mě o všechno. O všechno.“
„Ne, já jsem ti věnoval ohromný dar. Nesmrtelnost, věčný život, věčné mládí…“
„Neprosila jsem se tě o to.“
„Zemřela bys.“
„Tak ať. Teď bych se aspoň netrápila.“
„Takaro, ty se nemůžeš trápit…“
„Myslíš, že ne?“
„Ne.“
Dlouhý zkoumavý pohled hnědých očí. Oříškový ho beze slova oplácí. Ten pohled, tvrdý, lhostejný pohled, kterým se dívají na svět, se nezmění, ani když se jeho rtů zlehka dotknou ty druhé.
Malé, krásně tvarované, ale chladné rty. Žádný jiný polibek ty rty ani věnovat nemůžou. Už jsou neživé – a proto ten polibek nemůžou nikdy procítit. Mrtvé věci nemají city.
„Tohle mě bolí, Sasori. Ale ty to nikdy nepochopíš. Ty jsi loutka, i když jsi živý člověk.“
„Nebuď paranoidní, Takaro. Samozřejmě že jsem živý člověk.“
„Nejsi, Sasori. Tys city nikdy neměl. Nemůžeš proto vědět, jaké to je, když o ně přijdeš dřív, než si je stihneš naplno uvědomit.“
„Bože, Takaro… Ty jsi prostě ještě dítě.“
„Dítě? Nejsem dítě.“
„Ne?“
„Ne.“
Teď to byly ty druhé rty, které se dotkly těch chladných. Byl to jenom krátký dotek, následovaný jemným cvrnknutím do špičky malého nosu.
„Jestli nejsi dítě, tak se začni chovat jako dospělá.“
„Nesnáším tě.“
Červenovlasý muž se smíchem vyšel z jeskyně. Tmavě hnědý pohled ho mlčky vyprovázel, stejně jako téměř neslyšně zašeptaná slova.
„Ty jsi mnohem víc loutka než já, Sasori... A proto tě nesnáším.“

***
No jo, možná jsem se do toho vžila až moc... XD *ne, nech mě, vypadni ode mě, já se nedívám, nenenene, opovaž se na mě zkusit ten svůj Sharingan, ty Uchiha obludo! Budu si psát co chci já! No a co, že tam vypadáš slabej! JÁ jsem ta, co PÍŠE!* ^^