Opravdu konec? (část první)

Je to už pět let co byli zabiti členové Akatsuki. Pět dlouhých let. A přesto se vesnice ještě nevzpamatovala. Po všech zemích neustále probíhají malé i větší bitvy. Skončí jedna a než nabereme dech, začne druhá. Je to jako kolotoč. Pomalu nám docházejí síly. Ale já se přesto nedokážu soustředit. Pořád musím myslet na to, jak jsme porazili Akatsuki. V té bitvě padlo mnoho statečných lidí, ale já pořád vidím jen jednu jedinou. Obětovala svůj život za nás. Za mě. A přesto nikomu nic nevyčítala. Řekla, že přišel její čas. Že je to tak správně.

Není to fér. Kdybych mohl, šel bych za ní. Ale napřed musím splnit slib. Slib, který jsem jí dal. Slib, že se postarám, aby všechny země byly navždy v bezpečí. Musím zabít Orochimara. To byl můj slib Kazekageho. A jako Kazekage ho splním.

Je blízko. Cítím to. Běžím pouští co mi síly stačí. Vím, kde čeká. Přesně tam, kde byla zabita. Stojí tam její pomník a on doufá, že tím ve mně vyvolá vzpomínky, že se přestanu ovládat. Spletl se.

Už ho vidím. Je sám. Jako já. Všichni naši přátelé a spojenci bojují daleko od nás. Nemůžu se spoléhat na cizí pomoc. Musím to zvládnou sám.
Zastavuju asi deset metrů od něj a zaujímám svůj bojový postoj. Písek kolem mě začíná vířit. Jakoby se na něj chtěl vrhnout bez mé vůle. Jakoby to chtěl ukončit první.

˝Pořád bojuješ za ostatní, nebo ses vrátil ke svým starým obyčejům? ˝
Jeho syčivý hlas mě dráždí. Na tuhle otázku neodpovím. Nenechám se vyprovokovat. Místo toho na něj útočím. Jsme v poušti, což je jeho nevýhoda. Jenže on má více technik a je zkušenější.
Tohle bude dlouhý boj. Ale já musím vyhrát. Musím to ukončit