O neposlušných Kůzlátkách

Tak a je tu má druhá povídka. Snad se vám bude příjemně číst. Je to parodie na pohádku O neposlušných kůzlátkách. V hlavní roli Akatsuki.

O neposlušných Kůzlátkách

Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami, žil, byl jeden Kozel, který si nechával říkat Pein. Když na něho někdo náhodou zařval Kozleeeeee, tak se Ko…, teda Pein, rozzuřil a nabodl ho na své háro, o které se velmi pečlivě staral, neboť chtěl být in. Pein měl několik Kůzlátek. Pokud byl při smyslech, tím mám na mysli, nebyl ožralý, což se stávalo asi jednou do roka, říkával, že s ním žije 8 jeho dětí. O dalších prý neměl šajna. Pein byl vyhlášený pařič a nechyběl na žádné pořádné pařbě. Proto byly jeho děti často doma samy.

Jednou, když "pro změnu" šel Pein pařit, řekl Kůzlátům: "Nikomu neotvírejte. Pamatujte, že já mám klíče, takže si otevřu sám. Dejte na tatínka." Pein měl výhružně vztyčený prst. "Teda pokud se vůbec trefíč do klíčové dírky" řekl Itachi. "Itachi, ty spropadenej spratku. Tak takhle se mi odvděčuješ. Celý život tě živím a a a. A víš ty co? s**u na tebe. Jdu kalit. Mějte se" rozkřikoval se Pein a poté mával na své děti už z pěkné dálky.

"Tak a jsme zase sami. Co budeme dělat tentokrát?" zeptal se laškovně Deidara a pokukoval po svém bratrovi Sasorim. "No, budeme dělat to…co vždycky" řekl Hidan a znuděně si sedl k televizi. Kakuzu se odebral do své tajné místnosti, kde počítal své peníze, které ukradl. Kisame si sedl ke kuchyňskému stolu a díval se na kulaté akvárko, ve které měl rybičky. "Ahojte bratříčkové. Tak jak se dneska máme?" zeptal se Kisame potichu, aby ho nikdo neslyšel, jen jeho rybičky. Itachi si přisedl k Hidanovi a společně se dívali na nějaký horor. Zetsu se staral o své kytičky. Chtěl být zahradníkem. Deidara se vrhnul na Sasoriho, ten se zapotácel a spolu s Deidarou spadli na tvrdou zem. "Oh, promiň Sasori. Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Deidara. "Eeh…no…bolí mě…" Sasori měl slzy na krajíčku. "Co, co tě bolí?" ptal se ihned Deidara. "…Zadečeeeeeeeek" zařval Sasori a upoutal na sebe pozornost. Itachi to samozřejmě musel okomentovat. "Už zase" odfrkl si. "Nic se neděje. Jako vždy se stal z Deidara ukrutný lovec. Že Deidaro?" popichoval ho Itachi. "Nech toho, Itachi, ty hnusáku!" zastal se Sasori Deidary. Pojď Deidí. Půjdeme si lehnout spolu do postýlky. A tam mi pofoukáš moje bebí. Jo?" koukal se Sasori na něho rozzářenými očky. "Jooo" zařval Deidara a v cuku letu byli pryč. Tobi stál a díval se, co se kolem něho děje. "Já si chci hrát" řekl, ale nikdo ho nebral vážně. "Já si chci hrát" teď už to řekl o něco hlasitěji, aby ho všichno slyšeli. Ale nic. Tobi začal vzlykat a ze vzlykotu vznikl pláč. "Já chci hrát…Kriskros!" zařval ze všech plic a s pláčem utekl do svého pokoje.

O dvě hodiny později:

Ťuk, ťuk, ťuk. Někdo ťukal na dveře. Všichni ztuhli a nikdo se neopovážil ani hnout. "Kdo by to mohl být? V tuhle hodinu?" ptal se každý sám sebe. Ťuk, ťuk, ťuk. Už zase někdo ťukal na dveře. Všichni byli zvědavi, kdo to může být. Jejich zvědavost jim nedala a tak se Itachi potichu zeptal: "Kdo tam je?" Nic, žádná odpověď. Zato přišlo naléhavé ťuk ťuk, ťuk. Hidan se zvedl a šel ke dveřím. "Kdo je tam?" zeptal se z plných plic.

Orochimaru, zlý padouch,který byl známý tím, že se stal pedofilem, byl už netrpělivý a tak přiložil ucho ke dveřím, aby zjistil, jestli je někdo doma. Když přiložil ucho ke dveřím, bylo chvíli ticho a najednou někdo zařval "Kdo je tam?!" Orochimaru málem vyletěl z kůže, jak se lekl, ale taky částečně ohluchl, když to někdo na druhé straně dveří zařval. "Tady, tady váš tatínek. Zapoměl jsem si klíče, tak mi otevřete." řekl klidným a mírným hlasem. "Ty? Ty jsi náš tatínek? A jak ti můžeme věřit? Co když jsi ten hnusný, opelichaný a zablešený vlk?! Jak se vlastně jmenoval? Hmm…O, Or, Orgasmus?" řval dál Hidan. "Orochimaru, ne Orgasmus. O-ro-chi-ma-ru. A nejsem hnusnej, náhodou jsem kawai. Tak mi otevřete ty dveře, sakra." řval zase na oplátku Orochimaru. "Né, ty nejsi náš tatínek. Tatínek by nic takového neřekl. Ty jsi ten vlk, že jo? Jo, jsi to ty, ty prašivej zablešenej vlku. Běž pryč, mi tě dovnitř nepustíme. Kšic, kšá, padej!" odháněl jej Hidan. "Já nejsem zablešenej!!! Počkej, ještě uvidíš. Však já se k vám dostanu a budu si s vámi hrát. Ha. Jo, budu si s vámi hrát, jak se mi zlíbí" smál se Orochimaru a přitom si mnul ruce. "Já vám ještě ukážu" říkal si sám pro sebe a šel pryč od domu Kůzlátek.

O něco málo později:

Ťuk, ťuk, ťuk. Hidan vstal a šel ke dveřím. "Kdo je tam?" zeptal se. "To jsem já. Kozel. Už jsem přišel domů. Otevřete dveře a pojďte přivítat tatínka." zkoušel to Orochimaru znova po prvním nezdárném pokuse. "Kozel? Já žádného Kozla neznám. A co vy?" ptal se Hidan ostatních. Odpověď mu přišla okamžitě. "Né" odpověděli sborově. "No já, Kozel. Váš tatínek. Tak mi otevřete." bránil se Orochimaru. "Náš tatínek není Kozel. Kdyby tě slyšel, už bys byl na jeho háru. Vypadni vlku!" řekl rázně Hidan. "Když mi otevřeš, splním ti tvoje nejtajnější přání." nevzdával se Orochimaru. "Hmm, to zní zajímavě. Dík, ale já neobchoduju. Tak čau. A už konečně vypadni a dej nám pokoj!" řval Hidan. "Fajn, jak chceš. Ale jednou mi stejnak otevřete" odpověděl a kráčel pryč.

O něco málo později:

Ťuk, ťuk, ťuk. "Už zase. Já tam nejdu. Kakuzu, běž se podívat, kdo to je!" hulákal Hidan. "Proč já? Teď mám na práci důležitější věc." bránil se Kakuzu. Ťuk, ťuk, ťuk. "Padej!!!" zavrčel Hidan. "No dobře, už jdu… Kdo je tam?" zeptal se. "Hmm, ty jsi Kakuzu, že? Tady tvůj milovaný tatínek. Otevři mi." odpověděl Orochimaru. "Jo, já jsem Kakuzu. A ty nejsi můj milovaný tatínek." řekl uraženě. "Ale jsem. Proč si myslíš, že ne?" odvětil mírným hlasem. "To proto, že já tatínka nemiluju. Já miluju prachy! Proto." zařval nabrušeně Kakuzu. "Aha, tak proto. No, když mi otevřeš, tak ti dám tolik peněz, kolik jen budeš chtít." sliboval Orochimaru. "Ne, já si je sám šlohnu. Nepotřebuju, aby mi je někdo dával z dobré vůle." řekl Kakuzu a odešel. "Hej a kdo mi otevře?" rozčiloval se Orochimaru. "Nikdo" odpověděli mu sborově Kůzlátka.

A takhle to pokračovalo i s ostatními. Kisamemu slíbil obrovské akvárko, tak velké, aby se tam sám vešel a mohl v klidu plavat se svými rybičkami. Itachimu zas delší ohon a pernamentku do horkých lázní v Konoze. Zetsuovi hnojivo. Deidarovi atomovou bombu. Sasorimu živé loutkové divadlo. A nakonec zbyl Tobi.

Buch, buch, buch. "Kdo je tam? To jsi ty vlku?" zeptal se ustrašený Tobi. "Tobi, otevři zlatíčko. Splním ti, co si budeš přát." odříkaval to Orochimaru jako básničku. "Budeš si se mnou hrát?" odpověděl směle Tobi. "Samozřejmě. Já si chci taky hrát, ale nikdo mě nepustil dovnitř. Pustíš mě, Tobi?" "Super. Budeme spolu hrát Kriskros." zaradoval se Tobi a začal pomalu otevírat dveře. Jen co se malinko pootevřely, Orochimaru využil situace a už byl v domě. "Tobi, ty idiote!" začal řvát Deidara. "Pako!" "Demente!" "Co si myslíš, že děláš?" Nadávky jen letěly. Tobi byl vystrašený se slzy na krajíčku. "Tobi je hodný chapec!" a vrhnul se na Orochimara. "Že je Tobi hodný chlapec?" ptal se s pláčem. "Samozřejmě, ale teď mě pusť. Můj cíl je někdo úplně jiný." snažil se Orochimaru odtrhnout od Tobiho, ale ten se ho držel jako klíště. "Né, já tě nepustím. Budeš se mnou hrát Kriskros. Slíbil si mi to." řekl Tobi a tiskl se k němu ještě více. "Hmm, jak to tak vypadá, už se ho nezbavíš, Orgasme. Hahaha" smál se mu Hidan a ostatní se přidali. To byla Orochimarova noční můra. Nechtěl, aby měl někoho na krku a pokud by to měl být Tobi, radši by zemřel. "Neeeeeeee, to bude má smrt. Pusť mě! Dělej. Pusť!" řval vyděšeně Orochimaru. Najednou stál na nohou a běžel pryč. "Pryč. Utíkejte, dokud můžete! Ahhh pomooooc!" křičel. "Né, počkej. Kdo bude potom se mnou hrát Kriskros?" řval Tobi na něho a utíkal za ním.

Orochimaru měl doživotní šok a už nikdy nechtěl vidět žádné děti. Přestal být pedofilem. A co Kůzlátka? Ta si žila dál šťastně až do smrti.