Trójská válka

Oh ano. Moje maličkost napsala zase další pitomost, ale tentokrát jsem si to pořádně užila. Takže doufám, že se bude líbit, že se zasmějete (pozor, zasmát se neznamená umřít smíchy), že nebudete mlátit hlavou do stolu... omluvte mojí blbost, fakt... už mi z tý školy hrabe, ještě že nějaký zlatíčko vymyslela úžasnou věc jménem prázdniny. Jo a připravte se, možná napíšu "Příběhy Shikamara" - podle vzoru Příběhy Odyssea... no nic, tady to máte

Všechno to začalo kdysi dávno, kdy se narodil jeden chlapeček – mám pocit, že králi velikého města Tróje se ten chlapeček narodil – a rodiče ho doma nechtěli, tak ho dali chudým pastýřům, kterým k dítěti nedopomohlo ani umělé oplodnění. No, tak dostali dítě z druhé ruky. Chlapeček dostal nádherné jméno – Naruto.
Jednou se takhle náš Naruto, princ Trójský (to dlouhý ó je tam důležitý, prosím čtěte to tak) procházel a pásl stádo hybridů mezi žábami, hady a koňmi a nadával na Řeky, jak mohli z jejich koní udělat tohle, když v tom se před ním zjevily bohyně, o kterých snil každý chlap – Pallas TenTen, bohyně ochranné války a moudrosti, potom taky Tsunáde – manželka šéfika mezi bohy, samotného Hidana a ochránkyně manželství a taky tam byla bohyně krásy a lásky Temarita.
Tsunáde podala nebohému Narutovi, který byl v šoku z toho, že se mu zjevily bohyně, laciné, pozlacené jablíčko a pravila: „Drahý Naruto, organizace Foť a pózuj s.r.o. nabídla nám, bohyním, abychom se stali součástí nového katalogu na bikiny. My tři se nemůžeme dohodnout, která tam půjde. Rozhodni to ty.“
Naruto na něj vejral jak Somálec na hromadu jídla. „A proč sakra já? Po světě běhá sakra hodně smrtelníků, kteří maj erotický sny právě o vás, mně stačí, že se k vám musim jak ten debil modlit, a teď mám ještě rozhodnout, která z vás půjde nafotit katalog pro organizaci Foť a pózuj s.r.o.?! Vždyť ještě nikdo nevymyslel ani foťák!“ Blonďaté vlásky se mu formovaly do podoby blesků, pak se ale zamyslel. „Dejte mi to laciný jabko.“
Pastýř se usadil na kameni, který věrohodně připomínal režisérskou stoličku. „Mám hodnotit se šatama, bez šatů, nebo oboje?“ zahulákal nemravně na bohyně. „To je na tobě, kluku.“ zahučela Pallas TenTen a odložila kopí spolu s helmou s peřím z kanadského papouška. „Jak myslíte… šaty dolu, drahé dámy.“
„Hej, Temarito! Sundej si ten svůj pošahanej vějíř, kterým každýho, kdo tě neuzná za nejhezčí, zmlátíš!“ houkla Tsunáde, která si pro jistotu rozpustila vlasy a zamaskovala značku na čele. Temarita něco zamumlala, sundala si vějíř a taky so rozpustila své vlasy s culíkatým účesem.
Jako první přišla Pallas TenTen. Naruto se asi díval tam, kam by se dívat neměl, ale jemu to bylo jedno. Řádně si bohyni prohlédl a uznale pokýval hlavou. „Když vybereš mě, slibuju ti, že všichni na týhle modrý kouli budou básnit o tvojí chytrosti a síle, že i Sasuke, pastýř odvedle na tebe bude čučet jak na zlatý rouno.“ Naruto poděkoval za nabídku a jako další přišla Tsunáde. Pallas TenTen byla tak akorát, ale tohle byla síla, hlavně v oblasti od pasu nahoru. Zatímco Naruto hypnotizoval Tsunádin hrudník, bohyně a žárlivá manželka v jednom pravila: „Když vybereš mě, budeš vládnout nejenom vesnici, nejenom zemi, nejenom světadílu, ale celýmu, celičkýmu světu.“ Náš mladý pastýř zvážil i tuto nabídku, ale to už se před ním vynořila Temarita, doprovázena kvílivými písněmi mořských vln. ‚Zase jsem jim dala blbou písničku…’ pomyslela si nešťastně příchozí.
Mladík se na ní díval jak na rýžový pole, o kterých se mluvilo v Číně, když se před ním začala nakrucovat jak nějaká holka z porno videa. Když zanechala svého výstupu, prosebně se na Naruta podívala a zašvitořila jak postižená sýkorka: „Když vybereš mě, dám ti takou kost, že ti všichni budou závidět z hloubi duše.“
A přišlo rozhodování. Co byste chtěli od chlapa, hodil jabko Temaritě, ovšem ostatní dvě se naštvaly a rozplynuly v oblaku načuřeného kouře. „Teď poslouchej. Pomůžu ti získat Hinatu, je to ta nejkrásnější žena na týhle modrý kouli, její fotr je sám vládce bohů Hidan. Mazej domů do Tróje, řekni tátovi, že sis našel manželku a vyprav se do Sparty spolu se svým bráškou.“

Opravdu se stalo, jak bohyně předpověděla – Naruto se ze dne na den stal z pastýře princem a Sasuke na něj stejně čučel jak na zlatý rouno. Nakonec ukecal své údajné rodiče a spolu se svým bráškou Itachim vypluli směr Sparta. Temarita jim na hiflen poslala příznivé pasáty odněkud se severo-jihu, takže tam byly tak za (sto let) týden. Král Sparty a manžel Hinaty, Orochimaru, je srdečně přivítal a neměl tucha, co se ti dva „bratři“ pokusí provést.
Žel bohu, oslavy byly bouřlivější než oslava Nového roku v Asijských zemích, tak všichni skončili pod stolem, na podlaze, jeden se houpal na lustru, a spoustu dalších se rozvalovalo na schodech. Itachi a Naruto naštěstí nepili, neboť pobřežní policie trestá řízení lodi pod vlivem alkoholu. Naruto ukradnul Hinatu a celá posádka prchla na loď, načež kvapně odpluli.
Lodička přirazila ke břehu, kde na ní čekalo procesí, velkolepé jako hromada slonů. Všichni záviděli Hinatu – no, hlavně Sasuke – Narutovi a prosili, aby organizace Foť a pózuj s.r.o. dělala další katalog. Koníčci klusali a táhli vozíky s Hinatou a Narutem, další pak vozík s Itachim. Pein s Konan, jako správní rodiče přivítali své děti doma a všichni se na oslavu sjeli, jak ve Spartě.

Avšak ve Spartě Orochimaru zuřil. Stěžoval si u svého staršího bratra Jiraiyi, že chce svojí manželku a závistivé pohledy místních mužů zpátky. Jiraiya mu položil ruku na rameno, prohodil něco o tom, že zmobilizuje sto jednu lodičku a že poplujou zachránit Hinatu ze spárů Naruta. Orochimaru, nadšen touto myšlenkou, poslal Shikamara ryšavého pro bájného hrdinu Nejiho.
I jel Shikamaru a jeho družina na hybridech žab a hadů směrem domečku Nejiho a jeho bratránka Leeho. Zrovna se mydlili lacinou napodobeninou dřevěných mečů, když v tom se Shikamaru vynořil a zahučel o Tróji a o Hinatě a o žárlivém Oroušovi. „Mě to nezajímá, Lee se mě už tři hodiny marně snaží porazit. Ať si to ti dva posedlí Hinatou vyřeší sami, mně je to jedno. Nehodlám se rvát za Jiraiyu nebo za Orochimara.“ Shikamaru zamumlal něco ve smyslu „to je otrava“ a pokračoval: „No tak, vždyť máš tak rád boje, tak se jdi porvat aspoň sám za sebe, jseš legendární válečník, kterého...“
Neji dostal do hlavy Leeho štítem a zhroutil se na zem. „Až do teď nikdo neporazil. Jseš trapnej, Neji.“ Na Shikamara pohlédly dvě fialové oči, plné hněvu a nenávisti. „Zmlkni, idiote! Jdu do toho, potřebuju si vybít vztek!“ Neobratně nasedl na koně a rozešel ho směrem Mykény. Lee se přišoural k Shikamarovi. „Můžu jít taky? Neji by mi to nikdy nedovolil… prosím.“ Shikamaru se zamyslel, ale i když věděl, že bude jenom na obtíž, tak mu to odsouhlasil, shodil jednoho svého podřízeného z koně, na toho koně vytáhnul Leeho a vydali se za Nejim.

V Mykénách vrcholily přípravy na vyplutí, zrovna když se Shikamaru plus kolektiv na ono místo dostali. Temarita stála na Olympu, koukala, co všechno způsobila a zarytě přemýšlela – nikdy v tom ale nebyla tak dobrá jako Pallas TenTen. „Hej, Teny! Potřebuju poradit…“ zavolala někam do hloubek paláce z bíle natřeného kamene, který se vydával za mramor. Avšak když vešla, zaútočily na ní věrné sovy Pallas TenTen, tak radši běžela pryč a přemýšlela sama. Z Olympu viděla i Tróju, kde se leskla Socha zlatého dolaru. Ano, Trójani uznávali boha slunce, Kakuzu, avšak místo slunce byly jeho symbolem prachy, které měl tak rád.
Lodím se třásly stěžně nedočkavostí, avšak Řekové byly fakt nábožensky založený a museli obětovat pět býků – z Kréty, tam je trh s kvalitním zbožím – bohu moří Deidarovi, bratru šéfa bohů Hidana. Pak ještě zpaměti, neb se to učili od narození, odříkali jakousi motlitbu, nalezli na lodě a s příznivými severo-jižními pasáty v plachtách vypluli.

Jiraiya a Orochimaru stáli na přídi svojí vlastní lodičky a nechápavě zírali na loď bájného hrdiny Nejiho, která letěla po vodní hladině vpřed jako Kakuzu za prachama. „Asi jsme tam neměli montovat ten systém, co sám pádluje. Ne na jeho loď.“
Najednou se jejich loď zaryla do písku a všichni vyskákali z kocábky, která se nejistě kodrcala na břehu. „Já chci jít taky!“ křičel Lee, kterého Neji ze vzteku přivázal provazem kolem stěžně. „Nikam nejdeš, budeš hlídat loď. Já si potřebuju vybít vztek ze svojí porážky.“ řekl a hodil elegantní tlamu do písku. ‚Zase to jeho ego…’ pomyslel si Lee a snažil se dostat z provazu. Mezitím byl Neji už zbaven vzteku na prohru, nahradil to vztek na písek.
Okolím se rozneslo houkání hasičského zvonu – to Trójané spustili poplach. Itachi, budoucí Trójský vládce, málem sletěl se židle, na které se až do teď houpal, nasedl na koně, naverboval těch málo Trójských vojáků a vyjel proti Řekům, i když první, kdo zemřel, byl jeho kůň (Neji po něm hodil oštěp).
K Nejiho skromné družince se přidalo ještě pár lidí z jiných lodí a všichni na sebe pořvávali sázky, kolik Trójanů že Neji pokosí. Náš obávaný hrdina házel oštěpy, štíty, meče, párkrát vzduch pročísla i jakási helma a rychle postupoval jedním směrem – hradby Tróje.
Jiraiya osvobodil Leeho, ten někde vyhrabal skutečný meč, štít, plus brnění a okamžitě se vydal kosit Trójany. Itachi, ten zase kosil Řeky, ale Trójani nějak moc rychle ubývali, tak se radši od bitvy vzdálil a schoval se za vypelichanou palmu.
Řekové pobili Trójský lid a valili si to směrem jakéhosi chrámečku, před kterým se kýčovitě tyčila Socha zlatého dolaru. Itachi šel za nima, aby zjistil, co že vlastně chystají, a málem ho trefil šlak, když spatřil novou verzi Zlatého dolaru. Byla to nyní Zlatá žába Jiraiyova, vytvořená obávaným přestavitelem soch Zlatých dolarů, Nejim. Itachi splašil nějakého žijícího koně a vydal se zase do svého milovaného města.
Mezitím na pláži vznikl taký prťavý tábor – Řekové se zase vrátili, rozbili si stany, rozdělili hlídky a tak. Oro a Jiraiya měli stan tak velkolepý, že ani šapitó Indického kočovního cirkusu nebylo tak velké. Všelijak si to tam vyzdobili, až by si někdo myslel, že to je ženská práce.

Šeřilo se, když Itachi před hradbami seskočil z koně a mrsknul po hlídce oblázek velikosti pěsti. Chlápek se mu vyhnul, až málem sletěl z hradeb a zařval na svého budoucího vládce: „Heslo!“ Prince spalovala zloba jako TonTon, a tak zařval něco o tom, že jeho má pouštět automaticky. „Od doby, co jsou tady Řekové, pouštim jenom na heslo!“ odsekl strážný, načež ho srazil z hradeb další oblázek. Itachi za něj vzorně držel minutu ticha a potom se dál dožadoval vpuštění do města.
Otevření brány se dostal asi po hodině. Byla tma a náš princ dospěl do druhého stádia zamrzlosti. Když se dostal na normální tělesnou teplotu a mohl se normálně hýbat, tak málem uškrtil Naruta, protože jak Pein plus Konan zjistili, Řekové přitáhli kvůli Hinatě. „Itachi, musíš jít a přivést Řeky sem, tady se o ně postaraj lučištníci.“ kladl staršímu z bratrů na srdce. „No jo furt.“ zavrčel Itachi, zvedl se a šel se psychicky připravit na brutální přesilu.
Naruto zatím odešel za svou Hinatou a nastala taká ta scéna, kdy se spolu začali bavit o útěku, a že to začalo všechno kvůli nim. Avšak Hinata nechtěla odejít a prohlásila, že zůstane tady. Nikdo ale netušil, co udělá… nebo spíš, co se chystá udělat.

Řekové Tróju obléhali dlouhých osm let… zbytečné by bylo popisovat ty jatka při bitkách, nebo ne?

Shikamaru, Neji a Lee koukali do ohně, kam koukalo i hafo dalších přeživších. Jeden však ne, neboť zaujatě čučel na moře. Byl to zarytý vyznávač boha moří Deidary, který nechtěl nechat vyhrát Temaritu, a tak, ač velmi neobratně, vylezl z moře a sedl si k vojákům, kteří na něj čučeli jak na zjevení – vždyť bůh, to je teprve atrakce.
„Už osm let se snažíte dobýt to pitomý město s hradbama jak z Mezopotámie, měli byste s tím hnout, hoši. Navíc jsem se vsadil s Temaritou, že vy vyhrajete, a já nejsem typ, co rád prohrává. Fajn, možná přijdete o lodě, ale co se dá dělat… zkusím vás inspirovat jedním takovým zvířetem, jmenuje se kůň. Tak šup, přemýšlejte, hlavně ty, Shikamaru. Ne nadarmo jsem ukecával Pallas TenTen, aby ti dala dar lstivosti.“ Na to blonďatý bůh zamával a zmizel. Shikamaru vyskočil na nohy, neboť zrovna dostal nápad.

Tři dni plus ještě čtyři noci Trójani, zničení bojem a znovu bojem, o Řecích neslyšeli a byli z toho happy. Jen Itachimu to přišlo nějaký divný, tak radši Tróju opustil, neboť měl nějakou záhadnou vidinu její zkázy.
Hinata stála u okna a čekala na noc. Pak si rychlostí modrovlasého blesku sbalila věci a zdrhla tajnou chodbou za hradby. Ukradla jednoho koně a dojela do tábora Řeků, kde z koně spadla a nechápavě koukala na něco dřevěného, co Řekové hrdě nazývali kůň. Jako hřívu a ocas měl naškubané plachty, a místo očí dva modré kameny, které jim věnoval tamten bůh z moře, Deidara, bratr Hidanův.
Orochimaru buzeroval všechny vojáky, co stavěli, ale zároveň i ty, co si měli do koně vlízt. Hinata k němu dojela a pozdravila, načež všichni drželi minutku ticha za milovaného vládce Sparty. Pak se všichni přivítali s Hinatou a i když byla zpátky, rozhodli se Tróju dobýt. Hinata jen mávla rukou. „To nevadí, aspoň jsem jednu svojí služebnou nepřebarvila namodro zbytečně.“
Koně nějakým zázrakem dotáhli před hradby, napsali jim omluvný lísteček a poschovávali se za vypelichané palmy (vylechanix palmus, odborně) a vyčkávali na reakci Trójanů. Hlídka si toho všimla, načež po koni okamžitě chtěla heslo a lidi vevnitř se krotili, aby se nezačali smát.
Před hradby dotáhnul Pein, otevřel – s velikou námahou, hrozně mu křupaly kosti – přečetl si lísteček, zajásal, poručil, aby vtáhli koně dovnitř a v Tróje se zase sjeli, jako když se bráškové a Hinata vrátili domů.

I vylezli Řekové z koně a vyrabovali Tróju – ach, to byl pohled pro Deidaru, kterého hřála vyhraná sázka. Lee, ten radši zůstal schovaný za palmou, protože se doslechl, že Naruto se vzteku rozsekal Nejiho na kousky – takže určitě zasáhl jeho slabé místo. Ne, pata to nebyla. A pak stejně Naruto, bývalý pastýř, skočil z hradeb kvůli Hinatě, která nyní byla vládkyní Sparty.
Pak se také proslýchalo, že Konan, ač statečně bránila Peina, byla zákeřně zabita ze 145° odspoda. Pein tudíž padl taky, neboť s mečem vážně moc zručný nebyl a obranáři už mu došli. Oba padli rukou Jiraiyi, který získal přídomek Pomstychtivý, neboť vraždil, seč mohl, aby pomstil smrt bratra.
A tak se naši Řekové, spokojení z vítězství, vydali domů s mohutnou kořistí. Avšak Shikamaru čekali ještě velká dobrodružství, snad jste slyšeli o jeho útrapách na cestě z Trójské války. Ne? Tak o tom si povíme příště.

Konec. Už není co vyprávět. (Aspoň ne teď )