Kankurova minulost

Ahojky.Chtěla bych se nejdříve a hlavně omluvit Kankurovi, který tohle všechno musel strpit.Promiň Kankuro.A taky se chci omluvit vám.Je to moje první povídka na téma Naruto.Takže bych byla ráda kdyby jste mi napsali komentáře.Díky.

Kankurova minulost

Chlapec brzy ráno vstal z postele, aby se připravil na následující den. Umyl se, vytáhl líčidla a vzal fialovou tužku. Seděl před zrcadlem,ponořen do svých myšlenek.“Co to bude protentokrát?“ zeptal se sám sebe. Usmál se, ale byl to spíš vynucený úsměv než přirozený, aby si dodal chuti do života. Nikdo jiný mu ji totiž neposkytoval, jen on sám. Nechtěl být podobný svému otci, ikdyby měl jakkoli šerednější obličej. Jakákoli podoba by byla pro něho vysvobozením. Ale to ne, on musel být nejvíc ze všech dětí podobný svému otci. Otci, kterého Gaara tolik nenávidí, který není ani otcem. Začal vzpomínat na nejhorší den v životě.

* * *
„Kazekage-sama, mise byla neúspěšná“ sděloval jounin z písečné. „Už zase“ povzdychl si kazakage „jestli to tak půjde dál zničí nás to všechny. Musíme zaútočit co nejtvrději. Prostě ho musíme zabít. Yashamaru?“ „Ano pane“ odpověděl a předstoupil před kazekageho. „Dávám ti novou misi,ZABIJ Gaaru! A to co nejrychleji.“ Yashamaru se uklonil a poté zmizel. Zbyl jen šedivý oblak, který se pomalu vytrácel před očima.

„Proč strýčku?Proč i ty?“ ptal se plakající Gaara. „To proto, že si zabil mou sestru.Snažil jsem se, mít tě rád, ale v hloubi duše tě nenávidím.“ řekl a naposledy vydechl. Malý Gaara stále plakal, jeho pláč byl slyšet po celé vesnici. Všichni věděli, komu patří ten pláč, ale nikdo nepřišel, aby uklidnil smutného chlapce, protože se ho báli. Jen Kankuro. Ano, jen jeho starší bratr.
Kankuro pohlédl na svého strýce a s tázavým pohledem se zeptal „Co se stalo? No tak Gaaro, pověz mi to!“ naléhal na svého mladčího bratra, kterého pevně držel za ramena a třásl s ním. V jeho hlase bylo poznat, že má strach. „Nenávidím tě, Kankuro.“ řekl Gaara chladným hlasem. Kankuro stále hleděl na svého bratra a na tváři se mu náhle objevil šokující výraz. „Nenavidím tě“ zopakoval Gaara a podíval se na svá ramena. Nejdříve na pravé, potom na levé. Kankuro ho ihned pustil. „A-Ale proč?“ tázal se ho. „Nenávidím tě, Kankuro!Slyšíš mě,nenávidím!!Tak jako všechny ostatní.“ řekl a na tváři se mu mihl úšklebek „Všechny vás nenávidím, ale tebe nejvíc.“ ukázal Gaara prst na Kankura. Ten jen na něho mlčky hleděl a v očích se mu objevily slzy.Snažil se je nepustit ven. Proč? Proč zrovna mě? Však já ho nechci zabít jako můj otec. Tak proč já? Ptal se sám sebe Kankuro. Gaara jako by mu četl myšlenky a odpověděl „To proto, že se nejvíce podobáš našemu otci. Musím se stále dívat na tvoji tvář, je mi z tebe špatně. Nenávidím tě.“ Kankuro už to nevydržel a slzy se mu začly kutálet po tvářích. „Nenávidím tě. Drž se daleko ode mě nebo tě zabiju.“ „Proč? Jsme přece bratři nebo ne?“ ptal se plakající Kankuro. „Nemám nikoho. Nemiluji nikoho. Nejsi pro mě nic. A teď běž nebo tě na místě zabiju!“ řekl výhružně Gaara. Kankuro pochopil a beze slov odešel s pláčem pryč.
Další den byl Kankuro jako tělo bez duše. Nic nejedl, jen bloumal mlčky po chodbách se smutným výrazem ve tváři. Nenávidím tě! Tyhle dvě slova se mu stále honila hlavou. Najednou se ocitl v neznámém pokoji.
Rozhlížel se a poté začal prozkoumávat pokoj. Objevil velké kulaté zrcadlo a pod ním ležela fialová tužka.Chvíli se díval do zrcadla, pak zase na tužku. Tam a zpátky. Tam a zpátky. V tom ho napadl skvělý nápad. Když je tak moc podobný svému otci, co kdyby se nalíčil. Aspoň by už nebyl kopie otce. Byl by z něho jiný člověk. Gaara by ho už nemusel tolik nenávidět.
Sedl si k zrcadlu, vzal tužku, zavřel oči a začal si po obličeji malovat tužkou a představoval si, jaké tvary by tam chtěl mít. Když skončil, otevřel oči a podíval se do zrcadla. Jen co uviděl svůj odraz, se lekl a spadl ze židle. Jeho tvář byla pomalována nějakými fialovými kliky-háky a k tomu všemu ještě dostal alergickou reakci na látky v tužce. Takže jeho obličej vypadal jako červený balónek s fialovými kliky-háky.
* * *
Kankuro stále vzpomínal na svoje první nalíčení a přitom se stále usmíval. “Ano, všechno špatné je pro něco dobré. Byl to můj nejhorší a přitom nejlepší den v životě.“ řekl si pro sebe. Nalíčil se a poté vyšel ven z pokoje, do nového dne.