Růže ...skrytý posel andělů 3

Mlčky dojdeme až zpátky k našeho domu v lese. V tichosti zapadneme do našeho skromného bytečku. Unaveně si lehneme do postelí. Kabuto má docela přátelskou náladu.
„Hele Chie, co se ti vlastně v dětství stalo?“ zeptá se a jeho nálada se přenese i na mě.
„Víš, ovládám přírodu a někteří lidé toho chtěli využít. Poznali mě podle Beloved na mém krku a unesli.Chtěli abych jim pomáhala zabíjet a loupit, já nechtěla a tak mě drželi o hladu, mlátili bičem a nakonec se mě pokusili znásilnit. Všechno to byly muži. Utekla jsem a od té doby nenávidím muže. Zachránil mě Orochimaru...a dál už to znáš.“ Řeknu a dívám se do stropu. Kabuto mlčí a mě docela zajímá co si asi myslí.
„Vypadáš jako anděl, lituji tvé oběti.Myslí že je jdeš zachránit, andělská bytost a přitom je zabiješ.“ Řekne tiše a já nad tím musím zamyslet. Vlastně to je i pravda., ale zaslouží si to. Mlčím a Kabuto to pochopí, převlíkne se. Už jsme si zvykli na tělo toho druhého, teda já si zvykla hned, ale Kabutovy to chvilku trvalo než si zvyknul na to že se před ním převlíkám.Ale pochopil, že prostě si nenechám nic líbit.
Převlíknu se i já a nakonec usneme.
Ráno se probudím jako první, rychle se připravím a nenápadně vyklouznu ze dveří. Zamířím přímo do lesa. Procházím se a cítím se krásně. Na sebe jsem si vzala jen tílko, krátkou sukýnku a přes to všechno hedvábnou průsvitnou kápi. Proházela jsem se bosá lesem a vnímalo tu čistou přírodu kolem. Poskakuji a tančím mezi kapradinami..jsem ve svém živlu. Mezi vysokými korunami stromů probleskuje ranní sluníčku a já se cítím docela šťastná, kolem mě je ticho. V tom někde blízko praskne větvička pod něčími nohami. Trhnu sebou a zastavím se. Mezi keři vyjde...kluk! Okamžitě se ve mě rozhoří oheň nenávisti a já už přemýšlím jak ho zabít až se mě pude pokusit znásilnit.Ale přepočítala jsem se, ten kluk se zastavil a díval se mi do očí!Ne do výstřihu! Dívala jsem a začala přemýšlet co mi teda udělá. V tom promluví a já sebou trhnu podruhé.
„Neboj se mě vílo, nic ti neudělám.“ Řekne takových milým, klidným hlasem. Vycítila jsem z něj, že my opravdu nechce nic udělat. Kluk si sedne na zem a dál se na mě dívá. Pomalu si sedám taky, stále jsem ale ve střehu a všude kolem začínají pomalu rašit poupata, ten kluk si toho všimne.
„Všimla sis?Rostou zde růže, to je divné.Mimochodem, kdo jsi?“ zeptá se a já zabráním poupatům vykvést úplně. Vykolejil mě tou otázkou, neměla jsem připravenou žádnou odpověď.
„Já-já jsem... jsem Chie.“ Řeknu a v tom si uvědomím, že jsem mu prozradila své pravé jméno. Kluk se usměje.
„Hezké jméno, já jsem Itachi.“ Řekne a mlčí. Divím se stále víc a víc. Proč mi nechce nic udělat? Možná že ani nic neplánuje. Prohlížím si ho, páska na čele říká,že je ze Skryté Listové. Má tmavý vlasy a černé oči, v nich ale skrývá Mangekyou Sharingan. Nejspíš to je jonnin. Itachi si všimnul že si ho také prohlížím.
„Vidím tě tu poprvé.“ Poznamená a já skloním hlavu. Jako kdyby rozuměl že o tom nechci mluvit.
„Mám z tebe podivný pocit, jako kdyby vůně růži které nerozkvetli o tobě říkali že šíříš kolem sebe Smrt...“ řekne tiše a já zvednu hlavu. Vytřeštím na něj své modré oči. Pak je ale zase sklopím.
„Květiny nikdy nelžou, nejsou jako lidé.“ Řeknu ....
„Ne, nelžou.Jsou to poslové andělů.“ Říká a já cítím, že mě opouští strach z něj. Pousměji se a vstanu.
„Pamatuj si, zabíjí člověk, ne květiny, to jsou jen služebníky člověka.Nikdy z ničeho nesmíš vinit květiny, ty jsou nevinné.“ Řeknu a pomalu se rozejdu zpátky.
„Těšilo mě poznat tě jako člověka.... Milovaná.....Smrt.“ řekne a já se zaseknu, naštěstí se ale rozejdu.I když věděl kdo jsem, nepokusil se mě zabít.To je divný, ještě nikdy se mi nic takového nestalo.Rozeběhla jsem se a ve dveřích už na mě čekali.