Růže ...skrytý posel andělů 2

„Konichiwa, prosím, mohu do vaší vesnice?“ zeptám se mile, což mě stojí docela dost přetvářek.Ty kreténi nemohou odtrhnout oči od mého výstřihu.naštěstí ten nejstarší je taky asi nejrozumnější.
„Lituji slečno, nemůžu vás pustit.“ Odpoví mi a já sklopím oči.
„Aha, tak to je mi líto.Musím se tam dostat, i přes vaše mrtvoly.“ Řeknu a usměji se. Strážci to považují za žert a začnou se smát.Jen ten stařík mě asi poznal.
„Aha, těší mě Milovaná, vím že vám takový nicotná strážci nestojí v cestě.Prosím nezabíjejte nás ale.“ Poprosí a já se zarazím.Tak rychle mě ještě nikdo nepoznal. Ale uvědomím si své poslání.
„Budete spát půl roku, víc pro vás udělat nemůžu.“ Řeknu a zaměřím svojí chakru do znaku na krku. Poté strhu šátek a znak se rozzáří kolem, všichni na chvíli oslepnout, ale když se jím zrak zase vrátí, držím v ruce růži ze které se line nádherná vůně...které uspí strážce.
Vyhodím růži do vzduchu a ta se na obloze roztříští , to je znamení.Za chvíli dorazí Orochimaru a zaútočí na vesnici, jdu těsně za nimi, jak procházím koukám se kolem sebe.Vesnice znám jen v tomhle stavu, nikdy mě nenechali jít první...ale hodně mě zajímá jak vypadá v běžném životě. Jak procházím, lidé které se stačili schovat tajně koukají ze svých úkrytů. Vítr ke mě donáší slova jako „To je ona“ a „Smrt přišla“ nebo i „ Květina smrti, Smrtící láska, Láska mrtvých“ v každé vesnici se o sobě dozvím něco nového. V tom se zpoza rohu vypotácí mladík o něco starší než jsem já.Zahlídne mě a opileckým krokem ke mě zamíří.Stojím jako zařezaná, nemám je ráda a mám z nich strach...Ale jeho můj strach očividně zajímá stejně jako slunce na obloze. Zastaví se těsně přede mnou.
„No ahoj, pojď, jdeme si někam užít.Neboj, nebude to bolet, já budu jemnej.“ Řekne a jde z něj cítit saké a to dost silný. Nahromadí se ve mě nenávist a přijdu až k němu.Pod nos mu strčím svojí růži.
„Fuj co mi to strkáš do nosu za koště?“ postěžuje si, ale je to to poslední co řekne.Za chvíli se kácí k zemi – mrtvý.
„Sorry, ale týpky jako ty nenávidím a v takových případech dokáže moje vůně zabíjet.“ Řeknu posměšně a mrtvola na mě působí uklidňujícím dojmem a já už spokojeně vykračuji dál. Už ani neslyším žádný šuškání, všichni někam zmizeli. V půlce vesnice uvidím Orochimara, značně naštvaný míří přímo ke mě. Čekám až ke mě přijde, bohužel přišel z dost blbého důvodu.Jakmile ke mě dorazil,chytl mě pod krkem a zvedl mě do výšky.
„Sakra Beloved!Řekli jsme z vesničanů žádné oběti.Byla to domluva s Raikagem! Kvůli tobě jsem porušil dohodu a musím z této vesnice odejít!“ křičí a pevně mě drží. Ví moc dobře, že se nedokážu bránit když mě drží na mém znamení. Ale neví, že mě může tím i zabít, za chvíli se začnu dusit a růže kterou držím v ruce začíná uvadat a padá z ní lístek.Orochimaru na to vytřeští oči a rychle mě pustí.
„Příště mě poslouchej, nechci o tebe přijít.“ Řekne a já začnu ztěžka dýchat. Hodím po něm vražedný pohled a uvidím v Orochimarových očích něco co nedokážu definovat. Zvednu se a jdu hodně pozadu, dokonce tam najdu i Kabuta, vypadá stejně jako já. Má pod krkem obtisklé jeho ruce.V takových chvílích jsme si možná i docela blízký.
„Co to do něj vjelo?“ zeptala jsem se a podala mu květinu na ten krk.Vzal si jí ode mě.
„Ale, užil jsem si s Raikagovo sekretářkou a pak uviděl tebe a toho kluka.No prostě Raikage ho dost podělal. První jsem byl na ráně já, a pak ty.“ Řekne a tím se to všechno vysvětlí.
„Další vesnice má být Skrytá Listová a její Hokage, ta už musí vyjít.“ Řekne a já už raději mlčím.