Dítě moudrosti 011 Navždy spolu?

„Nepozveš mě dál?“ Našpulí svůdně rty. Ta drzost! Málem na ni vyzkouším můj slovník sprostých slov, ale Sasuke mě zaráží. Podívám se na něj, má úplně kamennou tvář.
„Promiň, ale teď nemám uklizeno a s Chikako jsme něco řešili, takže…“ Pokrčí rameny Sasuke.
„Aha…chápu, tak mohla bych se stavit jindy?“ Usměje se ještě svůdněji. Mám sto chutí ji praštit. Přemůžu se a usměju se na ni. Ona mi ten úsměv oplatí, jako bych pro ni nebyla žádna výzva. To už nevydržím a nasupeně odejdu od dveří do ložnice. Prásknu dveřma a mám sto chutí něco rozbít. Vezmu do rukou vázu na řezané kytky a mrštím s ní proti zdi. Ta se roztříští na milion kousíčků a já na moment pocítím úlevu. Najednou někdo otevře dveře a já prudce otočím hlavou. Pořád mám naštvanej výraz. Ve dveřích stojí Sasuke a má trochu zmatený výraz. Miluju ho, ale tohle si musím vyřešit sama. Projdu kolem něj a projdu dveřmi na schody, které vedou přímo na ulici. Sejdu je a zamířím si to na kopec, ze kterého je vidět celá Konoha.

Sednu si na lavičku, přitáhnu si kolena k tělu a položím na ně bradu. Moje černé lokny se mi rozprostřou po zádech a kolem obličeje. Chvíli tam jen tak sedím a přemýšlím. Kdo vlastně sem? Nemám Yasua, nemám rodiče. Kým chci být? Jáká chci být? Když si rozdělím lidi do skupin, tak mi jich vznikne pět. Nesobeckost, upřímnost, inteligence, mírumilovnost a neohroženost. Do jaké patřím já? A jak mě to napadlo? Představím si, jak by vypadal svět s těmito skupinami. Lidé by žili v míru a hleděli by si jenom své skupiny. Neohrožení by skákali ze střech a hlídali město. Mírumilovní by s úsměvem pracovali na polích. Inteligentní by vymýšleli různé technologie. Nesobečtí by se starali o chod města. Upřímní by soudili a byli zákonodárci. Byl by to ráj. Nebojím se natolik, abych mohla být neohrožená? Zvednu oči k zapadajícímu slunci. To je už tolik hodin? Vždyť jsem nic nejedla. S touhle myšlenkou se zvednu a zamířím do Ichiraku. Cestou přemýšlím o Akemi. Udělal by mi to Sasuke? Mám se bát? Jak tak přemýšlím, uvědomím si, že jsem na místě. Ve vnitř sedí Hiroshi s Narutem a něčemu se smějí. Sednu si vedle nich a objednám si.
„No čau, Chikako!“ Pozdraví Naruto a pleskne mě do zad. Povytáhnu obočí nad jeho stylem zdravení, ale on už se zase směje s Hiroshim. Usměju se, ale pak mi před očima vystane ten okamžik, když jsem stála před dveřma a oni tam plánovali, jak se zmocní Sasukeho. Rychle dojím svoji porci a zaplatím. Zvednu se a vyjdu na ulici. Zafouká vítr proti mně. Cítím jak mi vlajou vlasy, když běžím. Kam vůbec běžím? Je už tma, takže si nevšimnu, že zpoza rohu vyšla postava. Nestihnu zpomalit, takže to do ní napálím maximální rychlostí. Odlítneme dva metry z místa sražení. Ležím na zemi a bolí mě hlava. Všimnu si, jak postava vstává a naklání se nade mnou.
„Jsi v pořádku?“ Zeptá se mě chlapecký hlas. Zamžourám do tmy. Nade mnou se sklání kluk s bílými vlasy a dokonalou tváří. Může být o rok starší než já. Je zatraceně sexy. Na co to myslím? Mám otřes mozku?
„Jo.“ Vydám chraplavým hlasem. Pokusím se sednout, ale bolest mi vystřelí do hlavy. Chytnu si ji do dlaní. Kluk mě chytne pod kolenama, položí mi druhou ruku na záda a vezme mě do náruče. Opřu si hlavu o jeho rameno a čichnu si k němu. Nádherně voní. Zavřu oči.

Zamrkám. Posadím se a vezmu si hlavu do dlaní, protože mě začne strašně bolet. Rozhlédnu se po pokoji. Šedé stěny, šedý nábytek, šedé povlečení, žádné zrcadlo. Na posteli sedí ten dokonalej kluk.
„Jak je ti?“ Zeptá se mě. Má milý hlas. Ani hluboký, ani vysoký.
„Je mi fajn.“ Zachraptím.
„Kde to jsem?“ Vypadne ze mě.
„V mém bytě. Na kraji Konohy. Předevčírem jsem se přestěhoval.“
„A.. kdo si?“
„Jsem Kazuo. Ze skupiny Nesobeckých, jinak Odevzdaných.“ Řekne s klidem. Vyvalím na něj oči.
„Prosím? Nesobeckých? Jak? Co? Já to nechápu!“ Zaúpím.
„Víš, jak si myslela na ty skupiny? To nebylo jen tak. Mé jutsu tě naladilo na takové myšlenky. Opravdu existují Skupiny. Za pár dní bude celá Konoha rozdělena o těchto skupin. Navždy. Jen takhle můžeme nastolit pořádnému míru. Ninjové, kteří dosud chránili vesnici se přidají k Neohroženým, samozřejmě pokud na to mají. Pokud ne, tak je jednoduše zařadíme do jiné Skupiny. Každý projde testováním.“ Dořekne. Chvilku mi trvá, než mi to dojde. Do jaké bych patřila? Zavrtím hlavou, abych tu myšlenku vyhnala. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.
„Chci domů.“ Řeknu jen. Vstanu z postele a podlomí se mi klena.
„Jsi vyčerpaná.“ Namítne a vezme mě do náruče. Projde se mnou bytem. Všechno tu je nevýrazné, šedé.

Postavím mě u dveří. Vzpomenu si, jak jsem odsud vypadla. Cítím se trochu provinile, že se sem vracím. Prohrábnu si vlasy, ale ruka mi uvízne na temeni, protože jsem si vlasy už delší dobu nečesala. Natahuju ruku, abych zaklepala. Kazuo mě ale chytí.
„Počkej, já…“ Hledá správná slova. Podívá se mi do očí a přitiskne rty na mé. Najednou se otevřou dveře. Jasně to jsem mohla čekat. Tomu se přece říká zákon schválnosti. Odtrhnu se od Kazua a podívám se na překvapeného Sasukeho. Podívám se na Kazua.
„Přemýšlej o tom.“ Řekne a odkráčí, jako by mi právě nezničil život.
„Nechceš mi to vysvětlit?“ Zeptá se Sasuke. V hlasu je slyšet bolest a zlost. Zamotá se mi hlava. Nechci už žádné problémy! Začnou mi téct slzy. Svezu se na podlahu a propuknu v pláč.
„Miluju tě!“ Vykřiknu mezi slzami na Sasukeho. Přistoupí ke mně a přivine si mě do náruče. Sedíme na chodbě a já mu vzlykám do ramene. Bylo toho moc. Musela jsem se vyplakat. Cítím se líp.

„Takže to nebyla tvoje vina?“ Zeptá se potřetí Sasuke.
„Ne. To bych ti nikdy neudělala!“ Bráním se. Sedíme u stolu a já Sasukemu líčím, jak jsem se dostala ke Kazuovi domů a o tom, jak mi vyprávěl o Skupinách.
„To je dost zajímavý.“ Řekne zamyšleně.
„Jo. On byl u Odevzdaných.“ Prozradím mu. Sasuke na mě vyjeveně zírá.
„Vždyť tě políbil, i když si zadaná. To mi přijde celkem sobecký.“ Najednou někdo zaťuká.Se Sasukem si vyměníme tázavé pohledy. Dojdu otevřít a tam uvidím Kakashiho.
„Nepůjdu dál, jen vám něco oznámím.“
„Sasuke!“ Zavolám na něj. Objeví se v chodbě.
„Zdravím.“
„Takže. Ty Chikako to už víš a ty Sasuke už zřejmě taky. Zítra proběhne testování do Skupin.“
„Cože?“ Vyhrknu.
„Ale, vždyť je to tak náhle. Nikdo si ničeho nevšiml. Nechápu to. Nemůže to být ze dne na den. Úplně nám to změní život!“
„Ano. Od šestnáctého roku a víc proběhne u lidí testování. Rodiče se možná rozdělí a dítě půjde k jednomu z nich. Za pár let, až se tento systém ustálí budou svatby jen ve Skupině, takže dítě bude mít rodiče pohromadě. Všem obyvatelům to je právě teď oznámeno. Všichni se shromáždili před sídlem hokage. Jen vám a dalším týmům to řekli jejich mistři. A taky vás chci upozornit, že testování je jen doporučení. Jinak svou skupinu si můžete vybrat vy. Testování to neovlivní.“ Dokončí svoji řeč Kakashi. Přikývnu a Sasuke udělá to samé. Náš učitel kývne na pozdrav a odejde.

Sluneční parsky mě vytrhnou ze spaní. Vedle mě pochrupuje Sasuke. V duchu se usměju. Přejdu do koupelny, vysprchuju se a obléknu se. Jsem mírně nervózní. Přejdu do ložnice.
„Sasuke.“ Zašeptám mu do ucha. Promne si oči a podívá se na mě. Políbím ho na rty.
„Dobré ráno.“ Pozdravím.
„Dobré.“

Jdeme Konohou ruku v ruce směrem ke kanceláři hokage. Před dveřmi se zastavím a zaťukám. Sasuke na mě čeká venku.
„Dále!“
„Um…dobrý den.“ Pozdravím.
„Chikako! S tebou jsem chtěla mluvit.“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli se mám vrátit do své vesnice, když je to rozřazování.“
„Ne. Včera jsem mluvila s tsuchikagem a on souhlasil s tím, že tu můžeš zůstat napořád.“ Řekne hokage nadšeně. Otevřu pusu.
„Můžu!?“ Vykřiknu. Ona jen přikývne s úsměvem na tváři. Mám co dělat, abych tu neomdlela radostí. Vyběhnu ven před kancelář přímo do Sasukeho náruče.
„Můžu zůstat v Konoze napořád!“ Touto větou zaženu nevyslovené myšlenky. Oba jsme si v duchu kladli otázku: co bude potom? Ale teď už je to jedno.
„Můžem spolu zůstat navždy.“ Zašeptám mu do ucha.
„Ano.“ Odpoví. Ale pak si uvědomím ještě jednu věc. Co když spolu nebudeme ve Skupině? Zatlačím tu myšlenku do pozadí. Odtáhnu se a chytím ho za ruku. Společně se vydáme do místní haly.

Je tu celá Konoha kromě dětí, kterým nebylo šestnáct. Sedneme si do řady pro šestnáctileté. Sedím i vedle Naruta.
„Hoj.“ Pozdraví nás.
„Ahoj.“ Pozdravíme jednohlasně.
Najednou se rozsvítí pódium a já se zhluboka nadechnu.