Předurčené 6.díl- "Hurá domů"

*Přítomnost*
„Haló, země volá Uchihu!“ Hasu mávala rukou před obličejem své sestřenice.
„Huh, co se děje?“ zeptala se zmateně černovláska.
„Máme si balit věci a ne zamilovaně koukat na strop stanu,“ vyčetla jí Has.
„No jo pořád,“ odbyla ji Rin a sáhla po legínech a tričku.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Deset minut?“
„A je kolik hodin?“
„Zhruba půl jedenáctý.“ Hasu měla ve své přepravní věci pěkný bordel. Trička a kalhoty byly zmačkané do kuličky. Mezi tím se válely smradlavé fusakle a vypadalo to, že se jí vylilo pití. Přesněji řečeno, to byl sirup.
„Ku*va, já už se na to taky můžu vy**at!“ zanadávala.
„To bude dobrý,“ poplácala Kirin svou sestřenici po rameně.
„Půjdeš to se mnou vymáchat do potoka?“
„Jasně, že jo.“
„Škoda, mohla z toho být dobrá šťáva.“ politovala nebohý sirup Kirin.
„Kušuj s tím.“ Hasu byla značně nasupená.
Ruce měla ulepené od růžové lepkavé tekutiny, a jelikož na to zapomněla, tak si zapatlala i vlasy, ze kterých se to momentálně snažila vymýt. Za chvíli se ozvalo šplouchnutí. Hasu na to totiž rezignovala a plácla hlavou do potoka. Jenže, to by ten potok nesměl být dost hluboký, ona nepozorná a nesměla by za zadkem mít svou sestřenici, která se okamžitě chopila příležitosti. Nakopla naši milou hnědovlásku do jejího velectěného pozadí a ozval se mnohem větší šplouchanec než prve. Tento byl dokonce i s přídavkem- Hasu nehorázně nadávala. *
„Tak to ti teda pěkně děkuju.“ zamručela Hasu z potoka.
„Jéžiš, stejně si byla celá ulepená, takže ti to jedině prospělo.“ chytla ji za ruku a vytáhla na břeh.
„Jak to, že máš vždycky pravdu?“ zeptala se trochu vyčítavě Hasu.
„Tak to ti opravdu neřeknu.“ zasmála se Kirin.
„A já si myslela, že znáš odpověď na všechno.“
„Tak to si se spletla.“ odbyla ji Rin.
Do stanu se vrátily mlčky. Sbaleno měly rychle a stan složily taky celkem rychle. Takže ve dvanáct, když Sayuri začala bouchat poklicemi na oběd, byly v plné polní. Na jídlo jim Mai udělala rýžovou kaši. Přesně v jednu hodinu se na mýtinku přiřítil kůň, který za sebou táhl něco jako vůz. Zavazadla se vezla i se Sayuri a Mai. Rin s Has skákaly po větvích. Chtěly začít trénovat co nejdřív a tohle byla parádní příležitost jak začít.
Tak za hodinu uviděly vršek konožské brány.
„A tímhle definitivně končí naše volnost.“ povzdychla si Hasu.
„Už se těším na to, až začneme pátrat a trénovat. A taky na Kibu.“ usmívala se Rin.
,A na Shikamarua taky.' pomyslela si
„Nesdílím s tebou toto nadšení.“ odpověděla Hasu. „I když na to hledání se taky celkem těším.“
„Tak jsme tady.“ ozvala se ze spodu Sayuri. To bylo znamení, že by se měly přidat k nim do povozu. Seskočily a nastoupily si. U brány na ně čekali Kiba, Neji, Hinata, Shikamaru a vedle něj stála nějaká blondýnka se čtyřma culíkama. Sotva k nim dojeli, vyskočily z vozu a začali se objímat. Kirin si to namířila rovnou k mladému Narovi a té holce.
„Kdo je to? A co tady dělá?“ zeptala se a pohodila hlavou směrem k ní.
„Je to Temari, sestra Kazekageho a Kankuroua a moje holka. A byla tu jen něco předat naší Hokage.“ aby se to, že je jeho holka potvrdilo, objal Temari okolo pasu.
„Aha.“ řekla sotva slyšitelně, otočila se na patě a přeběhla ke Kibovi, kterému zabořila obličej do trička. Kiba ji nechápavě objal a hladil po zádech.
Shikamaru se její reakci velmi divil. Lhal jí o Temari, jen chtěl zkusit, co by jí to udělalo. Teď si uvědomil, že to asi přepískl.
Najednou se před ním vynořila hnědovláska a propalovala ho smrtelným pohledem.
„Cos jí udělal?“ zeptala se a bodla ho ukazováčkem do ramena.
„Nic, jen jsem zkoušel, jak by reagovala, kdybych jí to řekl.“ bránil se Shika.
„Domluvil se se mnou, že to na ni nahrajeme, sice mi neřekl důvod, ale myslím, že vím, proč to chtěl udělat.“ potvrdila to Temari.
„No tak teď jsi to zjistil, tak co kdyby ses jí šel omluvit? Už je naprosto ubrečená.“ vykázala ho za Kirin. „Proč myslíš, že to udělal?“ zeptala se Temari, jakmile byl z doslechu.
„Myslím, že mu na ní záleží až nezdravě moc a chce, aby se měla co nejlépe. A podle její reakce to tak asi taky cítí.“ odpověděla jí.
„Ty jako myslíš...?“
„Ano.“ skočila jí Tem do řeči.
„Bože, to sou ko*oti. Pokud se nedají dohromady do týdne tak budu muset nastoupit já. Grr, proč se prostě nedaj dohromady? Vždycky to řeknou mě a pak 'Šmudlo mysli'. Jak já je nechápu.“ postěžovala si Hasu.
„Tak to chápu.“ pousmála se Temari. Přešly ke zbytku zrovna ve chvíli, kdy Kirin prosila Kibu, aby Shikamaru vypadl.
„Je to otrava, když nechceš znát pravdu. Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde bydlím.“ řekl a odkráčel pryč.
„Rin? Měly bychom jít za našima a pak za Tsunade.“ pronesla do nastálého ticha Hyuuga. „Třeba nám zase zkrátí klid.“
„Dobře, jdeme.“ zašeptala Kirin. Nasedly zpátky do vozu a zamířily k Uchihům a potom k Huugům. Vyložily si věci a u Hasu doma se zdržely na svačinu. Ve čtyři si je přišel vyzvednout Kiba a po cestě přibral Nejiho. Šli pomalu směrem k budově Hokage. O půl páté klepali na Tsunadiny dveře.
„Dále!“ ozvalo se po pěti minutách ticha.
„Dobrý den, Hokage-sama!“ pozdravili sborově. Tsunade se zvedla a přešla k dívkám. Znaleckým okem zhodnotila, že se rapidně rychle uzdravují a tím pádem dostaly povolení začít s LEHKÝM tréninkem už za čtyři dny.
„Ale opravdu zlehka!“ zavolala za nimi pátá, když odcházeli.
„Hái, Hokage-sama!“ ozvalo se z chodby.
Následující den byla Kirin jak tělo bez duše. Přesněji vypadala jak zombík, protože předešlou noc probrečela. Jen bezcílně bloumala Konohou, vyhýbala se místům Shikamarova častého pobytu, a když zahlédla nějaký vysoký a černý culík, rychle se dekovala.
Na oběd, na který si vzpomněla až někdy ve čtyři, zašla do Ichiraku Ramen a když odcházela, zastavila ji Hasu.
„Co s tebou je!? Celej den se jen tak couráš a nic pořádnýho neděláš a vypadá to, že se ani nic takovýho nehodláš chystat! Je to kvůli tomu včerejšku, že ano?“ evidentně ji tím naštvala.
,Proč bych jí to měla říkat? Stejně by to nepochopila' trápila se Rin.
Měla toho až nad hlavu a všechno v ní explodovalo. Emoce se nekontrolovaně valily na povrch. Z očí jí začaly téct slzy a ještě slyšela, jak hnědovláska říká: „Takže jo.“ a pak se rozběhla pryč.
Skrz vodopád slz neviděla na cestu a několikrát upadla, ale hned se zase zvedla a běžela dál. Nevnímala pohledy kolemjdoucích, ani nechtěla. Běžela dál k bráně a pak dál do lesa.
Když zakopla už asi po patnácté, někdo ji chytil, než stihla dopadnout na zem. A kdyby dopadla, už by neměla sílu vstát, jen by čekala, až ji tu někdo najde. Ten někdo, kdo ji chytil, byl Shikamaru vracející se do Konohy ze svého oblíbeného místa. Nevzpouzela se, byla moc slabá.
„Proboha, co děláš?“ zeptal se starostlivě. Dokonce zapomněl říct, že je to otrava. Chytil ji pod koleny a nesl na ono místo.
Rin pořád plakala a už měla promáčené tričko nejen ona, ale i Shikamaru. Za chvíli došli na mýtinku, uprostřed které rostl mohutný dub a z pod něj vyvěral potůček. Přešel až do stínu dubu, opřel se o kmen, plačící Kirin si posadil na klín a přitáhl si jí k sobě.
„Co jsi dělala, že jsi tak domlácená?“ zeptal se znovu.
„Utíkala před pravdou, před včerejškem, před vším.“ Kirin už neplakala, ale jakmile to dořekla, rozbrečela se nanovo. Shikamaru odněkud vylovil kapesník a utřel jí nos a oči.
„Promiň mi ten včerejšek, prosím. A jak to včera vlastně bylo? S Temari.“ zeptala se po chvíli ticha.
„Hráli jsme to. Všechno. Nejprve nesouhlasila, ale potom si to rozmyslela a pomohla mi. Byla to otrava, přemlouvat ji. Je hrozně zaujatá. Dělal jsem to, protože jsem chtěl znát tvoje pocity vůči mě. Už je znám.“ Během toho co jí to vysvětloval, seděla se skloněnou hlavou. Teď ji zvedla.
„Já sem pitomá.“ prohlásila a objala ho okolo krku a obličej mu zabořila do ramene.
„Nejsi.“ odporoval a při tom ji hladil po zádech.
„Mám pocit, žes mi neřekl pravý důvod toho včerejška.“
„Nemýlíš se.“ hleděl do mraků.
„Proč?“ zeptala se. V očích měl pohled týraného psa.
„Protože… Protože tě mil...“
„Já tebe taky.“ položila mu ruku na tvář. Pomalu se k ní začal přibližovat a ona k němu taky. Jejich rty se spojily.
„Miluju tě.“ Kirin nechala Shikamarua dopovědět to, co předtím přerušila.
„Ty víš, že já tebe víc.“ odpověděla mu.
„Já tebe nejvíc.“ ukončil debatu Shikamaru.
„Půjdeš se mnou?“ zeptala se z ničeho nic.
„Kam?“
„Zpátky, Has bude mít strach, kde jsem. Zdrhla jsem jí, když na mě křičela, že jen bezcílně bloumám Konohou a nic nedělám. Ale kdybych to nedělala, tak se nestane to, co se stalo.“ usmála se a přitulila se k němu.
Chytl ji v pase a sundal si ji z noh. Pak vstal a vytáhl ji na nohy.
„To víš, že půjdu.“ řekl a dal jí pusu na čelo.
„Díky.“ chytla ho za ruku a propletla si s ním prsty.
Očekávala, že na ni bude Hasu čekat u brány. Čekala. Ale když jí přišli na dohled a ona uviděla, jak se drží za ruce s mladým Narou, tak se radši rychle dekovala někam pryč.
Jelikož bylo už půl deváté večer, tak šli na horu Hokage. Shodli se na tom, že strávit první společný večer, je nejlepší na nejlepším výhledu na západ slunce. Nejlepší výhled je z hlavy Minata, ale ani na jednu z hlav nevedou schody. Takže Shikamaru vzal Kirin do náruče a seskočil dolů.
***
Hasu nechápavě hleděla za svou nejlepší kamarádkou. Když se Rin rozbrečí z ničeho nic, je to vážné. Pět minut stála jak opařená a zírala za ní. Pak se vzpamatovala a běžela za Nejim a Kibou pro pomoc. Za Kibou vletěla jak neřízená střela, chytla ho za ruku a už zas sbíhali schody. Když se jí zeptal kam se tak žene a proč, odbyla ho tím, že to nebude říkat dvakrát. Za deset minut stáli pod Nejiho oknem a házeli do něj kamínky. Vybafl na ně rozzuřený Neji a než stihl cokoli říct, Kiba po něm hodil laso, trhl směrem k sobě a Neji se zřítil do připravených kopců posekané trávy jen v trenkách.
„Hasu! Co to mělo znamenat?“ ptal se, když si z vlasů vybíral kousky trávy.
„Průšvih,“ vybafla na něj.
Podíval se po Kibovi, ale ten jen pokrčil ramenama, že nic neví.
„Jakej?“
„Rin se z ničeho nic rozbrečela.“
„Ku*va! Tak to je hodně blbý.“ poznamenal Kiba.
„Tak to asi vůbec nevím.“ odpálkovala ho.
„Proč?“ zeptal se Neji.
„Hádám, že kvůli tomu včerejšku.“
Kiba vypadal asi tak, že by si i nechal ostříhat vlasy, jen aby Kirin nebrečela. Asi to řekl i nahlas, protože Hasu prohlásila: „Vážně? Já jí to klidně řeknu."
Domluvili se, že prohledají celou Konohu. Neji dostal část pod Hlavama, Hasu u brány a Kiba to mezi tím. Nejprve ale prohledali všichni společně Uchiha a Hyuuga čtvrtě. To samotné jim zabralo tak hodinu a půl, pak se u budovy Hokage rozdělili.
Has se k bráně dostala v 18:10 a hned začala prohledávat uličky. Úkol jí značně znemožnil nějaký dědula, který byl skoro hluchý, takže mu všechno musela opakovat pětkrát. Když Rin nikde neobjevila, tak se vrátila k bráně a povídala si s Izumou a Kotetsem. Sraz měli až za půl hodiny u Hlav. Zrovna, když se zvedala, že už půjde, zahlédla v dálce dva lidičky. Podle chakry to byla Kirin a-a- tady se zakoktala, ale ani jí to nepřekvapovalo- Shikamaru? Chvíli tam jen stála a pozorovala blížící se dvojici, a když si všimla, že se drží za ruce, tak vyskočila na střechy a skákala k Hlavám.
Rozhodla se, že klukům zalže a řekne jim, že ji nenašla. “Všichni“ přišli s neúspěchem. Chvíli se dohadovali, kde by mohla být, když Hasu oběma zacpala pusu.
„Pšt, někdo jde.“ řekla a všichni se dekovali do křoví, ve kterém měli tajnou základnu.
Ještěže je vchod z druhé strany. Vlezli do vysekaného prostoru a z plastové krabice si vytáhli polštářky na sezení.
„Už jsou tu.“ oznámila. Tušila, kdo to bude, ale nic neříkala.
„Rin a Shikamaru!?“ potichu vykvikl Kiba.
„Ticho!“ zpražil ho Neji.
„Asi si to nechala vysvětlit.“ poznamenal Kiba šťastně.
„A co to vlastně mělo znamenat?“ zeptala se ho Hyuuga.
„Chtěl zjistit, co k němu cítí. Myslel jsem, že se mi ta její reakce jen zdála, ale asi ne.“ vysvětloval Neji. Kiba na ně hleděl jak na zjevení z bažin.
„Nevejrej na ně.“ lískla ho Hasu.
„Za co?“ zeptal se a třel si bolavé místo.
„Taky bys chtěl mít soukromí.“ zpražila ho pohledem.
„No jo, furt.“ řekl a sedl si na turka.
Poukázala na to, že jdou na západ slunce a v zápětí si Nara vyzdvihl Rin do náruče a seskočil dolů.
„Tak pánové, divadlo skončilo, jdeme domů.“ řekla Has a už se štrachala ven z keře.
Kibovi začal v kapse bzučet mobil.
“Kibo? Kde jsi? A nevíš kde je Kirin a Hasu?“ ptal se naléhavě nějaký hlas.
„Ahoj mami, jsem u Hlav. Je tu se mnou Hasu s Nejim a Rin je někde poblíž, ale bude se dívat na hvězdy a nechce, aby ji někdo hledal.“
“Dobře, dík“ řekla Tsume a zavěsila.
„Tak jdem.“ řekl Neji.
Pomalu se sunuli ze schodů a dvě třetiny přemýšleli o Kirin se Shikamauem a ta jedna o jejich cestě za Starým Poutníkem.
Co pro ně má připravené? Budou schopny ten úkol splnit? Nezklamou? A když ano, co se stane? Kladla si Hasu otázky jedu za druhou.
Z přemýšlení ji vytrhl Nejiho hlas, který se jí na něco ptal.
„Ptal ses mě na něco?“ zeptala se.
„Ano, jestli byste nešli zítra na celej den z Konohy. Jako třeba na piknik.“ zopakoval svou otázku.
„Šly, rády. Ostatně, aspoň to uteče rychleji.“ tenhle nápad se jí líbil.
„Dobře, tak zítra v šest u nás, abychom stihli nakoupit. Půjdu to říct zbytku. Běž to říct Mokuzaiovi s Kami, ale asi tu budou chtít zůstat. A ty si běž lehnout, jsi vedoucí skupiny Pečivo, Kibo ty jsi vedoucí skupiny Pomazánky všeho druhu a já si beru zbytek." rozdal úkoly Neji a každý se rozešel svou cestou. Neji šel chvilku s Hasu a pak zamířil k Sakuře.
„Tati!? Zítra jdeme s děckama na piknik! Možná, že se to trochu protáhne.“
„Kdo všechno jde?“ zeptal se její otec.
„Nevím, ti co budou souhlasit. Ale určitě já, Neji, Kiba, Kirin a pravděpodobně Shikamaru.“ odpověděla a začala stoupat do schodů.
„Dobře se vyspi!“ zavolal za ní otec.
Sbalila si stan, karimatku, oblečení a vše co by mohla potřebovat. Budík si nastavila na půl šestou, umyla se a šla si lehnout. Usla v zápětí.

* nevím od koho to chytla, když Neji ani Hina nenadávají