Gaara/Saira...3.část

„Ano,“ Vysypala jsem ze sebe nakonec. Deidara se na mě zvědavě zadíval. Zachvěla jsem se a zadívala jsem se mu do očí.
„Chceš Gaaru…“ pronesla jsem zastřeně. „Proč? “
„Má v sobě Ichibiho.“ odpověděl prostě a klidně a já se znova zachvěla. „Akasuki jdou po Jinchuuriki a on je jedním z nich.“
Kývla jsem a zadívala se na zem, ale nešokovalo mě to, co právě řekl, víc mě šokovalo to, že jsem věděla, co se s Gaarou stane, až mu odeberou Ichibiho. Bylo to jasné jak facka. Gaara zemře, pokud ho Deidara chytí. Jelikož jsem se teď neměla ke slovu, Deidara opět promluvil.
„Potřebuju jen, abys ho pozdržela a pomohla mi ho tím chytit,“ v tu chvíli kdy to řekl, už jsem svou odpověď měla. Nechtěla jsem mu pomoct, nechtěla jsem, aby Gaara zemřel a už vůbec jsem nechtěla, aby tu Deidara byl.
„Nepomůžu ti.“ Zvedla jsem oči ze země a zadívala se do těch jeho. „Nikdy to nepomůžu Gaaru chytit, je to můj učitel a přítel. Nedovolím, abys mu ublížil.“ Poslední větu jsem zdůraznila tak, aby to pořádně slyšel.
„To je mi líto. Víš, že tím právě porušuješ naši dohodu?“ konstatoval.
„Vím. Ale nemůžu ublížit příteli.“
Deidara se zamračil, jako by nevěřil, že opravdu pro tohle poruším dohodu. Jsem ztracená, protože dohodě se vzdorovat nesmí ani, když jde o přítele, ale já to nemůžu udělat.
„Hm…“ řekl nakonec Deidara a otočil se zpět k sově, která zatím poklidně stála na písečné zemi. „Fajn, ale v tom případě jsi od teď můj nepřítel“ Vrátil se k sově, naskočil na ni a pak se rozletěl pryč.
„To jsem byla vždycky.“ zamumlala si pro sebe neslyšně a jelikož už setkání skončilo a já jsem tu neměla už co dělat, tak jsem se vydala zpět domů.
***
Půlku cesty jsem šla pomalu a půlku jsem běžela, když jsem konečně dorazila k domu, Gaara stál u dveří a čekal tam. Prudce jsem se před ním zastavila, doslova jsem sípala, jak rychle jsem běžela, ale tohle nebyl ten problém, musela jsem Gaarovi říct o Deidarovi a o tom, co se stalo. Ale potíž byla v tom, že když jste zadýchaní, tak se moc plynule mluvit nedá.
Nadechla jsem se a vydechla.
„Je tady Akatsuki.“ pronesla jsem vyrovnaně a napřímila se. Podívala jsem se Gaarovi do očí, ale nebylo tam nic jiného než chlad. Připadala jsem se divně, nejspíše jsem se potila, měla jsem strach z toho jak Gaara zareaguje. Ale on jen kývl.
„Jak to víš?“ zeptal se ledově chladně a otevřel dveře. Zamračila jsem se a uhla pohledem k zemi. Nemohla jsem mu říct o dohodě s Deidarou ani o tom, že jsem se s ním sešla, ale z nějakého důvodu jsem mu nechtěla lhát. V nebezpečí nebyl jen on, ale i celá vesnice.
„Jak jsem se procházela… No, šla jsem k bráně a tam jsem viděla muže v černém plášti s červenými mráčky.“ zalhala jsem.
Gaara opět kývl a pak mi pokynul rukou směrem ke dveřím.
„Zbytek mi řekneš vevnitř.“