My heart is bleeding just for you

Tohle je snad zlý sen, pomyslel si na kratičký okamžik, ale i přesto se prosmýkl kolem do rytmu se svíjejícího páru, aby vzápětí narazil do dalšího. Zbytečná snaha! Omluvil se zvednutím ruky a prostě pokračoval dál. Ani ho nezaznamenali, jak byli uchváceni sami sebou a tou hudbou, napadlo ho. Když se konečně protlačil davem až na konec, zatočil doleva a po dalších deseti krocích se zastavil. Obrátil se čelem k davu a chvíli ho sledoval. Když si byl prakticky jist tím, že mu nikdo nevěnuje pozornost, ustoupil až ke zdi a opřel se o ni. Ruce natažené podél těla, dlaně dotýkající se cihel za ním. Zavřel oči a opřel se hlavou o chladnou zeď za sebou. Na kratičký okamžik se ponořil do zvuků dunící hudby kolem. Nechal ji prostupovat svou kůží a působit na celou svou osobnost. Prostorem se rozezněla následující slova…

Are you looking for savior
Chasing a dream
Love turned to hate
Now I´m crossing the border
Sealing our fate
But I´m not afraid

Skrytý v šeru a pohodlně opřený se Itachi nechal strhnout celkovou dynamikou toho songu, aniž by si to v první chvíli uvědomil. Došlo mu to až, když se přistihl hned při několika pro něho neobvyklých věcech. Hlava se mu rytmicky pohupovala zprava doleva. Oči stále zavřené sotva znatelně se míhající za víčky. Pravou nohu měl mírně pokrčenou a špičkou si podupával do rytmu. Zrovna tak prsty levé ruky vyťukávali stejně dynamický zvuk do holé zdi pod nimi. Tělem se mu valil příjemně teplý a mysl obluzující pocit. Okamžitě se vším přestal. V duchu napočítal přinejmenším do dvaceti, než se odrazil, aby vzápětí došlápl na širší trám dobrých deset metrů nad ním. Vražedně tichý, ale přesto se podíval dolů, aby se přesvědčil, že si toho nikdo nevšiml. Teprve potom pomalu došel do rohu místnosti, kde se prostě posadil a pozoroval dav pod sebou. „Zatraceně proč mě sem poslal,“ zamručel si sám pro sebe a otráveně. „Co je na ní tak zvláštního, že ji chce?“ Automaticky zvedl ruku a prstem zajel pod stojáček roláku, který měl na sobě, aby upravil svůj náhrdelník. Zachytl se mu do nití vlny a nepříjemně to tahalo. Nesnášel civilní oblečení, nesnášel ho. Pein to samozřejmě moc dobře věděl, ale příkaz zněl jasně. Tentokrát žádný Akatsuki plášť, ale co nejobyčejnější civilní oděv, který mu umožní splynout s okolím. Sice to v jeho případě bylo tak trochu obtížně už samo o sobě, protože Itachi Uchiha patřil k těm málo lidem, kteří vyčnívají už jen svojí samotnou podstatou, ale Konan na sobě zapracovala a snažila se. Protentokrát. Nachystala mu obvyklé černé kalhoty, síťované černé triko, to ostatně nosil skoro pořád, a nakonec vlněný žebrovaný rolák s několika málo koženými pásky, které tvořily ozdobné prvky na rukávech.

Vzpomněl si, že když proti tomu protestoval a poukazoval na to, že není kam dát zbraně, jakékoli zbraně, jen se na něj chladně usmála. „Skutečně nějaké potřebuješ?“ syčela jedovatě. „Zrovna ty, Itachi? Co tak ruční pouzdro na předloktí, hm? Co takový nůž do boty, to by také nebylo marné? Co já vím, strč si, co chceš a kam chceš, hlavně mě s tím už neotravuj. Stačí, že mám kolem vás skákat jako nějaká chápavá hospodyňka.“ Na to po něm mrskla oblečením, vyřítila se z místnosti a práskla za sebou dveřmi. Itachiho napadlo, že jí nejspíš Pein zase pocuchal peříčka, když je tak protivná. Na druhou stranu měla pravdu v tom, že on skutečně nepotřeboval mít sebou žádné zbraně. Tu nejnebezpečnější z nich nosil neustále u sebe a potřeboval ji prakticky na vše, co dělal. Jako na povel, že se o nich mluví, ho oči zabolely. To bude ten kouř a všechna ta blikající světla kolem, napadlo ho okamžitě. Sklopil víčka a palcem a ukazovákem si opatrně promnul vnitřní koutky u kořene nosu. Poté se znovu opřel hlavou vzadu a relaxoval. Hudba, blikání světel, všudypřítomný dým a pach alkoholu, stejně jako mísící se vůně linoucí se z lidských těl pod ním, to vše ho nechávalo naprosto v klidu. Nezajímalo ho to a netýkalo se ho to. Vůbec! Měl tu být, tak tu bude, ale to neznamená, že musí taky tam dole křepčit či vůbec pobývat. Ne že by mu vadila představa přitažlivého ženského těla svíjejícího se v jeho náručí, to rozhodně ne a třebas i někoho vyhledá, až bude po všem. Koneckonců byl chlap a měl své potřeby, jež potřebovali naplnit bezezbytku. Nicméně Itachi stavěl na první místo povinnosti, pak povinnosti následované dalšími povinnostmi a zodpovědností a teprve až na samotném konci se slabě krčila nějaká ta zábava. Prostě měl určitý žebříček hodnot, který uplatňoval všude. Takže i ve vztazích. Jestli se to někomu nelíbilo, byl to jen a pouze jeho problém, protože jemu to takto vyhovovalo. Ukolébán relativně poklidnou atmosférou dole a monotónně se opakující hudbou si dovolil ten neskutečný luxus a oprostil svou mysl od všeho materiálního. Jen na poslední chvíli proto zaznamenal, jak se prostorem pod ním rozlévá naprosto neobvyklý pocit a ticho. Ticho! Okamžitě byl naprosto vzhůru a při plném vědomí. Dřív než se podíval dolů, natáhl si stoják roláku přes pusu. Měl určité podezření a nehodlal ze sebe samotného dělat pokusného králíka.

Rychlostí blesku se stáhl víc do pozadí, aktivoval Sharingan a teprve potom prohledával zrakem celou místnost. Netrvalo to déle než pár vteřin a jeho oči nalezli to, co hledali sami od sebe. Do místnosti plné lidí vstoupila žena a Itachimu bylo naprosto jasné, co měla znamenat Peinova poslední slova.

***** Předtím v tajném sídle Akatsuki ****

„Tak mi aspoň řekni, jak ji poznám,“ zeptal se Uchiha vůdce Akatsuki.
Bystrému posluchači, jakým Pein bezesporu byl, přitom neušel slaboulinký náznak nespokojení a prchlivosti v jeho hlase, byť byl velmi dobrý v jeho maskování. V duchu si poznačil, že s tím něco po jeho návratu bude muset provést. Prchlivých osobností měl už v organizaci víc než dost, dalšího nepotřeboval. „Neboj se, poznáš ji.“
„Hodil by se aspoň mlhavý popis nebo nějaké zvláštní znamení,“ snažil se vydolovat aspoň mizivé informace Itachi, ale bez úspěchu.
„Řekl sem,“ pronesl rázně Pein, „že ji poznáš, tak ji poznáš. Konec diskuze!“
„Dobrá,“ rezignoval konečně Itachi. „Chtěl bych vědět, proč právě já. A proč mám být sám.“
Šéf byl už skoro u dveří, ale přesto se zastavil a odpověděl mu. „Kromě mne samotného jsi ty jediný, který má předpoklad pro to ji sem dopravit. Potřebuji ji živou, Itachi. Přesněji řečeno víc než živou, zatraceně.“ Itachi se už nadechoval k další otázce, když Pein pokračoval. „Má naprosto neobvyklé schopnosti, které by ostatním členům značně ztížili podmínky jejího chycení. Já jít nemohu a Konan potřebuji taky tady. Deidara by z ní pravděpodobně nadělal hromádku neidentifikovatelných kousků tím svým jílem. Hidan by ji s velkým uspokojením obětoval tomu svému Bohu. Pro Kakuza nemá dostatečně velkou finanční hodnotu, i když to je na diskuzi, protože hledá ve špatných zdrojích. Sasori by vystál důlek než by se uráčila mu věnovat pozornost, z čehož by pravděpodobně dostal infarkt. Zetsu by ji sežral, ale to by mu bylo asi pěkně špatně anebo by praskl. Kisame je moc brutální a nadělal by z ní rybí karbanátek zatímco Samehada by nad ní tancovala nadšením břišní tance díky její chakře. No a Tobi je zrovna pryč. Stačí ti to jako výstižní popis anebo…“
„Takže jsem jediný možný adept,“ pronesl Itachi chladně.
„Ne, jsi jediný vhodný kandidát,“ opravil ho Pein. „Kdybys mě předtím nepřerušil, řekl bych ti, že to vše, co jsem právě řekl, by platilo, pokud by se k ní vůbec kdokoli z nich dokázal aspoň přiblížit.“
„To je tak nebezpečná?“ zeptal se Itachi s nově objeveným zaujetím.
„Dávám přednost termínu neobvyklá,“ opravil ho znovu Pein. „Však se o tom sám přesvědčíš na vlastní oči. Měj na paměti, že ji chci živou, tak si dávej pozor. Vím, co Mangekyou dokáže, tak si dávej dobrý pozor.“
„Rozkaz šéfe,“ uzavřel trochu kousavě Itachi a raději vycouval ze dveří.

Oproti vší logice byl právě uštěpačný, rozháraný, protivný a přehnaně zvědavý. Prostě všechno to, co sám odsuzoval na ostatních, ale nějak si nemohl pomoct. Přisuzoval to stupňujícímu se lovu ocasých démonů a pronásledování jeho maličkosti Sasukem, kterého měl právě Orochimaru. Pokud měl správné informace, a ty měl on prakticky vždy, Sasukeho schopnosti se rozvíjely obrovským tempem do nevídaných rozměrů. No, až nadejde onen čas a oni se střetnou, bude to bezesporu velmi zajímavé, ale teď zpátky k práci.

***** Zpět v současnosti ****

Itachi sledoval, jak se prostorem pod ním rozlévá ta nejpodivnější aura, kterou za svůj dosavadní život potkal. Středně vysoká žena blíže neurčitelného věku se právě ponořila do davů vlnících se lidí. Měla dlouhé havraní vlasy, vyčesané do ohonu na temeni hlavy. Na spáncích jí jasně prosvítali jakoby stříbrné pablesky výrazně světlých až bílých pramenů vlasů, které měla spletené do copánků. Díky černému oblečení by mu nejspíš dokonale splynula s davem lidí nebýt těch jejích očí. Na okamžik zvedla zrak jakoby jeho směrem, ale jen zkoumala terén na pod ním. On měl tak možnost zahlédnout tu dokonale a průzračně modrou svítící nádheru, která se jí leskla v očích. Itachimu připadala tak nějak zvláštní a kdyby to měl vyjádřit prostě, tak by nejspíš musel říct nahlas, že je hladová. Působila tak na něj. Nicméně i tak na sucho polknul a jeho mozek vyslal jasný signál zbytku těla. Ona a žádná jiná! Právě chtěl seskočit, když se dole pod ním rozpoutal ten nevětší masakr, jaký si lze vůbec představit.

Žena došla přesně doprostřed tanečního parketu, kde se zastavila. Roztáhla paže pěkně doširoka, jakoby zdravila nový den a hned se ozvalo hlasité několikanásobné cvaknutí. Itachimu došlo, že právě uzamkla všechny možné dveře. Pročpak asi? Napadlo ho ihned. Začala hrát další písnička a ona sama se pustila do tance. Její okolí vlastně ani nepřestalo, stejně jako naprosto nikdo nezaznamenal nic z toho předtím. Vlastně to vypadalo, jako by tam ani nebyla. Ladné pohyby éterického těla prokládala zdánlivě náhodnými doteky lidí ve své bezprostřední blízkosti. Ti se po jejím doteku prostě sesunuli k zemi jako hadrová panenka bez sebemenších známek života a s popelavou pletí. S každým padajícím tělem se její pleť prozařovala a celá její bytost jakoby o zlomek ožila. Okruh jejího řádění se pozvolna rozšiřoval a mrtvol přibývalo. Zvláštní ovšem bylo to, že to neprosto nikoho kolem nezajímalo. Vypadalo to, jako by se každá osoba, které se dotkla, stala pro okolí neviditelná. Docházelo tak k značně groteskním situacím, kdy jedinci, jež ještě před vteřinou tančili s někým v páru, najednou poskakovali samotní a bylo jim to jedno.

Itachi s němým úžasem sledoval scénu pod sebou, která se chýlila ke svému konci. S posledními takty písně obtančila bezprostřední okolí kolem zdí a nevynechala přitom ani ochranku a personál podniku. Pak se prostě zastavila na místě a s blaženým výrazem ve tváři si přejela pažemi po bocích dolů. Itachiho okamžitě napadlo, že vypadá jako kočka, která se dobře nažrala.

„Už chápu,“ zamručel pro sebe potichu. Poté seskočil dolů a ze rtů mu splynula jen dvě slova. „Mangekyou Sharingan.“