Kdo by věřil v přání

Sasuke, Sasuke, Sasuke! honilo se malému Narutovi v hlavě, když večer hledal mezi keři kunaie, které absolutně minuly svůj cíl. Všichni se z něho můžou zbláznit. Ale já ho porazím. Stanu se ninjou a dostanu ho na kolena, sliboval si blonďák. Úplně před sebou viděl, jak se ten nafoukaný Uchiha před ním hroutí k zemi z jeho ran.
Najednou mezi křovím objevil něco, co na první pohled splývalo barvou s listy. Zvědavý Uzumaki po tom chmátl, jenže ho zklamalo, když zjistil, co to je. Nějaká kniha. Obrátil ji a přečetl si název. Zajímavá místa Listové stálo na vazbě. Nevypadalo to moc záživně. Klučina se zamračil. Kdo by chtěl něco takového? Ale vypadalo to, jako by to někdo ztratil. Všiml si razítka knihovny. Udělá dobrý skutek a vrátí knihu zpátky. Tak jako tak, z toho vedra se mu pomalu točila hlava. Na počasí šlo vidět, že pomalu přichází léto.
Úplně zapomněl na kunaie a vydal se na cestu do vesnice. V horku šel pomalu a i přesto z něj tekl pot. Potřeboval se zchladit. Zamířil k nedaleké řece, kde si za chvíli lil vodu na hlavu, aby dosáhl aspoň nějakého osvěžení. Když už měl vlasy úplně mokrý, skoro se doplazil do stínu větví jednoho ze stromů a zalehl. Po tréninku byl unavený, ale spát v tom parnu opravdu nešlo.
Po chvíli ho koukání na mraky omrzelo a přemýšlel, čím by mohl přerušit tu nudu. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než otevřít knihu, kterou předtím položil vedle sebe.
Opravdu tam nebylo nic moc zajímavého. Pár stránek o všemi oblíbených horkých pramenech, budova Hokageho, hlavy ve skále, památník padlých, nebezpečné tréninkové areály, nějaké místo, kde se spolu vídávali zamilovaní, protože se říkalo, že se na tom místě rodí pravá láska, starý budovy, ale potom ho něco skutečně zaujalo. Kapitola nazvaná Vodopád dětí.

Od pradávna rodiče, prarodiče i praprarodiče prozrazovali svým mladým generacím tajemství vodopádu, kde se dětem plní přání. Mezi rodinou se předávala rada, že pokud nějaké dítě, které ještě nedosáhlo věku patnácti let, něco opravdu chce, může se mu to splnit, jestliže se prvního června, v některých zemích nazýváno Den dětí, svěří se svým přáním vodopádu, tekoucímu v Lesu věřících.

Pod tím byl už jen nakreslený obrázek toho místa. Narutovi se po tváři rozlil rozzářený výraz. Zítra začínal první letní měsíc. Takovou příležitost si nemohl nechat ujít. Chtěl se toho dozvědět víc, ale nikde už nic napsaného nebylo.
Nevadí, smál se pro sebe. Stačí, co ví. Rychle se zvedl a do svého bytu doběhl rychlostí, že si ani nevšiml, kolik lidí cestou srazil k zemi, mezi nimi i překvapeného Sasukeho.

V noci vůbec neusnul, nemohl se dočkat rána, až se vydá na místo plnící přání. Přišlo mu, že se měsíc vůbec neposouvá. Ale po čase, který mu přišel jako týden, se skutečně dočkal a uviděl tu úžasnou šedivou oblohu. Nato všechno utíkalo mnohem rychleji, s ranním sluncem se nasnídal a pádil bránou do lesa, kde se nacházel vodopád.
Našel ho ale až po dvou hodinách, protože jeho orientační smysl ho zradil a nechal ho bloudit po lese snad hodinu a půl.
Přesto u něj Naruto konečně stál. Doma si připravil lístek se svým přáním. Hodil ho do šumící vody, jenže to mu přišlo málo.
„PŘEJU SI, ABY MĚ VŠICHNI VE VESNICI UZNÁVALI!! “ zakřičel, až přeřval i vodopád.
Čekal, že se třeba zatáhne, zablýskne, zafouká vítr, cokoliv, co naznačí, že jeho prosba byla vyslyšena. Nic. Naštvaně se vydal na cestu zpátky do vesnice a mručel, že se zbytečně trmácel tak daleko.
Už bylo zase dost teplo, ovšem dnes se počasí zlepšilo a dalo se normálně dýchat. Na Narutovi se pomalu začala projevovat probdělá noc, tak se zastavil pod jedním stromem, kde se natáhl a s myšlenkami u vodopádu upadl do hlubokého spánku.
Probudilo ho až slunce, svítící mu do ospalých očí. Rozmrzele se obrátil na bok, jenže se mu nepodařilo už znovu usnout. Rozladěně vstal a pokračoval v cestě do vesnice. Zakručelo mu v břiše, muselo být aspoň poledne.
Za chvíli se ocitl přesně tam, kde chtěl. Ichiraku ramen.
„Zdravím, staříku,“ zakřičel, jakmile si sedl, ale nikdo nepřicházel. S údivem se rozhlédl a všiml si malého lístku na stole. Polední pauza
Co to má znamenat?! Polední pauza? Co to je za logiku, aby si restaurace dávala polední pauzu, když v poledne je největší hlad? Potom ale Naruto musel sám sobě přiznat, že tak jako tak tady žádný člověk kolem něj není. Zklamaně vstal, vyšel ven a podíval se na slunce.
„Kde se asi mám teď najíst?“ povzdechl si nahlas.
„Slyšeli jste ten hlas? Musí být někde tady!“
„Jo, pojď, určitě na něj narazíme!“
Tato dívčí konverzace se nesla zprava. Uzumaki zvědavě koukl do ulice a málem ho v tu chvíli povalily dvě sprintující holky, asi v Narutově věku. Zastavily se před ním a začaly pištět. Všichni okolo zamrzli na místě a sledovali tu podívanou.
„Já jim nic neudělal,“ bránil se blonďák a couval dozadu.
„TO JE NARUTO-KUN! TAK ON TADY FAKT JE!“ ječela hnědovláska.
„NARUTO-KUN!“ kvičela druhá tak nadšeně, že div nepřešla do ultrazvuku.
„To je opravdu Naruto-kun.“
„No jo, Naruto-kun.“
Mezi lidmi se ozývalo vzrušené šuškání.
„Naruto-kun!“ oslovil Uzumakiho nějaký muž, kterého v životě neviděl, a vtiskl mu do ruky plnou tašku instantních rámenů. „Ber to jako důkaz vděku,“ usmál se.
„D-děkuju,“ koktal Naruto. „Za co?“
„Ty jsi ale vtipálek,“ zasmála se neznámá žena. Kolem Uzumakiho se mezitím totiž vytvořil kruh lidí, kteří se na něj zářivě usmívali. „Přeci za záchranu naší vesnice před Devítiocasou liškou.“
„Jo? Tedy, chci říct, jasně!“ vzpamatoval se. „Nemáte přeci zač.“
„Ale máme, nebýt tebe, všichni bychom umřeli.“
„Ále,“ zubil se Naruto a založil si ruce za hlavou.
„Vyprávěj nám, jaký to je, být nejlepším budoucím ninjou na Akademii.“
Blonďák se jen zašklebil a další tři hodiny si užíval pozornosti, jakou mu lidi věnovali. Mluvil za tu dobu s víc lidmi, než za celý svůj dosavadní život, ale po další půlhodině potřeboval oddych.
„Já už budu muset jít, však víte, musím trénovat,“ snažil se protlačit skrz lidskou bariéru.
„Ještě nechoď.“
„Vyprávěj nám ještě o svých úspěších.“
„Hrozně rád bych, ale já už opravdu musím,“ vymlouval se a osvobodil se od nadšených vesničanů. Okamžitě potom utekl za roh, kde se opřel a hlasitě oddechoval, stále s taškou svého oblíbeného jídla.
Netušil jsem, že být uznávaný je taková fuška, otřel si pot z čela Naruto. Vtom si všiml, že těsně kolem něj prošel Sasuke. Oslovila ho skupinka holek a Uzumaki se už připravoval na to, že zase bude poslouchat řeči, jak je Uchiha úžasný, jenže místo toho slyšel něco úplně jiného.
„Neviděls někde Naruta-kun? Prosím, povídej, Sasuke.“
Teď mě určitě prozradí. Zatracenej Sasuke!
„Ne,“ odpověděl nezúčastněně Uchiha.
„Opravdu?“
„N-Naruto-kun, a-ahoj.“
Uzumaki se tak lekl, až vyskočil skoro metr do vzduchu.
„Hinato! Takhle mě neděs!“ vydýchával, když se otočil a uviděl mladou Hyuugu.
„P-promiň, “ zrudla modrovláska.
„Slyšeli jste to?“
„Šlo to odtamtud. Jdeme!“
Najednou se na ně vyřítilo aspoň deset holek, které volaly jméno blonďáčka. Ten nestihl utéct a fanynky se na něj vrhly jako na šaty ve výprodeji. Připadal si, jako by ho cupovaly na kousky.
„Ne, nechte mě,“ křičel a mrskal sebou. „Dost!“ Jako by ho jejich nehty krájely na malé kousíčky, trhaly vlasy a drtily mu končetiny...

„Hej, vstávej, dělej!“
Někdo mu třásl s rukou. Udiveně rozlepil oči a viděl Akamara, jak mu žužlá vlasy. Když štěně odskočilo, všiml si i jeho pána, svírajícího jeho paži.
„Tady trénujeme my, tak nepřekážej, “ vyháněl ho Inuzuka.
Uzumaki vstal se smutným úsměvem na tváři.
„Díky, že si mě vzbudil, “ zamručel, založil ruce za hlavou a odešel. Mrzelo ho, že se probudil tak brzo. Ty holky ho děsily, ale byl hrdina vesnice.
Jednou jím budu i ve skutečnosti! slíbil si a rozeběhl se domů.
„Jdeme, Akamaru,“ křikl Kiba na svého společníka. Jenže ten ho ignoroval. Zrovna se pod stromem hrabal v tašce plné instantního rámenu...