Prší, prší jen se leje, kam vlastně Den dětí spěje?

„Den dětí se nekoná,” oznámila Tsunade všem ninjům ve velké hale uprotřed vesnice. Žádná novinka to nebyla. Jediný, kdo nesouhlasil byl…
„A to sakra proč? Dali jsme si s tím takovou práci!” Vykřikl Naruto a kopl do zdi. Tsunade vypěnila.
„Víš, proč se nekoná. Máte všichni rozchod, pomáhejte, kde jen to půjde,” všichni hned zmizeli. Naruto stále brblal, ale když vyšel ven, musel uznat, že to opravdu nebude možné.
Hned, jak totiž sešel z vchodových schodů, měl boty plné vody a vlasy mokré. Tento rok se totiž počasí zbláznilo a v posledním týdnu napršelo tolik deště, že byla celá Konoha v podstatě pod vodou. Ani techniky moc nepomáhaly, protože když se ninjové pokoušeli o ohřátí vzduchu katonem a tedy o zamezení deště, pršelo stále více a více. Už to popíralo přirodní zákony. Stavěly se hráze, sušilo se ohnivými technikami a evakuovali se obyvatelé. Pršelo, ne lilo tak příšerně, že se dokonce deštníky prohýbaly pod tíhou vody.
Naruto to nenáviděl, všichni kleli a nadávali od plic na počasí. Děti plakaly, protože sladkosti odplavaly, diplomy se rozmočily a nebyl nikdo, kdo by to všechno pořádal. Všichni dospělí museli pracovat.
Naruto vztekle kopl do vody a ta postříkala Sakuru.
„Bl*e!” Praštila ho a on si zaplaval ve špinavé děšťové vodě.
„Promiň, Sakuro. A Kakashi-sensei, co teď budeme dělat?”
„Já budu evakuovat vesničany v nejkrizovějších oblastech. Vy dva byste mohli odklízet naplavené věci, po Konoze a pomáhat, kde jen bude potřeba. Bude to, když už nic, skvělý trénink. Rozchod!”
„Hai!” Oba se vydali jiným směrem. Ale Naruto měl stále v hlavě pokažený Den dětí. Těch prcků mu bylo líto, i když se k němu nechovali zrovna hezky. Musel něco vymyslet… Den dětí měl rád, kvůli tomu soutěžení. Musel vymyslet něco, co by to všechno vynahradilo… Spásnou myšlenku dostal, když běžel okolo vyplavené cukrárny a vzpomněl si na kapitána Yamata.
„No jasně, dattebayo!”
Cukráře našel v prvním patře cukrárny a vyložil mu svůj plán. Byl odsouhlasen. Pak se vydal najít Saie. Našel ho, jak staví hráze u kopce, odkud se slévala spousta vody.
„Sai, něco od tebe potřebuji…”
Yamata našel, když stavěl provizorní chatky ze dřeva dále od Konohy.
„Kapitáne Yamato, mohl byste…”
Nakonec sehnal všechny lidi z týmů a řekl jim vše. Všem to přišlo jako dobrý nápad a dali se do práce. Konoha se bez nich na chvíli musela obejít.
Druhý den ráno bylo vše připraveno. Naruto s ostatními nakonec v hale shromáždil tolik dětí, kolik jich jen v Konoze bylo a vzal si slovo.
„Tak klid, prckové! Pokud jste si všimli, Den dětí nám letos moc nevyšel. Prší, všude voda, kterou máme i ve spodkách. A já jsem taková laskavá duše, že jsem se rozhodl vám ten den vynahradit. Připravili jsme pro vás vodní Den dětí. Disciplíny jsme už nachystali, sladkosti taky a diplomy též! Letošní téma bude voda a pomoc lidem v Konoze. Jste malí, ale můžete se zapojit taky! Utvořte skupinky po deseti a můžeme jít do toho! Každá skupina půjde s dvěma vedoucími na určené místo, kde se bude nacházet soutěž.”
Děti na něj chvíli zíraly, ale pak se skutečně seskupily do týmů. Vypadalo to, že byly velmi zvědavé, jak to dopadne. Shikamaru strategicky rozdělil členy týmů jako vedoucí a všichni vyrazili. Skupinek bylo šest.
Venku na všechny čekalo dvanáct velkých, dřevěných lodí, úzkých, ale zároveň dlouhých. Vedoucí měli veslovat a děti vytahovat z vody různé odplavené věci. Všichni naskočili a odstartovali závod. Pravidla byla prostá, kdo sesbírá nejvíce věcí a první dopluje do cíle vyhrál. Trasa se táhla napříč Konohou.
Dospělí vyjeveně zírali na rozesmáté děti a povykující mládež, která se prohání na loďkách Konohou, pomáhala a ještě závodila.
Druhá soutěž spočívala ve vytváření hrází z písku. Týmy si dávaly závod, jak rychle je postaví.
Cílem třetí soutěže bylo pomáhat dospělým s vynášením věcí z postižených bytů. Dětské holínky čvachtaly vodou a jejich majitelé se smáli a s rozzářenými obličejíky pomáhali Konoze. Každý se zapojil a byl rád.
Víc soutěží už nebylo, zabraly celý den. A večer se snad celá Konoha shromáždila ve velké hale. Byl čas předávání diplomů.
Sai se opravdu překonal. Na každém diplomu byla dřevěná loďka a na ní dítě se zapadajícím sluncem za zády. Každý obličej byl usměvavý a hrdý. Sakura svým krasopisem nadepsala každému diplomy, jež byly za pilnou práci a statečnost.
Ale zlatým hřebem bylo překvapení od cukrářů z celé Konohy. Vyrobili totiž obrovskou loďku z čokolády naplněnou sladkosti od dna až po okraj.
Dlouho po období dešťů Naruto rád vzpomínal na ty zářivé dětské obličejíky a na to, jak k němu Tsunade přišla a pošeptala mu: „Dobrá práce, Naruto.” Byl na sebe velmi hrdý.