To snad není pravda

„Hej, Hin, nevíš náhodou, kde najdu ty zatracený ponožky?“ zařval bezradně z vedlejšího pokoje Naruto.

Hinata si jen odevzdaně a notně unaveně přidržela dvěma prsty kořen nosu a stiskla ho několikrát za sebou. Je to stejné, jako když si opatrně stimulujete dvěma prsty spánkové body. Mělo jí to pomoc uvolnit trochu napětí a odreagovat se. Mělo, ale nepomohlo. Odvlekla se do vedlejšího pokoje, kde se u příslušné zásuvky zlomila v pase, aby otevřela a vysunula úplně spodní přihrádku dětské komody. Pak odtamtud vytáhla jedny ponožky červenobílé barvy a vložila je manželovi do ruky. S hlasitým zafuněním se opět narovnala a znovu se odšourala zpátky do kuchyně, kde právě připravovala pro všechny večeři. Manželovi výlevy a komentáře ponechala bez povšimnutí a rozhodla se nezaobírat se jimi.

„Yayoi, táta už našel ty ponožky, cos po mě chtěla,“ halekal z pokoje spokojeně Naruto.

Hinatě zacukalo tváří a musela se kousnout do spodního rtu, aby mu neoponovala s tím, že on nic nenašel. Bylo to jedno. Jednalo se o jednu z mnoha blbostí, které muži naprosto nepovažují za důležité a podstatné. Místo dalších úvah na téma Naruto a jeho smysl pro orientaci ve věcech doma uložených se radši Hinata chopila znovu nože a jala se porcovat a kuchat rybu, když ji ze soustředění vyrušil drobný pohyb vedle ní. Otočila hlavu a uviděla svou dcerku, kterak na ni upírala své nevinné a výrazné modré oči. Malá měla sotva čtyři roky, ale Hinata měla dojem, že se občas dívá do tváře samotnému pochopení všeho světa. Pusinka dítěte se roztáhla do širokánského úsměvu a vzápětí se kuchyní rozezněl dětský hlásek.

„Mami, ten táta je ale trdlo, že jo?“ pronesla malá Yayoi s odzbrojující upřímností.

Hinata měla co dělat, aby nevybuchla v hurónský smích. Místo toho se snažila zachovat dekórum a manžela v dětských očích neshodit ještě víc než to evidentně zvládl sám. Položila znovu nůž na desku stolu a přidřepla si k holčičce, která jí tak koukala do očí ve správném úhlu odpovídajícímu její vlastní výšce.

„Táta toho má prostě moc miláčku,“ vysvětlovala trpělivě.

Chvíli bylo ticho a holčička si zamyšleně skousla spodní rtík a nakrabatila čelo, až se jí tam vytvořily tři roztomilé rýhy. Hinata se usmála jejímu soustředění a zcela automaticky natáhla ruku a prsty jí přejela přes drobné čárky na čele. Yayoi okamžitě na matku pohlédla. Pak zavřela očka a s blaženým zavrněním se jí otřela o dlaň tváří. Hinata se natáhla a dcerku si přivinula víc do náruče. Tohle byly okamžiky, které stály za všechny případné problémy a nedorozumění jakkoli zbytečné a malicherné. Milovala to, když se k ní malá přišla pomazlit.

„Yayoi!“ rozlehl se domem znovu Narutův hlas.

Hinata vyčetla z manželova tónu roztrpčení a netrpělivost a tak dcerku pustila a nasměrovala ji k němu. „Volá tě táta, Yayoi, tak běž za ním.“ Pak stále z podřepu sledovala, jak malá zabořila ruce do kapes svých tepláčků a šourala se ven z kuchyně. Vzápětí se chodbou rozlehl znovu hlas jejího muže, který konečně našel svoji dceru.
„No to je dost, že se ukážeš,“ zavřel na ní podrážděně. „Já tu lítám jako hadr na holi, protože jsi po mě chtěla tyhle zatracené ponožky.“ Na to natáhl pravou ruku a podával jí červenobílou zmuchlaninu, která ještě před minutou připomínala vzorně složené a vyžehlené červenobílé dětské ponožky. „Konečně jsem je našel, tak si je obuj a jdeme ven cvičit,“ dokončil Naruto.
Holčička se podívala vzhůru a s mírným zábleskem dětské zloby v očích odpověděla otci. „Tys je nenašel. Dala to je máma, já to viděla.“ Na to chňapla po houžvi v otcově napřažené dlani a odběhla pryč.
Naruto ohromeně chvílí jen tak zíral. Trvalo mu dobrou minutu, než dokázal zpracovat právě obdrženou informaci. Pak jen zatnul zuby a zavrčel za vzdalujícím se potomkem. „Nezdá se ti, že seš drzá, mladá dámo? To máš asi po mámě. Jen Bůh a já víme, že její klid je jenom maska.“
To už bylo na nebohou Hinatu trochu moc. S hlasitým prásknutím odhodila porcovací nůž do dřezu. Nato se obrátila na patě a s robotí přesností na každý krok a pohyb vypochodovala ven z kuchyně. Dokráčela až k manželovi v chodbě a zarazila se až těsně před ním. Zapíchla mu ukazovák pravé ruky do hrudníku a s pohledem upřeným přímo jemu do očí promluvila. „To stačí, Naruto. Nech ji být nebo uvidíš.“
„Vždyť sem tak moc neřekl,“ zabručel nazpátek blonďatý muž. „Já jen, že byla drzá nebo si snad neslyšela, co mi právě řekla? Jeden se tu může přetrhnout a co z toho má. Nevděk prostě světem vládne.“
Hinata musela pevně sevřít levou ruku v pěst, aby jí snad nedopatřením nevystřelila a nepleskla manžela na místě. Místo toho skrz pevně sevřené čelisti procedila. „Nech toho, Naruto, nebo za sebe neručím. To malé dítě má víc rozumu, než si myslíš. Není slepá a vidí, kdo z nás toho víc dělá a hlavně jak.“
„Co tím chceš říct?“ otázal se jí Naruto nakvašeně. Trochu přitom sklonil hlavu a to mělo být neklamné znamení toho, že se začíná také hněvat, neboť se dle jeho mínění Hinata necitlivě dotkla jeho mužské snahy, kterou přece projevil, ač nemusel.
„Chci tím naznačit,“ nedala se Hin zastrašit jeho postojem. „že o vlastní dceři téměř nic nevíš. Navíc je to jenom tvoje vlastní vina.“
„To je lež!“ vykřikl Naruto vztekle nazpět a rozhodil prudce rukama.
„Skutečně?“ podivila se Hinata a založila si ruce na prsou. „Tak mi prozraď jakou barvu oblečení Yayoi miluje. Jaké nejčastěji nosí tričko nebo kde v pokojíčku má uložené tréninkové věci. Kde bys asi tak našel její oblíbené hračky, Naruto pověz?“ útočila na něj s odzbrojující přesností Hinata.
Naruto se ošil a musel si sám poctivě přiznat, že nezná odpověď ani na jednu z otázek, které mu jeho žena právě položila. Ani tak ale nehodlal ustoupit a nechat vinu na sobě. „To je nepodstatné,“ zahudral. „Neřeklas mi ani jednu z věcí, na něž se mě ptáš, tak jak to mám sakra vědět.“
„Vidíš a to je právě ono,“ oplatila mu Hinata nazpět. „Tebe to totiž nezajímá. Předpokládáš, že ti všichni všechno řeknou nebo připomenou. Domníváš se, že je na všech okolo, aby ti připomněli a řekli, co se od tebe žádá, kdy a jak. Běžnou každodenní práci, kterou dělám já, považuješ za samozřejmost. Bydlíme tu už dlouhé čtyři roky, Naruto,“ pokračovala ve výčtu skutečností Hinata. „a ty přitom doposud nevíš naprosto nic.“
„Hinato, já jsem přeci Hokage Listové vesnice,“ oznámil Naruto umanutě. „Nemůžeš očekávat, že budu vědět, kde má moje bordelářská dcera svoje hračky nebo že budu vědět, kde najdu její ponožky či cokoli jiného. Na podobné blbosti nemám prostě čas. To je tvoje práce. Mě zaměstnávají důležitější věci, než jsou nějaké pitomé ponožky nebo cokoli podobně trapného.“
„Blbosti?“ zopakovala Hinata po něm s přimhouřenýma očima.
„Co?“ opáčil přihlouple Naruto.
„Skutečně si nazval právě veškerou mou práci blbostí?“
„Nebuď vztahovačná, Hinato,“ snažil se Naruto zvrátit blížící se hádku.

Chvíli bylo ticho a pouze jeden druhého zatvrzele pozoroval. Ani jeden z nich nepromluvil, ale bylo víc než jasné, že neustoupí. Naruto si stačil uvědomit, že jejich vzájemné manželské jiskření pozoruje zpoza rohu Yayoi a čeká, jak to celé dopadne. Moc dobře si to uvědomovala i Hinata, protože na rozdíl od muže věděla o Yayoi od počátku. V duchu vyslala k dcerce omluvu. Olízla si rozpraskané rty a teprve pak promluvila.

„Naruto, nikdo nezpochybňuje tvou autoritu,“ začala rozvážně Hinata, byť v jejím nitru to vřelo a bublalo tak, že i sebeaktivnější vulkán by před ní zbledl závistí. „Na druhou stranu skutečnost, že můžeš odvádět svoji práci tak kvalitně je z velké části dána zázemím, které ti doma vytvářím, a servisem, který poskytuji. Beze mne bys ty, stejně jako tvoje dcera, shnil ve špíně a hlady. Malá za to, na rozdíl od tebe, nemůže a nemá moc možností to ovlivnit a pomoci mi. Bez mé každodenní a notně stereotypní práce, bys během týdne neměl co na sebe. Nebýt mé nudné a nic neprodukující práce, by Yayoi neměla jedinou funkční hračku. Během pěti dnů by vám došlo veškeré jídlo a přežívali byste jen na instantním ramenu.“
„Hinato, já to tak nemyslel,“ ozval se Naruto, ale marně.
„Neskončila jsem, takže buď tak laskav a nepřerušuj mě nebo tě už vážně praštím,“ utnula jeho chabý pokus o pochopení Hinata. „Vzhledem k tomu, co jsi právě předvedl a pronesl, jsem došla k jedinému možnému závěru…“
„To přece nemůžeš myslet vážně, Hin,“ skočil jí do řeči Naruto. „Přece mě neopustíš kvůli tomuto.“
Hinata v duchu napočítala asi tak do sta než znovu promluvila. „Bůh je mi svědkem, že od naší svatby je to s tebou těžké, Naruto. Od té doby, je na světě Yayoi se chováš jako by sis najednou nedokázal ani zavázat tkaničku u bot,“ pokračovala ve výčtu Hokageho provinění. „a přece vím, že jsi schopný a inteligentní muž. Vždyť si Hokage Listové vesnice, takže bych ani nic jiného neočekávala. Nicméně staráš se a pomáháš mi mnohem méně než dříve, ale i tak mi na tobě pořád hodně záleží a neboj, nemám v úmyslu tě opustit – aspoň prozatím ne.“
„Tak co máš v plánu?“ zeptal se jí zvědavě blonďatý muž a světélka v očích mu opět trochu ožila, když ho ujistila, že ji neztratí.

Hinata se usmála tak, že z toho Narutovi přeběhl okamžitě mráz po zádech. Moc dobře si tento její výraz pamatoval a kdykoli ho použila, nikdy z toho nekoukalo nic dobrého. Ani tentokrát to nebude jinak, to vědět se zdrcující jistotou.

„Mám v plánu dopřát ti dostatečné prožití mého stereotypního a nudně neproduktivního pracovního úsilí. Toť vše.“
„Nechápu,“ zatvářil se přihlouple Naruto a Hinata si okamžitě uvědomila, že v něm pořád ještě někde je ten rozverný kluk, kterým byl dříve.
„Mile ráda ti to vysvětlím,“ začala. „Od dnešního dne se začneš starat o chod celé domácnosti ty. Budeš ráno budit Yayoi do akademie. Odpoledne ji vyzvedneš a dopravíš domů. Budeš vařit, prát a uklízet. Večer také malou vykoupeš a uložíš ke spánku. Zkrátka a dobře budeš dělat všechno to, co sem až doposud dělala já. Bez jakéhokoli uznání nebo nedej bože ocenění, i když nutno podotknout, že i to malé dítě umělo mou snahu aspoň nějak ocenit, což ale naprosto neplatí o tobě.“
„A to mám jako všechno stihnout místo práce?“ zeptal se jí kousavě Naruto a naštvaně si založil ruce v bok.
Hinata se na něho sladce usmála a pak mu odpověděla smrtelně vážným tónem. „Ale ovšem že ne, miláčku. Kromě toho budeš dál chodit do práce a vykonávat vše, cos až doposud dělal.“
„Hinato, měj přece rozum, to se nedá zvládat,“ rozčiloval se Naruto.
„Vidíš, a já to zvládala,“ zavrněla Hinata nazpátek. „Musela jsem dělat všechno, co sem vyjmenovala a ke všemu sem i dále vykonávala svou práci v ANBU. Chodila sem na mise, plnila poslání, ale i drobnou agendu. Kromě toho jsem ti také vypomáhala v kanceláři, aby měla Ryuu nějaké volno.“
„A kde budeš mezitím ty?“ zeptal se jí Naruto.
„Mám na příští týden nějakou misi, ale to bys ty měl vědět ze všech nejlépe, vždyť si Hokage a mise přiděluješ,“ odsekla mu prostě nazpátek.
„Hinato…“
„Zbytek měsíce pak strávím v rodném domě, Naruto. Takže ti přeji příjemných čtrnáct dní. Užij si to a ať není z domu kůlnička na dříví, než se vrátím.“
„Hin, tohle mi přeci nemůžeš udělat,“ zakňučel Naruto sklesle. V tuto chvíli už mu byla nějaká jeho hrdost zcela ukradená a dávno na ni nemyslel.
„Jo, a abych nezapomněla,“ dodala na závěr Hinata. „Na pomoc mých rodičů zapomeň. Oba dva mají povinnosti mimo město. Hanabi je na speciální misi v Písečné a nevrátí se dřív než za týdne nebo i později a Neji s Tenten ti také nepomohou, protože mají plno starostí s vlastní rodinou a s vedením klanu. Bav se!“ S těmito slovy se vzdálila z dosahu, aby si to snad nerozmyslela nebo aby ji snad nezviklal ten přesmutný výraz, jež jejím směrem vrhala celou dobu jejich konverzace Yayoi. Hinata se jí v duchu snad už po dvacáté omluvila a požádala ji o prominutí, ale i tak bylo potřeba to udělat. Naruto si musí jednou pro vždy uvědomit, že nic není tak snadné jak si on představuje. Její vzdalující se postavu doprovázela poslední slova, která její muž stačil ještě vyslovit, a ona s nimi souhlasila, byť z jiného důvodu nežli Naruto.
„To snad není pravda.“