Den dětí, aneb všichni dělají co umí

Den dětí… Už je to tady zase, copak jsem nějaké dítě? Alespoň že letos to nejsem já, kdo pobíhá po atrakcích, mám svůj úkol! Pomyslel si a pomalu vykročil k budově hokage. Na malém prostranství před budovou se už mísil dav dětí, které chtěli vyzkoušet všechno a nejlépe najednou a hned a také dav rodičů, kteří se snažili své ratolesti uhlídat. Barevné stánky připomínaly cirkus a z každého se ozývala spousta hluku a dětského křiku. Proboha kdo dotáhl ty odporně chlupaté poníky? Zeptal se zase sám sebe, ale až potom si všiml, že to rozhodně nejsou poníci. Poníci nemají takové zuby a neštěkají. Klan Inuzuka letos zaperlil, děti se kolem proháněli na štěkajících potvorách s Akamaru a Kibou v čele. Vypadalo to, že si to užívají jak velcí slintající tvorové, tak malá rozjívená člověčí mláďata držící se zuby nehty za jejich srst.

Protlačil se davem k místu, kde děti spořádaně seděly na polštářcích, a pozorovali stěnu, kde klan Nara provozoval svoje stínové divadlo. Stíny na plachtě utíkali a bojovali. Pohádka o malém ninjovi byla známá po celém světě. Zpracovaná jako stínohra byla ještě lepší a napínavější. Děti ani nedutali, i když věděli, že celý příběh dopadne dobře.

Popošel ještě kousek a zastavil se vedle cedule s nápisem “Uchiha-Prožijte na chvíli svoje sny!“ To by nebyl Sasuke aby neměl něco extra. Děti stáli dlouho frontu před stanem. Když nahlédl dovnitř, viděl jen pár polních lůžek a na nich spokojeně se usmívající děti i dospělé. Sasuke jen seděl na druhém konci stanu a nic nedělal, jen… Panebože on se usmívá, problesklo mu hlavou. Čas od času se nějaké dítko zvedlo a uvolnilo místo dalšímu v řadě. Ulehlo na místo a stočilo pohled do Sasukeho očí. Za chvíli se už jen blaženě usmívalo.

Konečně došel na své místo. Poslední prázdný kousek byl pro něj a jeho atrakci. Rozhlédl se. Na jedné straně poznal Ino sedící u stolu se skleněnou koulí. Koule odrážela polední slunce a okultní symboly, které měla omotané všude, vydávali lehký cinkot. Nápis za ní hlásal Yamanaka-Zázračné čtení myšlenek! Na druhé straně stál stánek s velkým červeným křížem a také tu byl moderátorský pult. Sakura pečovala o malé pacienty a odřenými koleny a lokty (Chtěla zabít lidi od Izunuků za tu spoustu práce potom co se už děti na hafanech neudrželi).

Bábi Tsunade rozdávala rodičům zpět malé nalezené děti a hlásila do mikrofonu jména dalších, které sem brečící přiváděli Kotetsu s Izumou. Po chvíli pozorování si všiml, že občas zajede rukou pod stůl a napije se z ne zrovna malé láhve s nápisem sake. Od pohledu si na svá bedra vzala dost těžký úkol a malé ječící uzlíčky jí v moderování dne moc nepomáhali. Místo upozorňování na zajímavé atrakce a pouštění písniček na přání, se o ně musila starat. Kdyby to jen šlo, asi by je hodila na krk Sakuře, ale ta měla své práce dost.

„Ahoj Naruto,“ zavolala na něj Sakura a zamávala mu.
„Konečně jsi tady,“ usmála se a vytáhla ze stanu bílou ceduli s jasně rudým nápisem.
„Tady máš a už začni, jdeš pozdě,“ vzal si ceduli a upevnil ji do držáku. Uzumaki Naruto-Střelnice! Ne že by to bylo něco extra, ale nic lepšího nevymyslel. Před stěnu z lepenkové krabice vytvořil svoje klony. První děti se začali zajímat o to co se to tam děje. Pravý Naruto stojící u cedule podával prvním nadšencům kunaie a shurikeny.

To že byl zdravotnický stan hned vedle, mělo nesporné výhody. Občas se někdo řízl. Naruto pravidelně doplňoval svoje klony a aby to bylo zábavnější, dával jim nejrůznější podoby od Pikachu z Pokemonu přes Toma a Jerryho až po Malou mořskou vílu. Děti se moc dobře bavily. (Teď měla Sakura sto chutí zabít jeho za to, že dětem dává ostré hračky).

Davem se k Narutovi protlačil Chouji s miskou ramenu. „Tady máš,“ strčil mu mísu do ruky. „Moje rodina zajišťuje jídlo a pití, aby tu náhodou někdo neomdlel hladem nebo žízní, říkal jsem si, že už budeš vyčerpaný a tak jsem ti něco donesl,“ usmál se a zmizel v davu, než Naruto stačil poděkovat.

Děti běhaly všude kolem a čas utíkal velmi rychle. Naruto netrpělivě vyhlížel Hinatu. Byl zvědavý, co bude dělat klan Hyuuga, protože si je na akci jako den dětí nedokázal představit. Účastnili se letos poprvé.

Uprostřed odpoledne se do všeobecného hluku začali ozývat zvuky píšťalek, rolniček, trumpetek a dalších věcí, které byli vytvořeny jen pro to, aby dělali hluk. Poskakující lidé v barevných kostýmech proudili davem a velmi šikovně se vyhýbali všem, kdo se jim pletl do cesty. No to snad ne, pomyslel si Naruto, Hyuuga klan dělá klauny? Myslím, že je konec světa! Uviděl Hinatu s obrovskou květinou na hrudi, jak po okolí stříká vodou. Zamával na ni. Všimla si ho a pomalu dotančila až k němu. Teprve když byla na metr daleko, uvědomila si, že velké klaunské boty a kalhoty na kšandy asi není to pravé, v čem by se chtěla Narutovi ukázat a samozřejmě že ihned zrudla jako přezrálé rajče.
„Ahoj Naruto,“ pípla a pozorovala špičky svých bot.
„Já myslel, že se přede mnou už nestydíš,“ zasmál se.
„Nestydím!“ ohradila se a zrudla ještě o pár odstínů. „Jen si nemyslím, že bys mě měl vidět takhle,“ řekla a upřela svůj levandulový pohled do jeho jasně modrých očí. Nahnul se k jejímu uchu a zašeptal
„Myslím, že tady to za nás zvládnou klony, nepůjdeme si užít trochu dospělé zábavy?“ Hinata přikývla. Jako by se nic nezměnilo si dál povídali, jen malý obláček kouře naznačoval, že to už nejsou tak úplně oni.