Za oknem

Stojím na jejím balkóně a přes sklo pootevřeného okna sleduji její něžnou tvář. Je to několik měsíců, co jsem se jí naposledy dotkl. Srdce mě za ní táhne, ale tělo váhá. Nedokážu udělat krok. Zimou se otřásla a její tmavé vlasy jí pohladily po krky. Tolik jsem žárlil, na pramínek jejích vlastních vlasů. Tolik jsem si přál přitisknout se k ní a vlastním tělem jí zahřát. Schoulila by se mi do náruče a nechala se hladit po zádech, tak jako kdysi. Tolik jsem promeškal, byla jen moje. Naše velká, utajená, zakázaná láska.
Tak rád jsem vzpomínal na ty dny, kdy jsem se k ní vkrádal každý večer, na naše probdělé noci. Schválně jsem jí znesnadňoval mise, jen aby semnou musela bojovat a já se jí před zraky našich, tedy vlastně jejích přátel mohl dotýkat. Vždy si potom hrála na uraženou a já jí celé noci musel rozmazlovat, aby mi odpustila. Naruto se Sakurou mě vždy tak propracovaně přemlouvali, abych se vrátil. Kdyby jen tušili, že v Konoze jsem trávil každou volnou minutu svého života. Ona byla jediná, která mě tu držela. Kvůli ní bych se vzdal své pomsty. Tolikrát jsem jí sliboval, že Orochimara opustím, vrátím se k ní a prohlásím jí za svou ženu. Nikdy jsem to nedokázal splnit, i když jsme si to oba tolik přáli. Ale teď jsem zpátky. Vykonal jsem svou pomstu, zabil jsem svého bratra, i když to byla tak neskutečná chyba. Vrátil jsem se k ní, abych znovu obnovil svůj klan. Ale co když už je pozdě?
Chladný jarní vánek ochlazoval mé rozpálené tělo a můj plášť Akatsuki vlál. Plášť, který jsem díky ní ochotný spálit svou vlastní ohnivou technikou. Ale co když už je pozdě? Svojí krásou, ženskostí, svou mírnou, avšak bojovou povahou omámila spoustu mužů, včetně chlapce, po kterém toužila už od raného dětství. Radši ať mě Naruto přede všemi v čemkoliv porazí a přede všemi zesměšní, ale bitvu o její srdce bych nikdy nedokázal prohrát. Zabilo by mě to. Tolik mě k ní táhlo, jak lhostejný jsem jí byl. Jak arogantně se ke mně chovala. S naprostým nezájmem či dokonce odporem. Z počátku jsem jí chtěl jen dostat, moje ego nesneslo, že mě jakákoliv dívka odmítá. Ke všemu dívka, která mě svým způsobem neobvykle přitahovala. A čím déle mě odmítala, tím spíš zraňovala mé srdce, než mé ego. V životě jsem nebyl zamilovaný, ženy jsem potřeboval jen pro své uspokojení. Nikdy jsem nepoznal jak bolestivý, ale naplňující pocit to je. Netoužil jsem tak po jejím těle jako po její společnosti. Nadbíhal jsem jí stejně, jako dívky vždy nadbíhaly mně. Vzdal jsem se své důstojnosti, než jsem jí konečně získal. Šla na to tak pomalu, až mi to připadalo, že si semnou hraje. Kolik mučivých týdnů jsem vedle ní musel jen ležet, než mi jakkoliv dovolila se jí dotknout. Avšak stisk její ruky mě naplňoval krásnějším pocitem, než tisíce milovaní se sebekrásnější ženou. Chvíle, kdy jsem jí mohl držet v náručí, byly ty nejkrásnější v mém životě. Její sladká vanilková vůně, její hebká pleť a sametové vlasy. Byla dívkou, kterou jsem si vysnil a po které jsem vždy toužil. Přál jsem si, alespoň na chvilku, nebýt nukeninem a stát se jejím ochráncem.
„Jsi jen můj, víš to, Sasuke?“ Nejkrásnější věta, kterou jsem kdy slyšel. Poslední okamžik, kdy jsem mohl slyšet její nádherný hlas. Poslední chvíle s ní, než jsem musel odejít. Tehdy padal sníh, čistý jako ona sama. Cítil jsem se tak provinile, když jsem se dotýkal někoho tak čistého a nevinného. Vždycky jsem byl hříšník, nedokázal jsem odolat. I když ani po tolika měsících mě nepustila dál, nedokázala překročit hranici, kterou tolik dívek před ní překračovalo první den semnou. Vymazal bych všechny ty ženy, tolik bych si přál, aby moje jediná láska mohla mít ta první. Čekám na tu chvíli tak dlouho, a pro ni bych čekal klidně celý život. Miluju jí.
„Budeš tu stát ještě dlouho, nebo půjdeš ke mně, Uchiho?“
Její hlas mě probudil ze všech mých myšlenek, stála za otevřeným oknem, v hedvábném županu a v plné své kráse. Neváhal jsem, přeskočil jsem parapet a obejmul jí. Hlavu jsem jí položil na rameno a neudržel jsem příval slz. Jestli smutku nebo radosti, že ji konečně vidím, to jsem sám nevěděl. Přitiskla se ke mně ještě blíž a začala mě konejšivě hladit po zádech.
„Hinato, tak hrozně si mi chyběla!“
Neodpověděla, alespoň slovně ne. Zvedla mou uslzenou tvář a dlouze se mi zahleděla do očí. Trošku si popošklápla, tak, jak to vždycky dělala, když mě chtěla políbit a stoupla si na špičky. Byl jsem o tolik vyšší, pořád nás dělilo několik centimetrů. Nepřemýšlel jsem, chytl jsem jí okolo pasu a nadzvedl si jí, aby mě mohla políbit. Tělem mi přejel nepopsatelný pocit štěstí, konečně jsme byli zase spolu, zase šťastní, nic se nezměnilo.
Přenesl jsem nás k posteli a opatrně jí položil. Pokračoval jsem v našem polibku, nemusel jsem zacházet dál. Mohla mi klidně usnout na hrudi. Už jsem neměl v plánu ji někdy opustit. Konečně jsem dodržel svůj slib. Vrátil jsem se. Kvůli ní.