A pak, že mrtví nemluví... 3. díl

Dva týdny…? Na pozorování? Je to sen! Celých těchto několik dnů je sen! Já spím… Já sním… Není to realita! Já nikdy nepožádal o radu Itachiho, já nikdy nespadl ze schodů a já nikdy neležel v nemocnici! Je to sen, ne! Noční můra! Bylo by to mnohem příjemnější s notebookem. Prostě je to nční můra! Já spím.
„A abys tu nebyl jen tak sám,“ začíná Konan, „tak tu s tebou někdo zůstane,“ dodává s milým úsměvem. Někdo tu se mnou má zůstat? Někdo tady bude oxidovat? Někdo tady bude… A co hůř! Je to jeden z Akatsuki! Je to jenom noční můra… Nikdo z této bandy tupců tu se mnou nebude! Rozumíte NIKDO!
„A nedostanu místo toho notebook? To by mi stačilo,“ prosebně se ptám s pohledem číslo deset: Nejroztomilejší štěňátko z knihy 1000 a 1 prosebných pohledů, napsala Yamanaka Ino. Správně! Nějaká Ino Yamanaka napsala dost blbou knihu. Ale doufejme, že to bude fungovat.
Všichni se hrozně rozesmáli. A hulákali, že vypadám jako ten kocour v botách ze Shreka. To bych si vyprošoval! Nějaký kocour. Já jsem víc než to, já jsem Deidara! Podívám se na Konan, tváří se tak nějak nepopsatelně. Tak zvláštně až mi z toho jde mráz po zádech. Zrudne… Konan zrudla, to bývá buď vzteky nebo, nebo, nebo…! Ona rudne jenom vzteky! Co jsem zase udělal? Zase je naštvaná!
„Deidaro! Budeš tady s nějakým členem Akatsuki! Žádný notebook nebudeš potřebovat! Budeš se bavit s ním! Nejspíše bych tu měla zůstat já… No ještě se rozmyslím,“ s těmito slovy odchází. Doufám, že dostanu nějakého dobrého člena. Někoho, kdo mi až tak nevadí. Počkat! Mně vadí všichni! A do háje. Jashine, stůj při mně a dej mi notebook!
Najednou mi zakručí v břiše. Vždyť já už dost dlouho nejedl! Potřebuju jídlo… Prosím!
„Za jak dlouho bude oběd, snídaně, večeře nebo svačina? Prostě něco k jídlu?“ ptám se přítomných “kamarádů“.
„Senpai! Za chvíli bude oběd, ale moc se neradujte. Vaří tu vážně odporně!“ zvolá Tobi. Když něco nechutná Tobimu ,obvykle to chutná mně a když mu něco chutná, obvykle to nechutná mně. Velmi zvláštní…
„A co bude na ten oběd?“ táži se nedočkavě. Doufám, že to bude alespoň něco dobrého. Ale i tak, nejedl jsem dost dlouho a mohla by mi chutnat všechno.
„Dneska je prý: Čočka s vajíčkem aneb Hnědý humus s čímsi bílím,“ odpovídá otráveně Zetsu. Tomuto přerostlému kaktusu chutnají i odpadky! To bude muset být opravdu hnusné! Už se šíleně těším.
„A za jak dlouho ten oběd bude?“ ptám se dál.
„Ku*va! To jsme jako na výslechu, nebo co do p*dele?!“ řve Hidan. No, možná si může připad jako na výslechu, ale jak mám získat informace? Jashine, proč máš tak divné příznivce?
„Dostavte se do jídelny, podává se oběd,“ ozývá se po pokoji. Mají tady velmi zajímavé moderní zařízení. Rozbolí mě hlava. Sakra už by toho mohla nechat! Já vím, hlavu potřebuju, ale… Co to zase kecám? Vidím, jak všichni opouštějí můj pokoj.
„Hééj! Nechcete mi pomoct z postele?“ řvu za svými společníky. Snažím se zvednout, nejde to. Mohli by mi pomoct, ne? Proč jsem tu furt za chudáčka? Proč?! Já chci být normální třeba jako Hidan! Já řekl normální jako Hidan? Já asi už nebudu normální, ten otřes mozku mi poškodil hlavu! Já už ani normálně nemyslím.
Jak se tu vůbec jí? To se jako mám zvednout z postele? Vždyť spadnu! Co to má být? Moderní je ta nemocnice dost, ale s jídlem to vymyšlené nemá. Ne, moji společníci o mně nejeví zájem a v klidu si odcházejí. Budu se muset do jídelny dopravit sám… Ach jo.
Snažím se zvednout, nejde to. Mačkám to divný tlačítko, nejde to. Co mám do p*dele dělat? Zbývá jediná možnost. Možná zemřu, ale pro jídlo cokoliv! Jedinou možností je přepadnout z postele. Ale je tu riziko úpadu do bezvědomí či úmrtí. Ale já mám hlad! Pro jídlo! Jashine stůj při mně.
Pomalu se kutálím z této velmi prostorné postele a drsně dopadám na zem. Au! Celkem to blí. Snažím se vstát. Motá se mi hlava. V duchu si stále opakuji, že nesmím omdlít, že mám hlad. Konečně se mi podaří vstát. Opírám se o postel a vycházím z pokoje. Snažím se zorientovat.
„Ku*va! To je jídlo! Ať s tím jdou do p*dele!“ ozývá se z nějakého pokoje. Okamžitě jdu tím směrem. Pořád se mi motá hlava. Vrážím do stěn a konečně vcházím do místnosti. Jdu k okýnku, nějaká ženská mi hodí něco na talíř a já odcházím za ostatními. Po cestě vylívám polovinu mého obědu, jež vypadá velmi chutně. Posadím se ke stolu.
„Dej mi tohle jídlo v pořádku sníst,
potom ti budu muset oběť přinýst.
Já chci tuhle konzumaci přežít,
dej mi tohle ve zdraví pozřít.
Oběť potom přinesu ti,
Jashine já klaním se ti.“ pronáším svou modlitbu před konzumací tohohle humusu. Nabírám nějaké sousto a přibližuji ho k mým ústům. Najednou ucítím jeho “vůni“. Je mi blbě. Okamžitě se odvrátím od toho hnusu a vyzvracím se vedle mé židle. Na záchod bych to nestihl… Tady tedy naše pravidlo o jídle neplatí. Musím si zaznamenat tuhle výjimku.
„Ani Deidarovi to nechutná,“ pronáší v klidu Itachi, „dokonce se i pozvracel a to nikdo z nás,“ dodává. Tak jsem vyprázdnil dost bídný obsah mého žaludku, co má být? Nikdo se nikdy nepozvracel? Každý alespoň jednou v životě.
Ostře ho sjedu pohledem, na který on nijak nereaguje. Nesnáším Uchihy a tu jejich kamennou tvář! Za to je musím zabít. Když tak přemýšlím o Uchiha klanu… Co ty Sasukeho oči?! Co moje operace PSOPIZTR? Mám na ni jen patnáct dní! Jak to mám do háje stihnout? Za všechno může Deathbook a Itachi a Sasori! Proč zrovna já?
A ke všemu mám hlad! Už tři dny jsem nejedl. Ještě dneska se mám dozvědět kdo tu se mnou zůstane. Co je to za život? To jsem až tak špatný, že mě Jashine trestáš? Co jsem ti udělal? Oběť ti přinesu, neboj! Jenom mi pomoz, prosíím! Já už to nevydržím, proč bych neměl spáchat sebevraždu? Ne, to bych nezabil Itachiho. Bez jeho smrti nezemřu.
Jdu pomalu k tomu okýnku a žádám tu starou paní alespoň o nějaký chleba nebo rohlík. Něco mi podává a já odcházím zpátky ke stolu. Láduju se rohlíky a ostatní mne nenávistně probodávají očima. Proč si pro ty rohlíky nezajdou taky? Nebudu se zabývat jejich životem, ať si tam zajdou! Já jim nic nedám. Majetnicky objímám své rohlíky.
Přichází Konan a taky mne probodává očima. Sakra to jsou všichni tak líní, aby si zašli pro nějaký tupý rohlík? Radši se tomuto tématu již nevěnuju a poslouchám Konan.
„Jeden z vás tu zůstane s Deidarou. Dei tu nebude mít ani notebook, aby si uvědomil, že za něj nebudeme platit žádnou nemocnici! Nechápu proč ho sem Pein přijal… Je jenom na obtíž. Musíme za něj platit nemocnici… Ale to je jedno. Celých čtrnáct dní s ním bude pokoj sdílet osoba, která mně také dost naštvala,“ říká a všem se zrychlí tep, „zůstane tu s ním osoba, která mi vůbec nebude chybět. Vlastně mně by nechyběl ani jeden z vás až na Peina. Zůstane tu s ním Hidan!“