Ženy

Kakashi Hatake právě narazil ramenem do futer dveří restaurace, kde měl domluvený sraz s Asumou Sarutobim. Vypadal, jako když tělo přijde o duši a místo něho zůstane jenom prázdná skořápka, která bezcílně bloumá světem.
„Kakashi,“ zvedl ruku Asuma na pozdrav.
„Ah,“ zamrkal jmenovaný a vypadalo to, že konečně přišel k sobě. „Zdravím,“ přisedl si na barovou stoličku vedle něj.
„Zněl jsi hodně… jak jen to říct,“ zamyslil se Asuma.
„Zase se mi stal ten problém,“ přerušil Kakashi jeho proud myšlenek.
„Který?“ zajímalo Asumu a začal objednávat něco k pití.
„Ženy.“ Kakashi vytáhl z vesty knížku Icha Icha a položil ji na stůl. „Myslel jsem, že už to mám dávno za sebou a nevyvede mne to z míry. Myslel jsem, že jsem našel všechny odpovědi v tomhle kusu papíru,“ přistrčil knížku prstem směrem ke svému kolegovi.
„Ženy.“ Asuma vzal knížku a začal v ní listovat. „Odpovědi na otázky týkajících se žen nemůžeš najít v kousku papíru,“ odložil knihu zpět na bar.
„Já vím,“ souhlasil Kakashi „ale i přesto...“ Na chvíli se odmlčel. „Nemyslel jsem, že ještě někdy budu něco podobného cítit.“
„Překvapuješ mne, Vlku,“ neodpustil si Asuma narážku. „Ty, takový samotář? Nuže dobrá,“ přistavil dva kalíšky mezi ně a doprostřed vložil láhev. „Pověz mi o tom,“ pobídl svého přítele.
„Pamatuješ, jak jsme tehdy vyrazili do Ichiraku Ramen na jídlo?“ zajímalo Kakashiho.
„Já, ty, Gai, Anko a Kurenai?“ vzpomínal Asuma.
Kakashi kývl na souhlas a pokračoval: „Abych byl plně upřímný, tak jsem na tento náš opakovaný výlet šel s tím, abych zapůsobil právě na Anko, ale osud si se mnou nevybíravě pohrál.
Byli jsme pěkně srovnaní v řadě a Anko seděla shodou náhod u mne. Vím, že mne svými slovy již několikrát odmítla, když jsem se jí pokoušel dvořit. Řeči typu ´Nikdy bych nemohla chodit s ninjou jako jsi ty´ jsem těžce nesl, ale i přesto jsem byl rozhodnut se jí vetřít pod kůži, aby na mne jen tak nezapomněla.
Anko všechny, jako vždy, bavila svým vlastním rozhýřeným způsobem a já se nestačil divit. Pozoroval jsem všechny její pohyby a úsměvy, ale v hloubi duše jsem nějak cítil, že někdo tak divoký není pro mě. V tom to přišlo; když nám přinesla Ayame večeři. Ten její zářivý úsměv mne totálně odboural. Lehce se dotkla mé ruky, popřála mi dobrou chuť a já nebyl schopný se vymanit z pasti těch krásných černých očí, ve kterých jsem doslova tonul. Záchranný kruh jsem dostal až v poplácání po zádech od Ibikiho, který k nám přišel později.
Víš, nevěnoval jsem tomu nikterak velkou pozornost, protože jsem byl chvíli na to opět zabrán do okukování Anko a rozhovoru s ostatními. Den skončil, a já odešel s několika vzpomínkami, ale poté večer, když jsem si četl Icha Icha, jsem pořád musel myslet na Ayame. Nemyslel jsem na Anko, ale na Ayame. Celou dlouhou noc, při které jsem nezamhouřil oka. Říkal jsem si, že to přejde, ale po dvou dnech mi bylo jasné, že tohle jen tak nepřestane.
Začal jsem debatovat sám se sebou o tom, co vlastně chci. Doufal jsem, že to jsou city, které jsem choval k Anko, které v tu chvíli u večeře vyplouvaly pomalu na povrch a jenom nevědomky je můj mozek přiřadil k Ayame. Bohužel jsem od té doby na Anko skoro nepomyslel, tak jsem tuhle zoufalou výmluvu mohl zavrhnout.
Bylo to moc silné, než abych na to mohl přestat myslet. Další výmluva, proč se tohle všechno, tyhle pocity, dějí, byla, že jde pouze o přitahování po fyzické stránce. Ale když tě někdo přitahuje fyzicky, tak na něj nemyslíš celé týdny, kudy chodíš. Ani na vteřinu jsem si nepředstavil, že bych dokázal poskvrnit takto čistého anděla. Moje myšlenky byly vcelku ryzí. Jediné, co jsem chtěl, bylo být s ní. Pozorovat, jak se směje. Nechat se lapit jejím pohledem, zapomenout na všechny problémy kolem sebe, a pouze se nechat unášet na vlnách její přítomnosti, která mne omámila víc, než zoufalce nová dávka fistechu.
Jak jsem o tom začal přemýšlet, dostával jsem čím dál tím větší strach. Myšlenky na tu milou osůbku mi zatemnily rozum. Začal jsem hledat chyby, díky kterým by mi přestala být sympatická, ale ať jsem přemáhal mozek sebevíc, tak jsem na nic nepřišel. Jediný problém by mohl být v rozdílu věku, ale ona už je plnoletá a věkový rozdíl sedmi let? Nah, byly i dvacetileté rozdíly a nikomu to nevadilo. Možná si to všechno už jenom nalhávám a hledám jakoukoliv výmluvu, proč bych s ní nemohl být.
Vždy, když zavřu víčka, tak vidím její tvář, její přátelský úsměv, milou povahu, která přímo září a zahřívá svou osobností okolí, které se může alespoň na chvíli ocitnou v teple její přítomnosti.
Jakmile jsem pochopil city, které k ní chovám, tak jsem se zalekl. Ó ano, chtěl jsem za ní zajít a vylíčit jí je. Říct jí vše, a čekat na odpověď, ale právě té odpovědi se bojím. Nebojím se tolik odmítnutí jako toho, co by se se mnou stalo. Už jednou bylo mé srdce rozerváno a trvalo dlouho, než jsem se z toho vzpamatoval. Nechtěl jsem tu bolest zažít znovu, a nejspíš ten strach z možné případné bolesti je to, co mi brání ji znovu vidět. Pomalu doufám, že na ni přestanu myslet. Že čas otupí mé vzpomínky na ni. Ale i po týdnech jsou všechny stejně ostré jako na začátku a já potřebuji radu. Proto, proto jsem tě sem dnes pozval,“ dokončil Kakashi své vyprávění.
„Hmmm,“ zamručel Asuma a rozmýšlel, jak odpovědět. „Sám jsi mi říkal, co si myslíš o jednostranné lásce.“
„Je otravná,“ usmál se Kakashi pod maskou a rozlil další kolo.
„Přesně,“ ukázal Asuma prstem. „Buď to budeš držet v sobě a potlačíš svoje city, nebo můžeš jít za ní a vyznáš se jí. Podle mě by sis ale měl říct, jestli opravdu chceš dál ten život, který vedeš, nebo si dopřeješ taky trochu štěstí,“ zakončil Asuma svoji řeč a přiťuknul si s Kakashim.
„Řekni mi,“ pokračoval dál Asuma, „myslel jsi někdy na ni; na to, že už jste spolu? Na budoucnost? Nebo třeba na děti?“
Kakashi se začal trochu červenat. „Abych pravdu řekl, tak i tahle myšlenka mi prolétla hlavou a myslím, že bych si to dokázal představit.“
„Tak zde není o čem debatovat. Měl bys jít za ní,“ kývl Asuma rozhodně hlavou.
„Máš pravdu!“ Kakashi vyskočil na nohy.
„Teď ne!“ chytil ho Asuma za rameno. „Táhne to z tebe. Jdi za ní zítra.“

Následující ráno vstal Kakashi velmi dobře naladěn. Nevěděl, proč se usmívá, ale byl rád za tento nečekaný nával štěstí, který jej učinil veselejším. Jakmile vyšel ven na ulici, hned si všiml modřejší oblohy, kterou takhle pěknou nepamatoval. Ptáci zpívali tak krásně a tak blízko. Byl rád, že je na živu, a vyrazil přímo za svým cílem do Ichiraku Ramen.
Jakmile v dálce uviděl stánek s ramenem, začal zpomalovat. Každý krok pro něj byl čím dál těžší. Přemítal si tuhle situaci v hlavě snad tisíckrát, ale i přesto začal před osudovou chvílí ztrácet odvahu. Nakonec přeci jenom došel ke stánku. Sehnul se pod závěsy, a zaujal místo na jedné z židlí. Nebyl zde žádný návštěvník, štěstí mu přálo.
„Kakashi, dlouho jsi tu nebyl,“ pozdravila Ayame a usmívala se tím svým nevinným způsobem.
„Jo.“ Kakashimu začal stékat pot do očí. V hrdle mu úplně vyschlo, jako kdyby strávil týden na poušti bez kapky vody. „Trochu vody,“ zašeptal, „prosím.“
„Jistě,“ zamrkala Ayame a ihned dávala na pult skleničku vody. „Ještě něco?“ stále se usmívala.
„Miluju tě, vezmi si mě!“ vytanulo Kakashimu v mysli. Nakonec ale řekl něco jiného.
„Jako obvykle,“ oplatil ji úsměv.
„Srabe! Ty jeden pitomej srabe!“ nadával sám sobě.
Netrvalo to dlouho a dívka před něj stavěla plnou mísu horkého ramenu. Škoda, že na jídlo neměl ani nejmenší pomyšlení.
„J-já,“ vysoukal ze sebe.
„Ano?“ čekala, stále s úsměvem.
Konečně sebral veškerou odvahu, aby přemohl svůj strach, svůj stud a vyslovil konečně ta slova.
„Jo, ale co pak udělal Mizuki?“ do Ichiraku Ramen si přisedli další dva ninjové zabráni do hovoru.
„Dvakrát menu,“ ukázal jeden z nich.
„Jistě,“ kývla hlavou Ayame a podívala se na Kakashiho. Stále čekala na to, co jí chce říct.
„Děkuji,“ řekl Kakashi trochu křečovitě a nadzvedl talíř s jídlem. Ayame nepatrně poklesl úsměv a zmizela v kuchyni.
„Před někým dalším to nedokážu,“ zamumlal Kakashi a pustil se do jídla.
Trvalo to snad celou věčnost, než dva příchozí dojedli a odešli. Kakashiho mezitím opustila nastřádaná odvahu rychleji, než pára hrnec, kterému nadzvednete víko.
Ayame mu právě sbírala talíř ze stolu, když v tom ji popadl za ruku.
„Pojď ,prosím, na chvíli ven. Musím ti něco říct,“ vychrlil ze sebe. Snažil se být co možná nejvíc příjemný a ne křečovitý.
„Dobře,“ souhlasila Ayame s nechápavým pohledem a vyrazila ke dveřím.
Kakashi věděl, že ho oddělují pouhé vteřiny od konečného zúčtování. Každá sekunda byla jako kladivo, která jej zaráželo čím dál tím víc do země. Celý se potil a klepal. Měl pocit, že se mu duše právě teď dere krkem na povrch. Už chtěl vzít kunai a skončit svůj bídný život, ale v tom otevřela Ayame dveře a přikročila k němu.
„Co jsi mi chtěl?“ opět ukázala ten milý upřímný úsměv.
Nakláněla se k němu a on cítil, že teď všechno končí. Najednou mu boj proti Kyuubimu připadal jako procházka růžovým sadem, ale v tom si vzpomněl na slova, která mu řekl Asuma: „Opravdu chceš dál ten život, který vedeš, nebo si dopřeješ taky trochu štěstí?“
„Chci štěstí,“ zašeptal Kakashi.
„Hm?“ Ayame se naklonila ještě víc, aby slyšela co Kakashi říká.
„Ayame,“ vydechl Kakashi, „myslím na tebe už víc jak tři týdny, každou hodinu, každou minutu. Vždy, když zavřu oči, vidím tvůj úsměv, který mne dokáže pohladit na duši. V tvých očích se přímo utápím a zapomínám na všechny strasti života, které mne postihly. Cítím se s tebou jako jiný člověk, který je veselý, a má radost ze života. Tvoje osobní kouzlo na mě velmi zapůsobilo a celý jsem mu propadl. Moje city k tobě jsou velmi hřejivé a ani to nedokáži vylíčit slovy, ale chtěl bych tě víc poznat. Chci tě pozvat na kávu, na večeři, do kina. Dozvědět se o tobě všechno, o tvých zálibách, přednostech a chybičkách, které tě dělají takovou jaká jsi. Dovol mi poznat tě.“
Po tom, co ze sebe tyto věty dostal, ucítil velkou úlevu, která jej tížila tolik dní. Avšak tato úleva vzala rázem za své. Dívka upustila na zem talíř, který celou dobu svírala v rukou. Ten se roztříštil na desítky malých kousků. Kakashi pozoroval, jak střepy létají po zemi. Připadalo mu, že právě takhle se drolí jeho srdce. Tohle určitě nebyla odpověď, kterou očekával. Ihned navázal oční kontakt s dívkou. Už se nesmála. Přišlo mu, že je zachmuřená, takovou ji ještě neviděl. Ayame k němu přistoupila. Všiml si, jak má vlhké oči. Jen těžko potlačovala pláč.
„Tohle jsi podělal. Proč jsi ji tahal ven, proč? Proč jsi něco říkal?!“ Kakashi začal nadávat sám sobě a proklínal svůj život.
Ayame jej pohladila po tváři: „Čekala jsem, kdy přijdeš.“
Stáhla mu masku z obličeje a přitáhla si jej k sobě, aby ho mohla políbit.
Něžný, vlhký, teplý, příjemný polibek, který přímo pulzoval náklonností. Kakashi byl totálně zbaven slov.

Kousek dál od Ichiraku Ramen stál Asuma opřený o strom a celou situací se velmi bavil. Potáhl si z cigarety a vypustil obláček kouře do vzduchu: „Ženy...“