Nedokážu ovládat své srdce...

Sedím u okna. Den za dnem, v očích slzy a v ruce tu starou fotografii.
Jsme tam my... my všichni.
Není to dávno, co jsme se naposled setkali.
A to setkání bolelo.
Málem jsi mě zabil.

Kdo jsi?
Kde je ten chlapec; muž, kterého jsem znala?
Jsi chladný.
Smutný.
Jdoucí za svou pomstou.
Osamělý.
Bezcitný.
Zmatený.

Život k tobě byl krutý, já vím - ale přesto... nemusel jsi se změnit. Ne tolik.

Dívám se na hvězdy. Vrací mi pohled jako pozorovatelé z jiných světů...
Oči se mi zastřely a já znovu vzpomínám.

Nikdy sis mě příliš nevšímal. Byla jsem pro tebe jen přítěž; ten, kdo sám neumí bojovat.
Ale já nechci lidi zabíjet. Chci jim pomáhat, léčit je.
Nejsem jako ty - nikdo z nás.

Miluji tě... Po všem co jsi udělal, přes léta odloučení, ten cit stále trvá.
Ale začínám pochybovat.

Kde jsi byl, když jsem tě potřebovala?
On tu byl.
Kde jsi byl, když jsem potřebovala utěšit?
On tu byl, víš?
Chtěli jsme tě mnohokrát přivést zpět. Ale ty jsi lhostejný.

Kdyby ses teď vrátil, opravdu nevím, co bych cítila.
Snad radost, bolest, smutek, vztek?
Časem bych ti odpustila.
A pak, jednou, možná... bych ti řekla, co k tobě cítím.

Často mě napadá, že to mohlo skončit obráceně.
On na cestě za svou pomstou, a ty tady. Se mnou... Nebylo by to tak lepší? Možná...

Začínám o všem pochybovat, víc a víc.
Když se vrátíš, odpustím ti.
Spěchej, protože brzo už bude pozdě.
Vím, že když se nevrátíš, zemřeš.

A pak to bude on, kdo mě přijde utěšit.
Jednoho dne, se probudím jiná, změněná.
A pak, jednou, možná... mu řeknu, co cítím.

Z očí mi stále kanou slzy. Na zemi se tříští, stejně jako všechny sny, co jsem ztratila.
Vím, že náš příběh spěje ke konci.
Ale jaký to bude konec?...

Nedokážu ovládat své srdce.
A proto prosím, vrať se.