My purgatory

Kdo by si byl pomyslel, že zde zůstanu, mezi troskami, sám… naživu, již čtyři desetiletí. Potom, co všichni zemřeli. Asi to bude tím Orochimarem nebo nevím, proč jsem zůstal právě já. I když jsem byl zlý, opustil vesnici, přestože jsem přežil všechny, již nikdo nezůstal…
Denně se procházím osamělým světem, který se zničil, díky mé nenávisti a pomstě. Konoha po mě šla, aby se postarala o moji smrt, do toho se zapojila Suna a další vesnice, došlo k roztržce a nikdo již nemohl zastavit, ten hrůzný masakr. Neexistuje živý člověk, který by to přežil. Jsem zrůda a nemohu umřít, i když sebevíc chci. Zkoušel jsem to několikrát a bez úspěchu.
Nejhorší bylo, dívat se na to, jak jeden po druhém umírají… ty jejich obličeje nejdou vymazat z mé hlavy, mám je tam navždy vyryté. Věčná připomínka mých chyb. Platím za ně vysokou daň, a tím, že žiji.
Nechtěl jsem toto prokletí, a když jsem si uvědomil, co jsem a co způsobil, chtěl jsem umřít a tehdy jsem zjistil, že není způsob jak zemřít.
Naruto, Kakashi, Sakura, Itachi a ostatní bojovali, až do samotného konce a zemřeli jako praví hrdinové, sám jsem je všechny pohřbil a denně za nimi chodím a říkám jim:
„Je mi líto, že jste kvůli mně museli zemřít, želím toho každičký den, jen kdyby to šlo vrátit, ale obávám, že to nepůjde. Já, který ničil a zabil tolik lidí, a žije, tak jak měl žít dávno… v pokání a úctě k přátelství. Jsem jed, který zničil tento svět.“

Už je to skoro století, a já vypadám jako dvacetiletý. Nemám hlad, nespím, nepotřebuji spánek. Je to, jako kdybych vysával z tohoto světa život. Ovšem poslední dobou není poznat, že zde stávala vzkvétající vesnice, hlavy hokagů skoro zmizely. Podíval jsem se na místa, kde stály ostatní vesnice a úplně stejný obraz zkázy.
I když prší, kapky deště na mě nedopadají, jako by se mě bály. Ani na ně nemám zlost, ta již dávno vyprchala, zbyla jen prázdnota. Přeji si konečně zemřít a skoncovat s tímhle utrpením. Které nemá konce…
Na jejich hrobech přestaly kvést květiny a celý svět se halí do zimy, přicházející s železnou pravidelností.
Měla by mi být zima, ale není. Moje staré oblečení se rozpadlo a já mám jen roušku, udělanou z kůže hada. Rouška se nerozpadne, jako já…

Pomalu blázním sto padesát let uplynulo a svět se noří do černé tmy, den jsem neviděl asi deset let… ovšem přesně to nedokáži odhadnout. Čas se podivně vleče.
Obličeje padlých se ztrácejí, jako má osobnost.
Začínám mít halucinace a slyšiny, protože slýchám a vídám své staré přátelé, promlouvají na mě, volají mě, já rád poslechnu…
Jsem ospalý, usínám pouze na krátké chvíle, nebo na dny? Nevím, je pořád noc, ta milosrdná noc a tma… je to dar, že zapomínám, co jsem vykonal, už si vzpomenu jen na dívku s růžovými vlasy, pláče, chci zastavit její pláč. Nejde mi to, pláče stále více…
To je sbohem, usínám a cítím, že se již neproberu a neuvidím, jak svět kolem mě zaniká, už je mi to jedno… zavírám oči, temnota a smrt mě konečně vyslyšely.
Žil jsem nepřirozeně dlouho, nikdo nemá žít déle, než jak má napsáno v osudu…

„Sasuke! Sasuke! Sasuke! Vzbuď se!“ slyším někoho volat, je to povědomý hlas.
„Je to spáč, říkal jsem vám to.“ Další hlas a já chci, aby zanikly. V tom ucítím ledovou vodu a ta mě probere.
„Je vzhůru!“ raduje se dívka s růžovými vlasy, objímá mě.
„Co se stalo? Kde to jsem?“ zajímal se Sasuke.
„No, přece doma, v Konoze,“ odpoví růžovláska.
„Je chudák zmatený,“ pak náhle vidím, když muž s černými vlasy a mě podobný podstoupí dál, všechny, které jsem zabil. Nic mi nevyčítají, jen se smějí a potřásávají mi rukou.
Později se dovídám, že jsem skutečně zemřel a tohle je posmrtné místo…
Jsem rád a pomalu již znovu vše zapomínám, znám jen jména a city k nim, a co bylo dříve? Nevím, ale jsem rád za toto místo…
Nový život začíná…