Nepřetržitá chůze

Zbraň dopadla do písku. Zabodla se do něj, a zůstala trčet směrem k obloze. Hned za ním však i osoba, která jej ještě před chvíli držela v ruce, sletěla na zem. Černé dlouhé vlasy zavlály vzduchem jako spousta provázků, jež pouze letěly za zbytkem látkové panenky. Tou tahle žena i byla. Pouhá loutka v rukách malé holčičky, v tomhle případě tedy světa. Teď se ovšem zmohla pouze na několik oddechů … Těžkých oddechů. Všechny síly ji již opustily, a toho si již povšimla. I tak chtěla jít stále dál. Dál. Ode všech. Od všech problémů. Od válek.
Slunce se ocitalo přímo nad její hlavou, nemilosrdně pálilo, jako kdyby do ní zabodávalo tisíce jehel. Ona si však nemohla pomoci, nemohla zde zůstat. Její ruce pomalu prohrábly písek, tak, aby se nakonec dokázala zapřít vahou právě do paží. Přivřela oči barvy levandulí, s čímž se poněkud neohrabaně vyhoupla na nohy. Zakolísala.

Měla tak málo sil … Ona přece nebyla jen tak někdo! Byla přece kunoichi, jež patřila do klanu Hyuuga. Hinata Hyuuga. Tak se jmenovala. Musela jít dál, musela přece splnit misi. V těchto dnech mise nebyli přece bez důvodné, každá znamenala malinký krůček proti válce. Takový malinký krůček totiž znamená hodně.
Žena pomalým tempem pokračovala pouští, už ani netušila, kde je. Už ani netušila, kam jde. Věděla jenom, že jít musí, nebo to celé skončí. Kolo se zastaví. Poslední karta se položí na stůl. Bude konec hry. Toho se bála. Moc brzo … Moc brzo … A právě proto se snažila jít dál. Kymácela se, ale šla. Krok po kroku. Každý byl bolestivý, nicméně nezbytný.

Pozornější by dokonce zastřehl několik krvácejících ran. Taky ještě před chvíli bojovala, přestože vyhrála, skončila dosti špatně. Přesto ještě vcelku dobře. Bez sil. Bez chakry. Bez naděje na přežití, ale přesto kráčela dál. Proč? Kvůli čemu? Kvůli svému andělu. Ano, i andělé existují, pokud se člověk dívá na správné místo. Ona se na jedno takové koukala, a ne zrovna krátce. Několik let. Vzhlížela k němu, každá vzpomínka na něj byla její cenný poklad.
„Hinato.“
Černovláska s sebou trhla, aby se rozhlédla po zdroji tohoto hlasu. Toho známého hlasu. Místo toho však zavadila nohou o tu druhou, s čímž skončila opět na zemi. Zlehka usykla bolestí, cítila mírně štípání v očích. Byla tak slabá, že se ani na pláč nezmohla. Avšak bylo to dobře, někde tu přece musel být.

Lokty se podepřela tak, aby se mohla rozhlédnout. Zbytečně. Nikdo nebyl v okolí, nikoho neviděla. Halucinace? Možná. Opět zalapala po dechu, její nádechy i výdechy byly každou chvíli těžší a hlasitější. Motala se jí hlava, třeštila jí i bolela. Snad něco uvnitř se stále snažilo bojovat o vztyk, tentokrát už to sama uznala za nemožné. Taky, že tomu tak bylo.

Její oči se pomalu zavíraly, klížily se jí. Až se nakonec tomu slastnému pocitu odpočinku odevzdala, nevnímajíc už ani pořádně bolest. Jen své utrpení, svůj smutek a beznaděj. To vše ostatní fyzické příčiny pořádně nevnímala.

Její mysl se pomalu otupovala, vnímala stále míň a míň. Snad to bylo lepší, protože aspoň si nevšímala té bolesti. Té nesmírné bolesti. Její ústa byla vyschlá, jak moc toužila alespoň po trošce vody. Nedokázala však, ani vstát, natož tuto myšlenku uskutečnit. Nádech. Výdech.

„Na - …“
Její krk byl příliš suchý i na to, aby vyslovila jediné jméno. Jméno, které pro ní tolik znamenalo. Silou vůle se donutila pootevřít oči a pohlédnout do slunce. To ji ovšem hned donutilo je zavřít.
Naruto-kun … Vždycky jsem doufala, že -…
Už ani nedbala na to, že nedokáže vyslovit to jméno. Chtěla pouze spát … Spát navždy.

Žena vydechla. Její hruď se s tímto však přestala pohybovat. Jak moc byla unavená, tak moc, že usnula při první příležitosti. Nezáleželo na tom, stejnak už se nikdy neprobudí. Hlavně, že si konečně odpočine … Po tak dlouhé době.

Poznámky: 

Tak ...
Na tuto chvíli jsem sama dlouho čekala, takže si udělám po delší době menší proslůvek, protože světě div se, konečně jsem sepsala povídku. Ne úvahu! Povídku. Samozřejmě ... Není nijak úžasná, ale ... Já jsem jsem spokojena, s tím jak jsem ji napsala.
Ti, kteří mě měli tu čest číst, když jsem začínala si mohli povšimnout, že jsem psala převážně o NaruHina, kde Hinata umírá. Chtěla jsem si asi dokázat, co ještě dokáži. Jestli dokáži, ještě sepsat normální dílo. I kdyby o ohraném téma, i kdyby o něčem, co se nikomu nebude líbit.
Je to můj styl ...
Vždycky jsem psala o tragičtějších věcech, i když je to tak, že autor, který píše o nich, většinou nevzládne psát o ničem jiném. Asi jsem tomu zdárným příkladem. Veselé věci ode mě nemůžete čekat, pamatuji si, ještě chvíli, kdy jsem chtěla poprvé na Konoze něco zveřejnit. Právě veselé dílo. Smazání mě odradilo, a až o několik měsíců jsem se pokusila něco přidat.
A byla to právě povídka o Hinatě, tuším.
Povídka o smrti Hinaty.
Svým dosti neohrabaným psaním jsem pokračovala v těchto povídek. Pokaždé jinak, ale většinou v nich zemřela právě Hinata. Takhle jsem se dostala i k básničkám a nakonec k úvahám.
Když tak přemýšlím, nebýt Konohy bych nikdy nemohla psát, jak píšu teď.
Neříkám, že je to nějak úžasné.
Říkám jen, že sama vidím obrovský pokrok ve svém psaní. Před rokem jsem to říct nemohla. Taky, že jsem to neříkala. Teď si to však jednou sama pro sebe řeknu, protože cítím, že jsem sama dokázala překonat jakousi autorskou krizi.
Snad je to začátek dalšího psaní normálních povídek, teď už to nebudou pouze rýmy v povídce, možná zkusím i nějakou Songfic, či to propletu úvahou.

A když už jsme u toho vzpomínání, tak:
"Minutku ticha. ;-)"