Jiraiyova páteční veršovaná noční můra

Tak tady máte šílenou jednorázovku je, jak již název vypovídá o Jiraiyově můře... nebo můze? Vyberte si...
P. S. Dobře se bavte!!

Víte, před časem jsem měl noční můru o svém žákovi a misi. V té můře jsme náhodně narazili na velmi divného staříka, v ještě divnější vesnici, který mlel něco v tomhle smyslu:
„Ukaž svou sílu,
dej ruku k dílu,
opatrně na pátky,
přeji příjemné svátky,“ vůbec tomu nerozumím a můj žák, také ne.

„Nemají veršovací páteční den?“ zažertoval si Minato.
„Nech si ty vtipy!“ osopil jsem se.
„Dobře, už mlčím,“ přislíbil, ale za chvíli se ozval znova. „Támhle je jedna stařenka, nepomůžeme jí?“
„Pro mě za mě, ale kdyby to byla, alespoň nějaká šťabajzna! A ne, švestka jak ona!“ ohradil jsem se.

No, to by nebylo to nejhorší, tak jsme pomohly staré paní s nákupem a ta zaskuhrala:
„To jste nemuseli konati,
jako na pátek skonati,
i když se zdá mile,
žije ve vile.“

„Chápete to?“ to už i Minato zvážněl.
„Ne, ale přijdeme tomu na kloub!“ rozohnil jsem se.

Začínalo přituhovat a my dva se začali bát.
„Sensei, tohle je opravdu divné místo.“ Řekl můj oblíbený student.
„Já vím, Minato, že se to může zdát divné, ale jsem tu já!“ ohradil se velký sannin.
„Tak to jsme rád,“ oddychl si budoucí hokage.

Poněkud jsme se uklidnili. Třetí osoba a zase se dělo to samé, co v těch dvou případech.
„Tady je Ms. Úchylák,
jako náš pán Jezeďák!
Je jako osina v zadku,
pojďte koukat na pohádku!“

„Kde je vůbec vůdce téhle divné vesnice?“ žádný nebyl.
„Nevím, Minato,“ odpověděl popravdě sensei.

Už to nebyla sranda, ale o to větší průšvih byl, když se přišlo na to, že je dnes pátek třináctého…
„Já na nic takového nejsem,“ Minato zkoušel být statečný, ale moc mu to nešlo.
„To ti tak budu věřit!“ ušklíbl se bělovlasý.
„Sensei, tohle není fér,“ Minato se musel uklidnit, ale než byl uklidněn. Přerušila ho další stařenka, která k němu přišla a pravila:
„Nejsi ty, tak můj vnouček?
To je taky pěkný klouček,
je hodný, statečný, milý
a ke každému uctivý!“

„Madam, vy se mě s někým pletete!“ ohradil se Minato.
„Ale, kdepak, přece poznám svého vnuka, že synu?“ obrátila se na mě.
„Ale já nejsem váš syn,“ oponoval Jiraiya.
„Nedělej fóry Jíro a jde se domů! Tsunade napekla koláčky.“ Jiraiya strnul na místě, i když byla Tsunade vyhlášena medička, kuchařka byla mizerná! Musel jsem se s Minatem omluvit a spěchali pryč!
„Kam to zase jdete,
večeři prošvihnete!
Co to s nimi je?
Ani nepopřeje!“

Chtěli jsme odejít, ale náhle se přes cestu prohnala černá kočka. Museli jsme to obejít, ale koho nepotkáme Orochimara, jak si vykračuje.
„Zdravím, to je, ale pěkný den,
skoro, jako by se mi zdál sen.
Na práci toho mám dost a dělám co je v mé moci,
abych stihl Horečku sobotní noci!
Pojďte, bude sranda,
v kinech dávají Kung-fu Panda!“

„To bylo zvláštní!“ zarazil jsem se. Po obejití jsme narazili na mého senseie.
„Sensei!“ zavolal jsem.
„Kdo pak mě to volá?
Nebo to někdo kvoká?
To bude doma mazec,
pokud nestihnu Hříšný tanec.“

„Minato, já tě varuju, jestli začneš taky veršovat jednu ti natáhnu!“ to už jsem nechápal nic. Ovšem později jsem to měl zjistit…
„Nebojte sensei, nebudu veršovat,
nebo veřejně pohoršovat.
Už to mám! Je to pátek třináctého…“

Než mohl Minato pokračovat napřáhl jsem svoji ruku k útoku, ale on se jí bravurně vyhnul.
„Nechte toho veršování!
Je to k zbláznění!
Nesmím se nechat zlákat
a verše skládat.
Nevím, čím to může být,
Já chci ženské mít!“

S tímto výkřikem jsem otevřel oči a co nevidím, jak mi Tsunade předčítá básně od nějakého Wildy a Jirky. Ty jsem neznal, ale pak jsem poznal, že William Shakespeare je taky zvrhlík a můj kolega a Jiří Karásek ze Lvovic je můj nadkolega.
„To jsem musel mít tu noční můru… veršovanou noční můru,“ řekl jsem to tak, jak se vždycky představuje Bond… James Bond.
„Dobře jsi skládal, ale mám pro tebe misi!“ na zapamatovanou jsem jednu dostal.
„Co je to tentokrát?“ zajímal jsem se, ale dlouho jsem na svoji noční můru… páteční veršovanou noční můru nemohl zapomenout.