Duhový květ V. - Životní příběh

"Můj příběh začal v době, kdy jsem slavila své šesté narozeniny. Byla to klasická rodinná oslava, dokud...nezačaly bít hodiny. Všichni se naráz otočili, ale nic zvláštního se nedělo. Na ciferníku ručičky ukazovaly půl dvanácté v noci, chvíli kdy jsem se narodila. Po chvíli se vše vrátilo do normálu a na podivnou událost už si nikdo nevzpoměl. Já jsem ale věděla, že se něco změnilo. Často jsem se cítila unavená a "přeplněná". Časem jsem si na to zvykla, ale čím víc jsem to v sobě dusila, tím to bylo horší. Okolo rukou se mi objevoval duhový opar a ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Vesničané se mě báli a rozhodli se mě přestěhovat sem, doprostřed jezera, kde nebudu moct nikomu ublížit. Moje sestra mě ale nechtěla opustit, a i přes zákaz vůdců vesnice mě v noci tajně navštěvovala. Říkala jsem jí ať nechodí, že je to v pořádku, ale ona mi nevěnovala sebemenší pozornost. Stála si za svým...vždycky byla taková tvrdohlavá. No a právě jednou, když mě šla opět vysvobodit ze samoty, ve které jsem se utápěla, stala se ta nehoda."
"Co se stalo?" vyhrkl nedočkavě Naruto, ale Neji ho umlčel.
"Mohla by jste nám to prosím do vyprávět? Jeho si nevšímejte." zeptal se opatrně Neji, když zahlédl slzy, které jí stékaly po tvářích.
"Shukichi-san..P-Prosím"vyrazila ze sebe slabým hlasem Hinata.
"A-Ano, budu pokračovat." dívka si otřela oči a znovu se nadechla.
"Takže, poté co moje mladší sestra vešla do domu a rozsvítila světlo, spatřila tu strašnou spoušť, která tam byla. Vykřikla, a tak mě nasměrovala jejím směrem. Nikdy už se asi nedozvím co se doopravdy stalo, ale pamatuji si, že jsem si šla lehnout, protože mě bolela hlava a potom už je jen tma. Pravděpodobně mě ovládla duhová chakra a já svou sestru zabila. Když jsem se ráno probudila, ležela jsem na zemi vedle ní a pozorovala jak se na jejím těle třpytí duhová skořápka. Podařilo se mi vysvobodit jí, ale bylo už příliš pozdě. Zemřela. Od té chvíle se mě vesničané stranili stále víc a kolovali o mě strašlivé zvěsti. Rozhodla jsem se očistit své jméno a dokázat všem, že nejsem špatná. Dlouho jsem tvrdě trénovala, až jsem se naučila chakru ovládat, ale ani to nepomohlo. Vesnice to všechno chtěla udržet v tajnosti, a tak jsem nakonec musela ještě předstírat, že jsem člověk, kterého jsem zabila. Neumíte si ani představit, jak to pro mě bylo bolestivé. Chtěla jsem se toho všeho utrpení zbavit a zapečetila jsem svou chakru do mlalého lístku. Nemohla jsem se ale zřeknout celé své chakry, protože bych zemřela, a tak ve mě stále malý kousek duhy žije. Ale prosím, nebojte se mě."
Shukichi sklonila hlavu na znamení toho, že skončila a Naruto okamžitě zareagoval.
"Jak to sakra myslíte-ttebayo?"
"Naruto nech toho! Shukichi-san, víte jak nám pomoci?"
"Jestli říkáte, že jí pohltil duhový květ, tak už není pomoci. Ten kvítek z ní vysává chakru a pomalu jí "stravuje". Není možné jí zachránit."
Všichni čtyři vyděšeně vytřeštili oči.
"Ona zemře?"
"Pravděpodobně ano, stejně jako moje sestra."
"To nepřipustím-ttebayo. Slíbil jsem, že jí zachráním a já své sliby nikdy neberu zpátky. To je moje cesta ninji. Sakura-chan, je pro mě důležitá osoba a já jí nenechám takhle zemřít...zmizet v nenávratnu. To prostě nejde!"
"Naruto uklidni se! Prosím, pomozte nám najít řešení. Musí být způsob jak to dokázat!"
"Nevím, nechce se mi jít do vesnice, mezi všechny ty lidi. Ubíjejí mě ty jejich nenávistné pohledy."
"Vím jak se cítíš!" řekl už klidněji Naruto.
"Víš?"
"Ano, kdysi mě také všichni přehlíželi a nenáviděli, protože v sobě mám devítiocasého démona, ale já jsem se jim postavil a nevzad se. Měla by jsi udělat totéž."
Dívce po tvářích znovu začaly stékat slzy.
"Děkuji, mockrát vám děkuji."
"Znovu jste ve mě zažehli plamínek naděje. Naděje, že nejsem úplně sama. Zkusím vám pomoci, společně najdeme řešení na tuhle hádanku. Určitě."
"Tak se mi to líbí-ttebayo" usmál se blonďáček a dál už to nerozváděl.
"Tak dobře, s pátráním po protiléku začneme zítra, teď by jste si měli odpočinout. Tady máte každý svůj pokoj a omlouvám se za to genjutsu, nemám ráda nezvané hosty." usmála se Shukichi a odešla odedveří, aby její návštěvníci mohli projít. Sama se potom uložila ke spánku plná nadějí a nevstřebaných pocitů.
"Oni ve mě věří." opakovala si stále, dokud tvrdě neusnula.