Lhářka ep. 2: Prázdná slova

Dost možná Vás napadlo, jak tahle (skoro) série vlastně skončí. Mě to bylo vcelku jasné už od začátku. Ještě Vás ale budu chvíli napínat... Chvíli... Než vyjde další díl. Tři díly, to je podle mě tak akorát. Napsat druhý díl mi nedalo skoro žádnou práci, bylo to totiž ještě v době letních prázdnin, a tak jsem mohla být vzhůru dlouho do noci, i když už mamka šla spát. To pro mě bylo nejlepší. Nevím proč, ale v noci mám myšlenky nejjasnější a nejlépe se mi přemýšlí... No, ale to už je lehce od věci Tak tedy enjoy

Anko sledovala chuuninské zkoušky. Zrovna bojoval Sasuke, ten, který se právě stal Orochimaruovým sluhou. Jako všichni s prokletou pečetí. Anko nevěděla, jestli mu závidí nebo ne. Není špeh a Orochimaru si jej oblíbil, i když jen kvůli jeho perfektnímu tělu klanu Uchiha. Anko nevěděla, jestli by se s ním chtěla vyměnit. Měla chuť na cigaretu a tady si nemohla zapálit. Po chvíli ji přepadl smutek. Vzpoměla si na ty časy, kdy se svému Mistrovi snažila vyhovět v každém jeho přání. Nikdy se nestalo, že by ho úmyslně neuposlechla. Vždy, když jej zklamala, strašně ji to mrzelo. Nedokázala se přenést přes to, že i když pro ni její Mistr tolik znamená, ona je pro něj pouhou zbraní, pouhým nástrojem, stejně jako desítky dalších. To ji zlomilo, to ji udělalo takovou troskou, jakou je teď. Nikdy to nedokázala překonat, a to byla chyba. Obrovská chyba. Jenže teď už se to nezmění. Její zahořklý postoj vůči životu už byl tak vžitý, že jakýkoliv pokus o změnu by byl zcela zbytečný. Proč vlastně tehdy Orochimarua následovala, tak bezmezně, tak oddaně, i když věděla, že ho vyloučili z vesnice a stal se z něj hledaný kriminálník třídy S? Protože jí prokázal obrovskou službu. Anko přestala vnímat souboj a ponořila se do svých vzpomínek.

„Pche, nemá cenu, abys chodila na akademii! Stejně nedáváš pozor,“ vytýkala malé holčičce její matka. Dívenka na ni zírala zatvrzelým pohledem a z jejích očí přímo vyzařovala nechápavost.
„Ale no tak, nevyčítej jí to, Sachiko,“ napomenul svou ženu Kaiten a povzbudivě se na Anko usmál. Sachiko pokrčila rameny, vešla do obýváku a rozvalila se na pohovku. Zapla televizi a dál už nevnímala.
„Tak já jdu do práce, mějte se pěkně a dobrou noc,“ rozloučil se Kaiten, políbil Anko na čelo, zamával své nevnímající ženě a odešel. Anko chvíli hypnotizovala dveře pohledem. Potom se podívala do obýváku po své matce. Zamračila se a vešla do svého pokoje. Vybavilo se jí, jak jí Kaiten ještě před pár dny četl pohádku. Ona mu seděla na klíně a on svým klidným, příjemným hlasem odříkával dlouhá, leč prázdná slova o věčné lásce a přátelství. Včera jí zpíval před spaním. Ona už ležela v posteli a on dřepěl vedle ní. Zpíval falešně, ale jí to nevadilo. Jindy jí zpívala maminka, ale teď nemohla. Byla pryč. Od toho večera, kdy byla její matka poprvé pryč, se chovala divně. Byla protivná a hádala se skoro s každým.
Zachumlala se do peřin. Přemýšlela. Zítra půjde ven, třeba potká někoho, kdo už v akademii byl, a řekne jí, jak to tam chodí. Po chvíli usnula. Když se ráno probudila, oblékla se a snědla snídani, kterou jí nachystala Sachiko. Ta teď zase seděla v obýváku, jen s tím rozdílem, že si četla.
„Můžu jít ven, mami?“ otázala se Anko.
„Dobře. Ale do dvanácti se vrať na oběd a nechoď daleko,“ zvedla Sachiko hlavu.
„Dobře,“ zabručela Anko a odešla. Chvíli se potloukala venku a pak si sedla pod strom. Moc lidí okolo nebylo, přeci jen, bydleli na kraji Konohy. Za chvíli by i ona dokázala pomalým tempem dojít k hradbám. Tehdy se s ním setkala. To odpoledne poprvé uviděla svého budoucího Mistra. To odpoledne se jí zeptal, jestli by nechtěla být jeho učednicí, když má takové starosti s tím, jak se jí bude dařit na akademii. Možná tehdy získal možnost cvičit nadané dítě, ale ještě zdaleka nezískal její důvěru. To zdaleka ne. Ještě o týden později se Sachiko strašlivě pohádala s Kaitenem. Anko tehdy cítila otcovu bolest. Nedokázala to snést. Všechno řekla Orochimaruovi. A tehdy dodala tu větu.
„Chci, aby zemřela.“
„Vážně? Opravdu by sis to přála?“ otázal se Orochimaru.
„Ano. Moc. Nechci, aby kdokoliv tátovi dělal bolest, ani máma ne,“ odvětilo tehdy ještě dítě, a tou větou uzavřelo svůj osud. „Vím, že už má ráda někoho jiného. Víc než mě a tátu. Slyšela jsem je včera, jak se hádali. Prosím, udělejte to pro mě, Mistře. Pomožte tátovi a já budu pořád pomáhat vám, vážně!“
Sachiko Mitarashi ještě toho večera zemřela. A její jediná dcera se tak stala navždy Orochimaruovou služebnicí. I když ještě několik let bydlela se svým otcem, byla věrná jen svému Mistrovi. I když její Mistr odešel z Konohy, ona šla s ním. Dokonce si jako jedna z prvních nechala udělat prokletou pečeť. A pak se vrátila zpět do Listové s tím, že si uvědomila, jak je Orochimaru zlý. To ale vůbec nebyla pravda. Svému Mistrovi byla oddaná i po všech těch letech a nehodlala se toho pouta jen tak vzdát, protože jí bylo jasné, že by zemřela. Z myšlenek ji vytrhl až hlas oznamující Sasukeho jako vítěze. Pohlédla na vedoucího Zvučné vesnice. Věděla, že je to Orochimaru. Ten se na ni usmál a zmizel zároveň s Kakashim a Sasukem. Věděla, proč je tady. Chtěl zničit Listovou, její rodnou vesnici. Vesnici, kvůli které si prožila tolik bolesti... Nevěděla, jestli bude po Konoze smutnit nebo ne. Nechtěla to vědět. Nechtěla znát své slabé stránky, bála se jich. Otočila se na Sarutobiho. Ten na ni povzbudivě mrknul, domnívaje se, že má strach kvůli příchodu Orochimarua v době chuuninských zkoušek.
Kdyby tak věděl! vykřikla v duchu Anko a obrátila svou pozornost zpět do místnosti. Všichni tajili dech a čekali, čí jméno se objeví na světelné tabuli.

Naruto zrovna vypustil obsah svých střev svému protivníkovi přímo do obličeje. Anko si povzdechla. Několik minut ještě sledovala marný boj a pak si vzpoměla na přání jejího Mistra. Znovu si povzdechla a neslyšně něco zašeptala. Předtím si stoupla ke zdi a teď měla ruce za zády, takže jí na ně nikdo neviděl. Udělala několik pečetí. Tohle Inuzuku zpomalí, pomyslela si. Opravdu. Kiba i Akamaru se teď zdáli těžkopádnější, měli pomalejší reakce. Naruto po několika minutách souboj vyhrál a Anko obrátila oči v sloup. Nechápala, proč mu všichni tak drželi palce. Ona ho brala jako normálního, leč na její vkus moc uřvaného kluka. Měla pocit, že ti, kteří s ním přijdou do užšího kontaktu mu potom až příliš naddržují.

Přišla domů a bouchla deřmi. Šla na balkon a zapálila si cigaretu. Konečně, povzdychla si v duchu Anko a pozorovala vlnky vyfouknutého kouře, jak mění tvar a mizí. Brzy to vypukne. Už za měsíc. Věděla to, ale nikomu o tom neřekla. Proč taky, že ano? Někdo zazvonil. Anko si povzdechla a típla cigaretu. Nedokouřenou polovinu zastrčila zpátky do krabičky. Šla otevřít.
„Ahoj Anko,“ pozdravil ji Kakashi se svým typickým gestem. Prohrábl si vlasy vzadu na hlavě a mile se usmál. Anko se lehce zamračila. Neměla to gesto ráda, připadalo jí prázdné, jako by jím Kakashi jen uklidňoval malé, vyděšené děti.
„Můžu dál?“ zeptal se.
„Ty vždycky,“ odpověděla mu na to sarkasticky Anko a když vešel, zavřela za ním dveře. „Co chceš?“ zeptala se ho pak podrážděně. On se jen usadil na pohovku a zatvářil se velmi vážně.
„Orochimaru. Potkal jsem ho a znepokojuje mne, že je tady. Myslím, že má v Konoze špeha. Jednoho už jsem odhalil, byl to Kabuto, ale nejsem si jist, jestli to bylo všechno. Mám takové tušení, že odsud donáší informace ještě někdo.“
Kdyby tak věděl! pomyslela si dnes už podruhé Anko.
„Proč s tím jdeš zrovna za mnou.“ spíš oznámila než se otázala Anko.
„Znáš Orochimarua, byla jsi jeho žákyní. Myslíš, že je možné, že je v Konoze další špeh?“
„Obávám se, že je to více než pravděpodobné.“
„Toho jsem se bál. Nemáš tušení, kdo by to mohl být?“ otázal se muž. Anko se nadechla a pak zase zavřela pusu. „Někoho podezíráš, že ano?“ vyzvídal dál Kakashi.
„Nejen to. Myslím, že vím, koho hledáš.“ zahleděla se na něj Anko. „Už delší dobu jsem o tom přemýšlela a teď jsem si dost jistá, že pracuje pro Orochimarua. Hyuuga Hiashi.“
„Ale Anko, to je závažné obvinění!“
„Já vím. Sleduji ho už delší dobu. Čas od času se někam vytratí. Doma řekne, že jde na misi, ale není to pravda. Nemohla jsem ho sledovat za hradby Konohy, přeci jen, s Byakuganem by si mě všiml. Ale vždy utíkal tím směrem, kde předpokládáme, že byl poslední Orochimarův úkryt. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale tohle se stává pravidelně, jednou za dva týdny. Když se mu nepodaří vyklouznout z Konohy, tak pošle poštovního holuba,“ lhala s naprosto vážnou tváří Anko. Kakashi se tvářil znepokojeně.
„Nemůžeme proti němu nic říct, klan Hyuuga je nejmocnější v naší vesnici. Sleduj ho nadále a já se pokusím najít nějakou spojitost v jeho minulosti, nějaký okamžik, kdy ho mohl Orochimaru kontaktovat.“
„Já myslím, že vím.“
„Kdy?!?“
„Když unesli jeho dceru, Hinatu. Možná byly informace o dění v Listové výkupné. Je pravděpodobné, že za tím vším stál Orochimaru.“
„To je dost možné. Prověřím to a mezitím budu dávat pozor na Sasukeho. Kdyby ses dozvěděla cokoliv podezřelého, řekneš mi to, jasné?“ dělal si o Anko starost Kakashi.
„Uvidíme,“ usmála se Anko a sundala Kakashimu masku. Chvíli se vášnivě líbali, potom ale Kakashi odešel.
„Jak jednoduché,“ odfrkla si Anko a utřela si pusu rukávem.