Milenec lady Temari – Žádost, část 8.

Maero dostal od mizukageho úkol, který nesnesl odklad! Měl jít do Kumogakure a tam najít jistého blonďatého ninju, který se vyzná v umění.
„On je nepřehlédnutelný!“ ozval se mizukage, který již nebyl pod účinkem doujutsu¹ Kamizuki Mari.
„Hai,“ přijal rozkaz a vydal se ho splnit.

Mezitím se Temari bezcílně pohybovala po Kirigakure no sato a zítra se měl vrátit Maero a ona zde měla začít svoji „misi“. Jelikož Gaara s Mari by měli být touhle dobou v Suně. Sice se jí stýskalo po domově a hlavně po bratrovi a jejich učiteli. Uvědomila si, že její místo je po boku Maera…

Na druhé straně se Chiaki nedařilo zbavit se Genmy. Byl jako klíště. Trávili spolu spoustu času a po odchodu kazekageho nemusel plnit skoro nic a začal se nudit.
Nuda ho přivedla před Renův domek a jak to viděl u Chiaki složil pečetě a vešel do domu. Opět zařídil, aby dům zmizel. Chůva tam nebyla. Proto si mohl prohlédnout jejího syna zblízka. Podobal se spíše na matku, jenže měl oči po otci.
„Jsi tak malý,“ poznamenal Genma.
Ren spinkal a nevšímal si nikoho. Opatrně ho zase uložil a odešel… Nikdo neviděl, že šel navštívit Rena.

Jakmile Gaara odešel, tak se Temari nastěhovala k Maerovi. Sotva usnula probudil ji šramot. Poznala Maera a šla ho přivítat.
„Jaká byla mise?“ zajímala se Temari.
„Umělecká,“ utrousil Maero.
„Umělecká? To jsi šel hlídat obrazy?“ divila se Temari a v očích se jí objevily ohníčky smíchu.
„Ne, ale skoro, měl jsem jednoho blonďatého umělce odvézt z jeho vesnice k nám a ono se ukázalo, že je to skutečný umělec a vše háže do povětří! Mě taky málem vyhodil do povětří, že jsem řekl, že umění je na dvě věci a on se tak naštval…“ To už nevydržela a na celé kolo se rozesmála. Její smích byl nakažlivý, že i Maero se rozesmál.
To je jeho první smích, náhle Temari problesklo v hlavě.
„Co se stalo?“ zeptal se Maero.
„Nic,“ odtušila Temari.
Dnešní noc strávili spolu a náležitě si ji užili.

Genma se snažil vymyslet, čím se Chiaki ještě více přiblížit a na nic nepřišel. Ani nemusel.
„Jsi tady?“ slyšel tenký hlásek.
„A proč bych neměl být,“ spíše oznámil.
„Nevím, ale chtěla bych s tebou něco projednat.“ Konečně se odhodlala k činu.
„Pojď dál a copak potřebuješ?“ pustil Chiaki dál.
„Přišla jsem se tě na něco zeptat,“ začala nejistě.
„No tak povídej,“ vyzval ji Genma.
„Tak já vím, že jsme nezačali slavně, ale chtěla bych tě požádat jestli by jsi chtěl být otcem mému synovi a dnes jsem se přesvědčila, že mizukage není ten, kterého jsem obdivovala. Mohla bych jít s tebou do Konohy?“ vychrlila to ze sebe. Genma tomu nemohl uvěřit.
„Můžeš a budu rád, že tvůj chlapec bude vyrůstat v úplné rodině a dlouho ti chci říct, že tě miluji.“
Oba dva byli zaraženi z chování toho druhého a vše co se odehrálo o několik minut později se vepsalo do jejich životů. Navždy!

Ovšem když se Genma a Raidou vraceli domů. Museli dávat dobrý pozor na všechny stráže. Nebyli sami. Jejich protějšky, sestry se zneviditelnily a při procházení bránou narazili na Hidana, který se přišel podívat na syna, který teď spinkal Chiaki na rameni.
„Á, tak konečně odcházíš?“ neodpustil si Hidan.
„Jo. To jsi rád, že?“ Genma to řekl ležérním způsobem.
„Ani nevíš jak a táhni do pekla!“ řekl Hidan na rozloučenou.
„S radostí a pozdravuj od mě Chiaki, ano?“ houkl přes rameno.
Co tomu zku*venci je? Podivil se Hidan.

O to větší překvapení bylo, že Chiaki nikde nemohl najít a hned se vydal ke svému synovi a zjistil, že domek již neexistuje.
„Ta dě*ka!“ zaklel Hidan a pro cenzuru uvedl mnohem horší výrazy a ve vesnici potkal Deidaru, který měl jít za Sasorim, Itachim a Kisamem na vstupní test.
„Á kolega,“ pískl Deidara.
„Kdo to…?“ Hidan se otočil na Deidaru. Před tím hrozně spěchal.
„Já jsem umělec Deidara a ty, kolego?“ Deidara si to nemohl odpustit.
„To tě, ty ha**le nemusí zajímat!“ odsekl Hidan.
„No tak, když jsme kolegové,“ Deidara byl čím dál vlezlejší.
„Nevidím Akatsuki plášť,“ namítl Hidan.
„Protože ho ještě nemám a pokud ti můžu poradit. Měl by jsi jít za Genmou, ať ti vysvětlí, kde je tvoje holubinka,“ tímhle prohlášením zcela zaujal Hidanovu pozornost.
„Tak ty víš, kde jsou?“ Hidan se musel pro sebe usmát.
„Jo vím, kde jsou a taky kam mají namířeno!“ Deidara teď měl navrch, „ale než ti to řeknu. Musíš mě uznat jako svého kolegy.“ Na tomhle trval nekompromisně.
„Tak dobře a pokud překonáš jednoho z nás, tak tě budu obdivovat.“ Svěřil se Hidan.
„Díky a pokud nejsi blbej, tak by ti mělo dojít, že Genma je z Konohy a když někdo odchází domů a domov je v Konoze. Kam mají namířeno? Do Konohy přece!“ Deidara se pyšnil takovými znalostmi.
Hidan celý radostný, že nemusel řešit tento těžký úkol ho s radosti objal Deidaru a hnal se jako šílenec s tváří zkřivenou nenávistí.

Genma nebezpečí zaregistroval okamžitě a nařídil. Ženám a dítěti, (když tomu dítěti nebyly ani dva roky xD) aby se schovali a vše nechali na nich.
Chiaki a Miharu protestovaly, ale měly to marné.

„Kde je?“ řval Hidan.
„Kdo?“ Genma dělal tupého.
„Kdo asi?“ Hidan rychle ztrácel na trpělivosti.
„Tvůj mozek?“ zavtipkoval Raidou.
„Ne, ale Chiaki a můj syn!“
„Tak to nevím. Já Chiaki viděl naposledy před dvěma dny.“ Napůl pravda.
„To ti nevěřím!“ nedal se Hidan.
„Nevěř!“ Genma věděl, že Hidan útočí bez předchozího varovaní. Jenže ta myšlenka přišla pozdě. Zaútočil a podařilo se mu Genmu škrábnout!

Chiaki to nevydržela dala syna do sestřiné péče a zařvala: „Tohle ti nedovolím!“